RECENZE: Ztracená čest Kateřiny Blumové. Politické drama, jak má být

Záměr Švandova divadla nastudovat adaptaci povídky Heinricha Bölla Ztracená čest Kateřiny Blumové, kterou německý spisovatel napsal v roce 1974, vzbuzoval pochybnost. Proč látku, která reflektuje atmosféru západního Německa v prvé polovině sedmdesátých let minulého století, kdy teroristická činnost Frakce Rudé armády (RAF) vyvolala v této společnosti nepřiměřenou sebeobrannou reakci, jež se obrátila například proti levicově smýšlejícím lidem, vlastně uvádět?

Autor prostřednictvím důmyslné reportážní formy, jež udržuje od vyprávěného příběhu určitý nezúčastněný odstup (přičemž zároveň toto vyprávění nenápadnými vstupy komentuje), představuje historii bezúhonné, svědomité a také naivní a romantické ženy, která se náhodně připlete k případu stíhaného zloděje. Ženy, vůči níž se ve vybičované společenské atmosféře, plné až paranoidní podezřívavosti, vzedme ze strany policie a zejména bulvárního tisku takový tlak, který ji svou nespravedlností dovede k vražednému činu (zabití novináře).

Dosah Böllovy prózy pak byl navíc vzápětí, v roce 1975, ex ploatován filmovým přepisem Margarety von Trottové a Volkera Schlöndorffa, který to, co předloha pouze nenápadně naznačovala, vyslovoval naplno: poukazoval na provázanost mocenských pilířů systému (politiků, policie, církevních kruhů a bulvárních médií), na jejich represivní tlak; film byl kritikou kapitalistického systému jako takového a prostřednictvím hrdinčina aktu de facto ospravedlňoval možnost použití násilí (tedy i v případě akcí RAF) vůči němu.

Ve stopách filmu

RECENZE: Fragmenty milostných obrazů. Divadlo ve službách výtvarna

Divadelní adaptace Vladimíra Čepka a Davida Šiktance je svébytným přetlumočením předlohy, uzpůsobeným na míru aktuální společenské situace zde i ve světě. Příběh vypravuje prostřednictvím šestice postav: Kateřiny Blumové (Marie Štípková), Trudy Blornové (Alena Štréblová), projektantky a hrdinčiny podporovatelky, právníka Huberta Blorny, hlavního vyšetřujícího komisaře Ervína Beizmenneho (oba v podání Roberta Jaškówa), bulvárního novináře Wernera Tötgese a byznysmena a politika Aloise Sträubledera (ztvárněni Tomášem Petříkem).

Jde přitom tak trochu ve stopách filmu. I ona explicitně ukazuje propojení světa politiky, policie a médií: uvedené složky zde svoji činnost jako by koordinovaly. Nelze se proto divit, že závěrečný Kateřinin vražedný výstřel symbolicky míří i na toho, kdo na celém případu nejvíc profituje, Aloise Sträubledera. A tedy opět (což je nejproblematičtější místo adaptace): nespravedlnost, jíž se systém dopouští na jednotlivci, jako by tomuto jedinci dávala oprávnění k použití násilí.

Böllova předloha se pro Čepka se Šiktancem stává páteří jejich adaptace. Tu pak doplňují informační vstupy, osvětlující dobový kontext, či citace z díla Zygmunta Baumana, jimiž se tvůrci pokoušejí vystihnout charakter dnešní doby. Budují přitom příběh, jehož hlavní figurou se vposledku stává zmíněný Alois Sträubleder: muž zapletený do případu kvůli svému poměru k hlavní hrdince, jenž se snaží – aby na něm neulpělo podezření z náklonnosti k nevhodným politickým názorům – z moci svých funkcí zamést vlastní stopy. Sträubleder reprezentuje politika, který se zaštiťuje obranou obyčejných lidí proti amorálním mocenským praktikám, přitom v nich ale sám jede, a sleduje tedy především osobní zájmy. Paralela, v závěru inscenace až plakátová, s jednáním osob typu Andreje Babiše je tu tedy víc než zřejmá.

Estetika sedmdesátých let

Inscenace sama, která si scénicky bez nějakého hlubšího důvodu parodicky pohrává s estetikou sedmdesátých let (oblečení a účesy herců, elektronická hudba Ondřeje Švandrlíka, připomínající skladby skupiny Kraftwerk), pak zajímavě akcentuje „feministické“ téma odpudivých mužů (především zaujatý, úlisný Beizmenne a novinářská hyena Tötges), již jsou v podání Jaškówa a Petříka ke škodě věci až příliš jednoznačně záporní a směšní, a uvážlivých, rozhodných, až mužsky odměřených žen ve výtečně zdrženlivém, vnitřně dramatickém podání Štípkové a Štréblové.

Inscenace má švih, dobré tempo. Úhrnem: vzniklo politické drama par excellence, které drží prst na tepu doby.