První krůčky, jízda na trojkolce, tempo na lyžích, zaběhnout maraton. To všechno jsou naše nohy schopné unést... Co však vede miliony lidí k tomu, vydat se pěšky na přinejmenším několikatýdenní pouť do Santiaga de Compostela, být oddán počasí, přírodě, náladám svým i druhých, a přitom stovky kilometrů nosit na zádech přinejmenším desetikilový ruksak? Důvodem určitě není jen pokorný pocit vítězství, když vstupujete do majestátní katedrály v Santiagu de Compostela a na mši poutníků slyšíte číst své jméno ve společnosti mnoha peregrinos z celého světa.
Jen tam, kde jsi byl pěšky, jsi skutečně byl
Přiznávám, není lehké najít čas a odvahu vydat se na tuto cestu. Kromě fyzické námahy znamená totiž také být sám se sebou, se svými myšlenkami, věnovat naplno svoji pozornost subtilnímu dění kolem nás a v nás. Žádná cesta není pro člověka těžší než ta, která ho vede k sobě samému (Hermann Hesse). Také je třeba být smířen s tím, že teď, daleko od domova a často i od internetu, stejně nic nezměním. Snad nejtěžší je však odbourat na začátku všechna ne, proč to právě teď nejde.
