Lidovky.cz: Byl jste vy sám někdy součástí nějaké subkultury, „kmene“?
JQr: Já jsem byl od mala takový indoš, putující duše, v jednom kuse jsem vrůstal do nějakých kmenů a zase z nich odpadával. Turisťák, trampská „rodina“, skaut – to byly asi nejkmenovější kmeny v dětství a pubertě. Pak Škola Aria, lehce nějaké šamanské skopičiny a nakonec vlastně i „kmen“ queer, o kterém jsem do první knihy psal kapitolu. Ale ve všech kmenových strukturách, kterými jsem prošel, jsem vždycky byl spíš za divokou kartu než za kmenovou páteř. Miluju lidi, ale zároveň potřebuju svobodu pro sólo jízdy. Vyhovuje mi osamělost orientačního běžce.
Skinhead = Antirasist, prohlašují pravověrní členové tohoto „kmene“.
Lidovky.cz: Téma skinheads jste si vybral, nebo vás spíše zbylo?
Moje režijní účast v projektu Kmeny byla trochu horská dráha. V počátcích, když jsme si rozdělovali témata coby čtyři autoři, jsem skins ve výběru neměl. Točil jsem kdysi 13. komnatu Dana Landy, a i když to rozhodně není totéž, říkal jsem si, že půjdu do kmenů, o kterých nevím vůbec nic. Aby to bylo fakt dobrodružství. Pak se celý proces příprav nějak zacuchal, na projekt se začalo spěchat, byla potřeba přivítat na palubě víc režisérů, zároveň jsem z celé té legrace na čas odpadnul... A když si mě přivolali zpátky, byly na stole dva díly, které nikdo točit nechtěl: skins a tuning. Pro mě oba zdánlivé protiúkoly. Tak jsem to vzal. Kvůli tomu dobrodružství. A rozhodně mě to nemrzí – ukázalo se, že to, co člověku přijde do cesty „samo“, bývá často přesně to, po čem měl toužit.
Lidovky.cz: Co vás na něm nejvíc zajímá?
Asi téma identity. Zní to jako laciná intelektuálština, ale čeští skinheads opravdu propásli šanci vybudovat a veřejně potvrdit svoji identitu, hlavně kvůli tomu, jakou rétoriku nastavili na přelomu osmdesátek a devadesátek nacionální plešky kolem Landy a Orlíku. Skins jsou ze všech kmenů v projektu asi „nejvíc“ kmen ve smyslu té etnografické metafory, ale ve své autentické podobě jsou vlastně téměř neviditelní. Mají na hlavu nakydanou hromadu předsudků a stereotypů. Jako buzna to chápu a soucítím s tím. A bavilo mě, že skins vzali Kmeny jako příležitost k veřejnému coming-outu.
Lidovky.cz: Jak dlouho trvala příprava - lokace, hledání postav - a jak dlouho samotné natáčení?
Jak už jsem zmínil – byli jsme lehce zaskočení, že Česká televize, která se nad projektem velkou část roku 2013 ofrňovala a hrála svou tradiční hru na dobývanou princeznu, po něm najednou před koncem roku hrábla a začalo se strašně spěchat na přípravu, na scénáře i na zahájení natáčení. Rozšířil se tým, aby se vše dalo stihnout, ale stejně se nám čas na průnik do našich kmenů smrsknul na pár měsíců. U skins jsme měli štěstí na výběr hlavních představitelů, což jsou ideální vstupní dveře. Takže stačily necelé tři měsíce příprav a šlo se točit. Mimochodem, vůbec první natáčecí den celých Kmenů bylo právě natáčení dílu Skins v pražském klubu Buben. Samotné natáčení pak trvalo sedm dní, víc jsme na jeden díl nedostali.
Lidovky.cz: Na jaký největší problém jste během příprav a natáčení narazil?
Se skiny nebyly problémy vůbec. Vzali natáčení jako šanci veřejně očistit svoje jméno a byli všichni velmi vstřícní a nápomocní. Jen jedna scéna se bohužel neuskutečnila, ale na to neměli skins žádný podstatný vliv. Moc jsme stáli o to natočit tradiční fotbalový turnaj „Love football, hate racism“, který pořádá Antifa a kde se na hřištích společně vyblbnou tradiční skins, antifáci, anarchisti, hard core party, Romáci... Dokonalý kmenový mišmaš, záruka silných filmových scén. Vlhký sen dokumentaristy. Pomalu jsme u radikálních a prudce podezřívavých antifáků otevírali dveře. Pak vyjela Ádvojka se spanilou antikmenovou jízdou a vzápětí se přidala česká dokumentaristická elita a začala se veřejně handrkovat o to, jak moc jsou Kmeny „košer“. Padaly termíny jako „zaprodanci“, „komerčáci“, „zneužívání subkultur“. Takže prásk, dveře se zabouchly, atmosféra zesmrádla, Antifa se zatvrdila, její zástupci se s námi odmítli dál vůbec bavit. Na Strahově jsme sice se skinheadským týmem Bad Bois z Uhříněvsi točili, ale na hřiště jsme se s kamerou už bohužel nedostali. To mě zamrzelo. Ale to je život, jako dokumentarista se naučíte se přes takové trable poměrně lehce přenést.
KMENY: Skinheads. Režisér JQr s kameramankou Radkou Šplíchalovou.
Lidovky.cz: Proč jste si vybral zrovna tyto hlavní aktéry filmy?
Buqičák byl jasná volba – na rozhovoru s ním stojí původní kapitola v knize Kmeny a je opravdu jedním z vážených a respektovaných „guru“ celé scény. Hraje skinheadskou muziku, stojí za několika hudebními kluby, je z generace odkojené Ladronkou, je jako doma i mezi punkery, anarchisty, hip-hopery a dalšími kmeny a jejich „družinami“. Dělali jsme si malý casting na pozici „vlčího mláděte“ – přihlásilo se nám hned několik zajímavých kluků, spojených například s Oi! kapelami, nothern-soulovým tancem nebo fotbalem. Zadka jsem si vybral, protože je to takový řízek, umí vypadat dost nebezpečně, zároveň je to sweetheart. Má to v hlavě srovnané, je radikální, citlivý, nebojí se. Navíc je ústředním členem kotle Bohemians ultras – a vedle muziky jsme si fotbal vybrali jako jeden z nejvýraznějších kmenových „ohňů“. Vláďa Červený přibyl do sestavy až v průběhu natáčení. Jednak je to chodící encyklopedie a strašně ukecanej, vhodíte do něj žeton a jede jak jukebox. A taky zastupuje trochu odlišný a kontroverznější proud na scéně – v Praze se občas skins dělí na „buqičákovce“ a „červeňáky“. Byl to Buqiho nápad točit s Vláďou a rozhovory v jeho obchodě filmu moc pomohly.
  |
Lidovky.cz: V seriálu vystupujete pod zkratkou JQr, proč?
JQr je takový můj tvůrčí tag, cejch, signatura. Používám ho už několik let jako podpis u projektů, při kterých mám tvůrčí svobodu, a do kterých jsem vložil srdce a to srdce tam zůstalo i po případných zásazích zvnějšku. Není to paralelní identita, nejsem Banksy ani jedna z Gorillaz, jen mě baví se jako autor u podstatných věcí aspoň symbolicky anonymizovat. Líbí se mi středověká praxe anonymních autorů, kdy podstatné je dílo, nikoli jeho autor. V informační éře to není sice možné v téhle krystalické podobě, ale pořád se s tím dá trochu pohrávat. Takže co se tvůrčí svobody týče, jako JQr jsem to víc „já“, než jako Janek Růžička.
