K přijímacím zkouškám na švédštinu na Filozofickou fakultu UK dorazila se seznamem přečtené skandinávské literatury o sto položkách – ve švédštině. Intenzivně načteno měla ale napříč jazykovými kulturami, jejím druhým oborem byla literární komparatistika.
Láska k literatuře Anežku Kuzmičovou přivedla také k vědní disciplíně, jíž se dnes zabývá: zkoumá prožitky, které četba přináší dospělým i dětským čtenářům. Za své bádání v oboru dětské knižní gramotnosti právě získala prestižní Cenu Neuron určenou mladým vědcům.
Zjistit, co ve mně zažehává tu jiskru, co mi na čtení dělá dobře – to by podle mě mělo být ve výuce literatury klíčové.
Lidovky.cz: Co byste poradila ministru školství, kdyby si vás přizval do týmu? Co by školy měly dělat jinak, aby k četbě děti nalákaly?
Přestat v dětech vzbuzovat falešný dojem, že čtenářem jsem pouze tehdy, pokud miluju beletrii a všímám si složitých slovních výrazů. To je zbytečně elitářský přístup, který v dětech vidí miniakademiky. Místo toho bych ke čtení přistupovala takhle: Písmena jsou všude kolem, všude je něco napsáno. Proto číst potřebujete. Čtení vám ale taky pomůže dělat si v životě hodně dobře a rozvíjet se jako lidi. A já vám nebudu ve vašem věku diktovat, co máte číst. Z domova si přineste, co vás baví. A pak je ale potřeba skutečně ničím nepohrdat. Vzít vážně, když si dítě přinese třeba katalog hračkářství: „To je zajímavé! Pojď nám povyprávět, co se ti na tom líbí.“
Lidovky.cz: Takže nenutit děti číst za každou cenu „kvalitní literaturu“, ale nechat je prostě číst – cokoli.
Přesně, nevtloukat jim od raného věku, že jen beletrie se počítá. Spíš jim ukázat a nechat je objevovat bohatost různých typů textů, které jsou všude kolem. A ukázat jim, že čtení se jim bude hodit k objevování věcí, které je zajímají.