Jako by mi Nick Cave stál za zády, říká kreslíř komiksů Reinhard Kleist

Velkou část tvorby věnujete biografickým komiksům. Jaké to má výhody a nevýhody oproti literárním biografiím?
Výhoda je určitě v tom, že komiks, který pracuje s obrazy, může zprostředkovávat pocity. Tedy nejen historické, biografické, politické nebo sociologické údaje. Díky obrazům může čtenář i „cítit“. V předmluvě mého komiksu o Fidelu Castrovi bylo napsáno, že komiks je „procítěná pravda“. To se mi na tom líbí.

Lze v životopisném komiksu lépe fabulovat? Povolit uzdu fantazii?
Ano, dokonce je to nutné. Zásadní potíž je v tom, rozhodnout se, kolik faktů pro příběh potřebuji a kolik jich mohu vypustit, aniž bych se dostal zcela do říše fantazie. Aby to, co dělám, ještě pořád byla pravda. Když jsem se připravoval na komiks o Johnnym Cashovi, přečetl jsem spoustu jeho životopisů. Zjistil jsem, že vlastně každý autor vypráví úplně jiný Cashův příběh. V případě Fidela Castra to bylo ještě složitější. Můj úkol tedy bylo zjistit, co je nejpravděpodobnější. A zároveň zvolit ten příběh, který nejlépe odpovídá možnostem komiksového zpracování.

Podle jakého klíče si vybíráte osobnosti, jejichž životopisy zpracováváte?
Ono je to naopak – ty postavy si najdou mě. V případě Johnnyho Cashe to byl můj spolubydlící, který zpíval v coverbandu Johnnyho Cashe a doporučil mi jednu jeho biografii. UFidela Castramě inspirovala cesta na Kubu v roce 2007. A Boxer, to už byla úplná náhoda: v knihkupectví jsem rešeršoval materiály pro jakési ilustrace a našel knihu syna hrdiny Boxera. Její obálka mě natolik strhla, že jsem si ji okamžitě koupil. V každém případě to musí být tak, že mi v hlavě vzniknou obrazy. Můj další projekt je komiks o Nicku Caveovi. Ten má velice příběhové texty písní, při jejich poslechu mi obrazy v hlavě rovnou naskakují.

Kromě Johnnyho Cashe a Nicka Cavea jste také spolupracoval na komiksu o Elvisi Presleym. Souvisí tenhle výběr i s vaším posluchačským vkusem?
U Cavea a Cashe je to naprosto jasné, tam jsem velký fanoušek. Kniha o Elvisovi byl společný projekt a tammě primárně zajímala ta spolupráce. Na biografii se podílelo deset kreslířů, každý si vybral jednu část jeho života. Jako zpěváka Elvise rozhodně respektuji, ale takový vztah jako ke Cashovi neboCaveovi k němu nemám.

Reinhard Kleist

Obdobná otázka míří k Fidelu Castrovi. Je to sice velká, ale zároveň velmi kontroverzní osobnost světových dějin. Jak jste k němu po politické stránce přistupoval?
Na Kubu jsem přijel se spoustou politických ideálů, ale po tamním pobytu se můj světonázor úplně obrátil na hlavu, byť nemohu říct, že bych byl úplným nepřítelem socialistické ideologie. Ten měsíc, co jsem na Kubě strávil, byl hrozně krátká doba a během ní se neustále střídaly pocity „pro“ a „proti“. Tuhle nejednoznačnost jsem se také pokusil vyjádřit ve své knize. Ale konečné rozhodnutí nechávám na čtenáři.

Komiks vyšel ještě za života Fidela Castra. Asi se k němu nedostal, že?
Představte si, že dostal! Nevím tedy, jestli ho četl, ale měl knihovnu, kde sbíral všechny knihy, které o něm ve světě vyšly. Dokonce jsem mu ho musel podepsat.

V současné době tedy pracujete na komiksu o další žijící osobnosti Nicku Caveovi. Nebrání vám to ve fabulaci, o níž jsme mluvili na začátku?
Nick Cave je velký fanoušek komiksů, četl i mého Johnnyho Cashe a prý se mu moc líbil. O plánu zpracovat jeho vlastní život ví od samého začátku a dal mi své svolení. Měli jsme několik schůzek a telefonátů, pravidelně se mnou práci konzultuje, dostává ukázky rozpracovaného komiksu. Je velice otevřený, rychle odpovídá. Tím vším mi dodává spoustu energie, aby se mi dobře pracovalo. Až mám někdy pocit, že mi stojí za zády a dívá se mi přes rameno. Nicméně se tím nemohu nechat ovlivnit, nechci vytvořit žádnou oslavnou ódu. Ostatně, i Nick Cave je velmi sebekritický a má velký smysl pro humor. Netrvá ani na tom, aby ten komiks byl „jedna ku jedné“ podle pravdy, nebrání se fabulaci, vytváření legend a mýtů.

Ukázka z komiksu Reinharda Kleista o Nicku Caveovi

U Johnnyho Cashe jste v komiksu akcentoval jeho boj s vnitřními démony, kteří jej hnali dopředu, ale zároveň sráželi k zemi. To má s Nickem Cavem společné. U něj jste si ale asi musel vybrat jiné téma.
Ano, to byl problém, protože se nabízel stejný přístup, což by byla nuda. Našel jsem ale jinou červenou nit života Nicka Cavea: až manickou potřebu tvořit. Kniha se tedy zabývá vztahem umělce a jeho díla. Nick Cave je neuvěřitelný workoholik a já se zabývám tím, co všechno je pro své umělecké vize ochoten obětovat a co také požaduje od svého okolí. Víte, když umělec napíše knihu nebo píseň, vlastně stvoří nový svět – a je tím pádem něco jako bůh. Což řekl v jednom interview i Nick Cave. Když já ilustruji jeho příběh, vlastně dělám totéž. A v tom je i koncept mé knihy. Ožívají v ní jednotlivé Caveovy písně a stává se, že jejich postavy hovoří se svým autorem.

Dal Nick Cave na nějaké citlivé věci ze svého života pro komiksové zpracování embargo?
Byl jeden takový případ. Nakreslil jsem scénu smrti jeho otce, ke které měl výhrady. Bez problémů jsem ji podle jeho přání změnil. Když jsme se s Nickem Cavem viděli naposledy, ptal se mě, jestli tam hodlám nějak ztvárnit smrt jeho syna. Ale to pro mě nebylo nikdy téma. Poslední léta Caveova života tam od začátku být neměla. Ta si musí v sobě zpracovat on sám.