„Hlavně ať z toho nevylezu jako nějaký king!“ volá na mě pan profesor Pafko ještě po rozloučení ve dveřích pracovny emeritního přednosty III. chirurgické kliniky motolské nemocnice. Velmi mu na tom záleží. A taky mu vadí, když ho novináři označují za „špičkového chirurga“. „Jaký špičkový? Špičkový je kouzelník, co má na hlavě špičatou čepičku a na ní bambulku, ale to já nemám.“
Pavel Pafko je pro mě příkladem superseniora. I když mu letos bude dvaaosmdesát, denně jezdí dlouhé štreky na kole (elektrokolo si prý koupí, bude-li živ, až po devadesátce) nebo na kajaku a mozek mu funguje líp než leckterému zoomerovi z generace narozené na přelomu tisíciletí.
Ostatně kdybych přehlédla vizitku na dveřích, podle cyklistické helmy a páru poctivých chlupatých palčáků zapomenutých na křesle přede dveřmi bych bezpečně poznala, že jsem na správném místě. Emeritní chirurg přijel totiž i v mrazu do nemocnice na kole. A ještě se divil, že se tomu divím.
Zatímco ve středověku byli lidé staří už ve čtyřiceti, dnes přibývá stoletých a naděje na dožití v Evropské unii je u mužů 78 a u žen 84 let (údaje z roku 2019). Děti narozené po roce 2000 mají velkou šanci se té stovky dožít. Jenže zdaleka ne všichni lidé požehnaného věku bývají v tak skvělé kondici jako drobný muž narozený v Bratislavě. A tak jsem se ho přišla zeptat na ten „zázračný“ recept. Do jaké míry vlastně můžeme délku svého života ovlivnit? A čím si ho zkracujeme?
Jste pro mě vzor člověka, který má svůj věk, ale je stále fyzicky i mentálně v pořádku...
... všichni máme svůj věk.
