Otevřít popis
Zavřít popis

Bude to totiž asi nějaká forma obsese. Už před mnoha lety rozhodl jsem se, že budu po dobu jednoho roku fotit deník. Každý den aspoň jednu fotku. Nechtěl jsem fotit témata, pro mě tenkrát uměle hledaná, ale nevěděl co tedy fotit pro sebe. Taky jsem se neustále stěhoval a žil dost jako lůzr. A nevídal se se synem, dokonce nevěděl v té době jestli ho vůbec někdy uvidím. Měl to být tedy také deník pro něj, jak jsem žil. Začal jsem v den jeho narozenin. Pracoval jsem už tenkrát v novinách, blbých, fotili jsme na barevné filmy a chtěl jsem fotit černobíle, jako předtím. Tak jsem s sebou začal tahat ještě jeden přístroj s čb filmem. Vznikla nutnost produkci každého dne nějak oddělit, abych se v tom vyznal, protože do fotokomory jsem denně nechodil. Tak jsem vždy první fotku každého dne vyfotil papírek s napsaným datem. Někdy jsem už ani další neudělal, stal se z toho takříkajíc stylotvorný prvek..Někdy jsem nafotil několik filmů. Průběžně jsem nazvětšoval stovky fotek z toho roku. Výběr jsem nakonec svázal a dal synovi k osmnáctinám. Tedy z kopií, originály se válí roky v krabicích. Chtěl bych z toho knihu, najde se vydavatel? No, a s tím blogem je to podobné - nepotřebuju se nabourávat foťákem do nějak atraktivního prostředí a "vytěžit ho" fotografickým cyklem, ale současně mám potřebu zaznamenávat a dávat dál. Navíc ve formě deníku dopředu nevím, co se z toho vyvine. Uf. (při psaní v editoru vidím vždy jen asi sedm posledních slov)


Autor: Jindřich Mynařík, Lidové noviny