Takže tentokrát Čekstajl rád přiznává, že konečně se zvedli Čeští lvi na patřičnou úroveň. Neodvažuje se hodnotit průběh předávání nebo snad oceněné, od toho jsou mnohem povolanější. Ale co se odění týče, dostává červený koberec natažený v sobotu před Rudolfinem rozhodně za jedna.
Jistě, našly by se výjimky. Tu sešlapané polobotky, tu nepříliš vyvedená kombinace samostatně hezkých (a patřičně luxusních) kousků, které však dohromady neladily. Nicméně na bídu a někdy trochu kolotočový cirkus, který české celebrity často předvádějí, byl toto večer, který milovníka módy musel potěšit.
  |
Pánové se zhusta dostavili v patřičném smokingu. A vzhledem k tomu, že jde o navýsost slavnostní večer, patřičný v tomto případě znamená černý. S černým motýlkem. Ano sem tam se vyskytla pestrobarevná kravata. Ale provinilců bylo poskrovnu a v takovém případě se dá přivřít oko s poukazem na „bohémskou duši umělcovu“.
Ještě lépe si vedly dámy. Samozřejmě že by se dala vést diskuse, komu to slušelo nejvíce. Ale ta není podstatná. To, co je velice inspirativní a hodné následování, je různorodost modelů, které byly k vidění.
Od dívčí pel zdůrazňujícího modelu Marthy Issové z dílny Chatty s útlým živůtkem a velkou nabíranou sukní končící nad kotníky, který trochu připomínal maturitněplesové kreace z dob Pomády. Zajímavým akcentem byl pistáciově zelený pruh táhnoucí se přes jinak bílý monolit.
Přes klasicky dramatické róby spadající na zem, vykreslující postavu, a přesto pracující s dostatkem látky, aby dáma nevypadala jako žížala v rouře. To je třeba případ rumělkové toalety oceněné Jenovéfy Bokové značky Leeda. A v podobném duchu se nesl i temně zelený model její sestry Kristýny, kterou oblékl brand Lazy Eye.
Až po punkový styl tak typický pro návrhářku Vivienne Westwoodovou, jejíž zlatavě alobalovou róbu vynesla Jana Plodková. Tady se sluší podotknout – nemusí se vám líbit, ale kus poctivého návrhářského umění v tom je.
Druhé plus? Když prolétnete již přečtené řádky, bude vám chybět černá. Aneb ne že by byla zcela nepřítomná. V dramatické, velmi erotické podobě odhalených zad a dekoltu ji vynesla třeba další z oceněných Eliška Křenková, která sáhla po práci české tvůrkyně Hany Zárubové. Ale nekonala se tak typická záplava sázky na jistotu. Aneb galavečer není nutně černý.
Ještě není ale zcela vyhráno na poli ctění příležitosti. Lev si potlesk zaslouží. Ale o pár dní dříve se udělovaly Ceny divadelní kritiky. A tam tedy aby člověk někoho patřičně oděného pohledal. Možná i proto, že zájem médií (a tím pádem veřejnosti) o ně je mizivý. Aneb zdá se, že pomalu zrajeme k tomu, abychom uměli ctít příležitost, a to i kreativně. Ale když se nikdo nedívá, dost si ulevíme.
