Velké Meziříčí je malé město na Vysočině. Přesto se sem každé léto sjíždějí akademici z celého kontinentu na Evropský festival filozofie, aby podiskutovali nad aktuálními otázkami dneška. Město navázalo spolupráci i s dolnosaským Hannoverem, italskou Modenou či francouzským St. Émilion.
„Já rád říkám, že filozofie je ve všem, co děláme, v obchodu i v soukromém životě. Pojďme na sedm dní opustit ten konzum a něco si poslechnout. Zamyslet se nad tím, čím zrovna procházíme,“ říká na otevření ředitel festivalu Milan Dufek.
Lokální a globální
Každý ročník má své téma, letošní, už sedmnáctý, nesl název „Lokální a globální“. Měla jsem možnost zde vystoupit a to spolu s hrabětem Janem Podstatzky-Lichtensteinem. Naše debata dvou Čechů, kteří strávili velkou část svého života v zahraničí, se týkala významu „Co to znamená, když se řekne, já jsem Evropan“.
Danuše SieringDanuše Siering žije v Berlíně a Praze. Je zakladatelkou galerie Černá labuť, projektu Go Florenc a Česko-německého Salonu. Vydává N&N Czech German Bookmag.  |
Když se řekne „já jsem Čech“, mnohým se asi vybaví slova našich předků: „To je ta země zaslíbená, plná zvířat a ptáků, mlékem a medem oplývající“. Když ale řekneme „já jsem Evropan“, co si představíme? Je to více, nebo méně? Je jistě rozdíl přemýšlet o této otázce s lidmi, kteří emigrovali a opustili svou zemi s vědomím, že se do ní v dohledné době nevrátí.
Odhaduje se, že během čtyřicetiletého komunistického režimu v letech 1948-1989 opustilo Českou republiku asi 220 000 lidí. Mnozí z nich nezůstali jen na jednom místě, ale jejich životní cesta vedla přes mnoho měst a kontinentů. Pro ně je zřejmě mnohem snazší hlasovat pro evropskou myšlenku než pro lidi, kteří v České republice strávili velkou část svého života a pro které byla cesta do ciziny pouze dočasnou záležitostí spojenou s dovolenou nebo prací, po níž se mohou vrátit do své vlasti.
Kdo říká, že je Evropan, identifikuje se jako součást evropské společnosti a sdílí evropské hodnoty a kulturu. Evropa je kontinentem různých zemí, které mají jedno společné - spojuje je bohatá historie, tradice, zvyky a obzvlášť v poslední době i politické instituce.
Stará myšlenka
Přičemž myšlenka evropského společenství je stará již sto let. Jejím zakladatelem byl Čech Richard Coudenhove-Kalergi, který v roce 1922 založil nejstarší a dosud fungující instituci pro sjednocenou Evropu s názvem Panevropská unie. Jejími členy byly například i Albert Einstein, Thomas Mann, Otto von Habsburg či Konrad Adenauer.
Coudenhove-Kalergi považoval za hrozné, že Evropané bojovali v první světové válce proti sobě. Proto jeho základní myšlenkou bylo sjednotit celou Evropu podle hesla: „Spojenci spolu nebojují.“ I když se jeho myšlenka nenaplnila, vždyť jen několik let poté vypukla druhá světová válka, Coudenhove-Kalergi stál u zrodu dnešní evropské myšlenky a evropské identity. Za to byl čtyřiapadesátkrát navržen na Nobelovu cenu, ale nikdy ji nedostal.
Označení Evropan má své výhody i nevýhody. Strach přináší ztráta identit a také byrokracie, která se zdá neefektivní a těžkopádná. Mezi zeměmi existují politické a ekonomické nerovnosti, které se stále více prohlubují.
Jsou naproti tomu výhody, které přinášejí kulturní rozmanitost, svobodu práce a cestování dostatečné, aby evropské společenství přežilo i nadále?
Jaká je a nadále bude vize Evropské unie?
„Politickou misi stále vnímám tak, jak to říkával otec španělského krále Juana Carlose: lidé zapomínají, že tím nejdůležitějším není ekonomika, ale politika. Protože špatná politika ekonomiku zabíjí. Bez politiky nemůže ekonomika existovat. A na to paní Merkelová bohužel zapomněla,“ říká hrabě Podstatzky a dodává: „Je pro mě nepochopitelné, že kontinent s 500 miliony obyvatel je závislý na kontinentu s 300 miliony obyvateli v Americe! Musíme se snažit, abychom dosadili správné lidi na správná místa. Evropa může přežít bez mocností, jakými jsou Rusko, Čína a Indie, ale musí se sjednotit. Proto je vše, co nás rozděluje, podporováno plnou silou ze zámoří.“ Apeluje na vytvoření společné evropské armády, na ředitele či prezidenta, který je uznáván všemi členy evropského společenství.
Půvab šedé
Já jsem se ve vystoupení zamyslela nad současnou situací z pohledu důvěry v politické mocnosti. Náš život byl doposud naplněn všeobecnou pohodou a komfortem, atmosférická energie nás hnala dál a výš, vyžadovali jsme neustále lépe a více. Neměli bychom svou energii nyní věnovat tomu, abychom se od naturalistického materialismu přesunuli blíže k sobě, k podstatě věcí, k našemu vnitřnímu bytí?
Sama přiznávám, že to není snadné. Třeba i proto, že právě strach ze sociálních škrtů a nejistoty dneška vedou ke ztrátě důvěry v konzervativní strany a dávají podnět populistickým stranám. Jejich hlasy jsou slyšet nejen v Polsku, Itálii nebo Maďarsku, ale stále hlasitěji i v Německu. V současných průzkumech veřejného mínění zaujímá pravicově-populistická strana AfD/Alternative für Deutschland 19 procent, v referencích tak předběhla i vedoucí stranu Zelených Bündnis 90/Die Grünen, která se aktuálně pohybuje na 16 procentech a SPD s 18 procenty.
Své povídání jsem uzavřela úvahou nad barvami. Ty jsou pro mě totiž důležité. Jsme obklopeni přírodou, která je tak bohatá na barvy, že jen ti nejlepší umělci se umí její kráse přiblížit. Když se dnes dívám kolem sebe, mám pocit, že žijeme v době, která potřebuje šedou barvu. Proč šedou? Šedá je barvou zdrženlivosti, ale nesklouzává do lhostejnosti.
Signalizuje pro mě vůli být výjimečný a zároveň zůstat pokorný. Zkusili jste už někdy namalovat myš, hrocha, žraloka nebo holuba? Dokud člověk nemaluje šedé barvy, řekl kdysi Paul Cézanne, není malířem. Právě v „šedé zóně“ se nachází tisíce jemných nuancí, které vzbuzují širokou škálu emocí. Pro mě znamená šedá výzvu k umírněnosti. Měli bychom se jí držet.
Jak barevný bude náš svět budoucnosti? Více o Evropském festivalu filosofie najdete ZDE.
