Kuchyňská linka je plná květin a na malém stole svítí otevřený notebook. Autorka knižních bestsellerů Hana, Tiché roky či Listopád je na nějakou dobu v Praze. Objíždí besedy, setkává se se čtenáři a dává rozhovory ke svému novému, v pořadí šestému románu Les v domě.
Spisovatelce najednou zvoní telefon. Žádají ji o další interview. Mornštajnová odmítá, pak rezignovaně vzdychne a ke schůzce svolí. „Říkala jsem si, že už o tom nebudu mluvit. Jsem toho ale plná. Ovšem rozhodně nebudu na kauzu reagovat na sociálních sítích a odpovídat na všechny komentáře,“ kroutí hlavou úspěšná autorka, která své čtenáře pravidelně zásobuje příběhy o pošramocených rodinách.
Jaké to je, skutečně žít v jedné z nich, na vlastní kůži zakusila výtvarnice Toy Box. V roce 2019 popsala svou zkušenost sexuálně zneužívané oběti i život se zlými prarodiči v domě na kraji lesa. Stejné motivy se ale objevují i v knize Aleny Mornštajnové Les v domě. Od jejího vydání se tak čtenáři i nečtenáři v internetových diskusích intenzivně přou, kde je hranice mezi inspirací a vyděláváním na cizím traumatu. Spisovatelka v tom má jasno.
Lidovky.cz: Jak se cítíte po vydání svého šestého románu?
Jsou to dva roky práce. Těšila jsem se, až bude knížka na světě, a doufala, že s ní budu, stejně jako s každou svou knihou, chodit po besedách a povídat si o ní se svými čtenáři. Teď ale nemohu říct, že bych z ní měla až takovou radost.
Lidovky.cz: Přesto, proč by si ji měli čtenáři přečíst?
Zrovna o této knížce se velmi těžko mluví. Nechci totiž naznačovat její hlavní téma. Chci, aby čtenář během čtení objevoval a postupně chápal, co se v onom domě děje, co se v něm skrývá za příběh a tajemství, jací jsou lidé, kteří v něm žijí, a jestli je jim vypravěčka sympatická, nebo není. O hlavním tématu knihy jsem proto dříve nemluvila a stále se snažím o něm mluvit co nejméně. Vím, že v médiích a na sociálních sítích již koluje spousta spoilerů, já nechci přidávat další.
