Letošní rok se ale pro Alici Nellis nese ve znamení dvou velkých premiér: v květnu se začalo hrát v pražském Národním divadle její nové nastudování Smetanovy opery Prodaná nevěsta. Tipla bych si ale, že Buko nezpůsobí takové pozdvižení jako Prodanka, v níž vystupuje několik Mařenek a kde za zpěvu „Toč se, holka, pokud vábí skočná polka...“ mládež v totalitních šusťákovkách provozuje breakdance.
Nová Prodanka trefila kozla. Proč někteří diváci z Národního divadla odcházeli a po představení bučeli? |
Kdo čeká Mařenku s holubičkou na hlavě, bude zklamán. A když jistá kritička opouštěla premiéru s výkřikem, „Fuj! Hanba! Měli byste se stydět!“, leckdo si prý myslel, že je součástí inscenace. Představení jsou teď ale vyprodaná a někdy končí i ovacemi vestoje. Takže ať žije show! (A Smetanova hudba.)
… překvapí mě fotky z placu, protože tam pobíhá nějaký rozcuchaný přihrbený skřet – a to jsem já.
Vzpomenete si, kdy vás napadl film o staré paní a koni?
Asi se to stalo někde mezi koňmi. Ale pozor, není to film o koních. Já nejsem koňák, i když dva koně s manželem máme. Jsem jen amatér. Ale když jsem si skoro po pětadvaceti letech zase chtěla sednout na koně, najednou jsem si uvědomila, jak už to prostě není tak, že člověk sedne, jede a vlasy mu vlají ve větru. Že se zkrátka bojím. A přitom po tom hrozně toužím. Vybavuju si moment, kdy jsem už na tom koni seděla, a teď mi v hlavě běželo: A co když se ten kůň prudce rozběhne? Co když spadnu? A co když... Pak mi došlo, že těch „co když“ je nekonečně. Takže buď prostě přijmu to, že nevím, co se všechno může stát, a budu věřit, že se s tím nějak vyrovnám a projedu se. Anebo slezu – a stejně se mi může něco stát. Ale nebudu mít zážitek. A tenhle okamžik možná byl někde na začátku scénáře.
Čili s určitou mírou strachu bychom se měli naučit žít?
