Steve Buscemi jako Nikita Chruščov a Michael Palin jako Vjačeslav Molotov – těžko si nechat něco takového ujít, zvláště když žijeme v zemi, která se doufejme nadobro vymanila z ruského vlivu a nikdo tu „protisovětská“ díla nezakazuje. Celá aféra s odnětím licence pro promítání v Rusku, k němuž tamní ministerstvo kultury vyzval i režisér nezapomenutelného filmu o stalinských čistkách Unaveni sluncem Nikita Michalkov, ostatně udělala této zvláštní komedii ve zbytku světa jedině další reklamu.
A mimo jiné také prokázala nepochopení (nebo možná záměrné ignorování) toho, oč ve filmu Ztratili jsme Stalina doopravdy jde. Bouří-li se někdo proti tomu, jak tento snímek zachází s historickými událostmi a postavami, je to asi tak případné jako rozhořčení nad tím, jak Shakespeare naložil s událostmi okolo smrti Julia Caesara. Tvůrce filmu Ztratili jsme Stalina zajímá především situace hrstky mocných, nelítostných a zároveň bezradných a vystrašených mužů, kteří jsou po smrti diktátora nuceni jednat a ustavit nový způsob vládnutí. Sledujeme je s pobavením i odporem, a když nám náhodou jejich jednání připadá příliš bizarní, často zjistíme, že právě tehdy se film potkal s historicky doloženými fakty. V tom spočívá hlavní význam toho, že snímek používá reálné postavy ze sovětské historie, a ne smyšlené figury v nejmenované zemi. Že se přitom v mnoha věcech od skutečných událostí odchyluje, není nic, co by tuto fikci mělo diskvalifikovat.
  |
Příběh vznikl původně jako komiks francouzských autorů Fabiena Nuryho a Thierryho Robina. Producenti filmové verze si jako scenáristu a režiséra vybrali skotského tvůrce s italskými kořeny Armanda Iannucciho. Někdejšího studenta náboženské literatury na Oxfordu zajímá komická tvář politiky už dlouho – před lety stvořil v Británii úspěšný satirický seriál Je to soda a v Americe se už několik let pravidelně dostává zasloužených poct jeho seriálu Viceprezidentka. Motivy i postavy, na nichž není vůbec nic kladného, a přece jsou neodolatelné, jsou tam v podstatě velmi podobné jako ve Ztratili jsme Stalina, jen se ty filmové v jiné zemi a v jiné epoše rozvíjejí do ještě bizarnějších podob.
Berija jako šarmér
Zejména díky zúčastněným osobnostem pa tří film, jehož původní a případnější název zní Stalinova smrt, k nejpozoruhodnějším dílům, která se letos v českých kinech objevila. Ne že by snad byl ve všech ohledech perfektní – asi ze všeho nejvíc trpí kolísáním stylu; signály, které k divákovi zejména v první části vysílá, jsou poněkud matoucí. Naivní zápletka s hudebnicí, která Stalinovi pošle s nahranou gramodeskou lístek obviňující jej ze zločinů, a tím jej tak vyvede z míry, až dojde k mozkové příhodě, je jaksi odjinud než pozdější působivá studie mocichtivých kreatur. Tam se naopak podařilo velmi dobře skloubit zdánlivě neslučitelné – groteskní stylizaci s nijak neumenšenou hrozivostí toho, co se na počátku 50. let v Rusku dělo.
Hlavními protivníky v dramatu, které je postupně čím dál méně satirickou komedií a čím dál více groteskním mafiánským morytátem, jsou Lavrentij Berija – hrůzu budící šéf tajné policie, neblaze proslulý mučitel a sexuální predátor – a Nikita Chruščov, dosud méně výrazný člen politbyra, jehož hvězda bude teprve (k jeho vlastnímu překvapení) dramaticky stoupat. Nelze říci, že by snad jeden z nich byl kladný hrdina – když do sebe na začátku na Stalinově večírku v žertovném souboji strkají břichy, nemají si v odpudivosti co vyčítat. Nejistý Chruščov má ale přece jen jakousi vizi zlidštění státního aparátu. Berija je naproti tomu technolog moci, který jedná zcela účelově, má přitom ale nad ostatními vždy navrch, disponuje kouzlem osobnosti a jeho cynismus je svůdný. Souboj těchto dvou o to, kdo bude ovládat Stalinova nástupce, slabošského a oportunistického Malenkova, však nakonec vyvrcholí tím, čím (posléze) ve skutečnosti – rychlým rozsudkem nad Berijou a jeho popravou. Tlupa vyděšených gangsterů udolala toho nejnebezpečnějšího.
Oba představitelé hlavních soupeřů jsou ve svých rolích vynikající – Steve Buscemi v Chruščovovi proměňuje studii směšného otloukánka až k portrétu nebezpečného muže. Představitel Beriji Simon Russell Beale dodává svému pochybnému hrdinovi věrohodné charisma, těží přitom nepochybně i ze svých zkušeností významného shakespearovského divadelního herce. A v paměti utkví díky svým představitelům i další postavy – nerozhodný Malenkov v podání Jeffreyho Tambora, straně oddaný a poněkud dezorientovaný Molotov Michaela Palina nebo skeptická Stalinova dcera Světlana, již hraje Andrea Riseborough.
Ztratili jsme Stalina je bohatý, i když trochu nevyrovnaný zážitek, který překračuje rozměry pouhé historické satiry. Snad právě proto se na něj v Rusku tolik zlobí.
