'Chtěla bych chtít dítě' aneb tlaky babyboomu

Kamarádkám dávám "zkušené rady" a děti jsou snad všude tam, kam se podívám. "Hm, tak jsme už všechny matky," konstatovala má spolužačka z gymnázia, poté co jsem s ní probírala péči o novorozeného Bruna.

Na Facebooku se to hemží novorozeňaty a fotkami z prvních narozenin. Všude na nás útočí reklamy na dětské produkty, všude potkávám kočárky nebo těhotné. Pořád někdo mluví o tom, že má, čeká nebo že plánuje dítě. Mně to vyhovuje, ale co na to ženy v mém okolí, které děti nemají? Jak se mi některé svěřily, jsou pod neuvěřitelným tlakem. Například má dobrá kamarádka a majitelka psice Rózy. "Tak ona je taky těhotná," říkala mi téměř se zoufalstvím v hlase, poté co dotelefonovala s naší bývalou spolužačkou, nyní v sedmém měsíci. "Je vůbec někdo, kdo není těhotný nebo nemá dítě?" ptala se mne s nadsázkou. Okolní babyboom jí způsobuje pocity, že je nějaká "divná". Nemá děti a navíc je ani zatím nechce. A bojí se, zda je vůbec někdy chtít začne. "Kryštof je roztomilej, to jo. Ale stejně mi to nic neříká," pokrčí rameny skoro omluvně, když zabrousíme na toto téma. "Já děti nechci. Ale chtěla bych je chtít," uzavřela debatu s tím, že je nervózní, kdy to přijde a začnou jí konečně tikat biologické hodiny.

Kdy to bude? Jakožto člověk, který mimina miluje snad od dětství, na tohle nedokážu odpovědět. Nad kočárky jsem se rozplývala vždy a tenhle pocit prostě neznám. Ale jak jsou na tom ti, kteří se cítí, že je babyboom někam a k něčemu tlačí? Podle mé kamarádky je dokonce odvaha děti "nemít" či "nechtít".

A podle mne je dobře, že lidé, kteří děti nechtějí, je prostě dnes mít nemusí kvůli tlakům okolí. Občas sice možná budou čelit zvídavým otázkám, ale troufám si říct, že většina lidí se na ně nebude dívat skrz prsty jako tomu bylo často za generace mých rodičů či prarodičů. Lidé, kteří děti dobrovolně nechtějí, se dokonce sdružují třeba v hnutí No Kidding, jehož česká základna funguje už dva roky. I když některé jejich názory hraničí s nesnášenlivostí těhotných a matek s dětmi (třeba matkám říkají "Dělohy" a dětem "Fakáni" ), naprosto je respektuji. A myslím, že je to dobře, že děti nemají. Rozhodně lepší než kdyby je zplodit dítě donutil tlak společnosti či partnera.

Nedávno jsem potkala jednu takovou matku u doktora. Uhlazenou dámu v kostýmku, na pohled velmi elegantní. Svému miminku, asi šestiměsíčnímu, říkala "hajzle" a když mu spadl dudlík a začalo plakat, tak ho častovala výrazy jako " no aby ses nepo…".

A nakonec jsem pochopila z jejího rozhovoru s partnerem, že dítě má z donucení kvůli němu a že má díky němu "zkaženej život" jak ostatně vyřvávala na celou čekárnu.

Bylo mi z ní fyzicky špatně. Co asi tak dělá s dítětem doma?

Myslím, že lidi, kteří nemají děti rádi, by si je rozhodně neměli pořizovat. A stejně tak by s nimi neměli pracovat. Ať už ve zdravotnictví či ve školství.

Škoda, že to tak v mnoha případech není…. To přeju svému Kryštofovi (a ostatně všem dětem), aby takových lidí potkával v dětství co nejmíň.