Na počátku bylo Slovo. Touto větou začíná Janovo Evangelium. Vše se stalo skrze Slovo a bez Slova se nestalo nic tím, čím se stalo. I když se slovo napíše a vytiskne nebo pošle na druhý konec světa, je to stále totéž slovo. Třeba i za tisíc let. A proto si všichni přejeme, aby slova byla srozumitelná, smysluplná a pravdivá.
Slovo je hlavní pracovní nástroj novinářů. V Německu jsou nazývaní „čtvrtou mocí“ - vedle vlády, parlamentu a soudnictví. Tisk má být svobodný a má mít kontrolní funkci - pro druhé, ale i pro sebe. To teď silně pociťují i filosof Richard David Precht a publicista Harald Welzer, kterým vyšla kniha „Čtvrtá moc: Jak se vytváří většinový názor, i když není.“
Danuše SieringDanuše Siering žije v Berlíně a Praze. Je zakladatelkou galerie Černá labuť, projektu Go Florenc a Česko-německého Salonu. Vydává N&N Czech German Bookmag.  |
Němečtí novináři teď mají jedno velké téma - všichni píší a mluví o této knize. Krátce po jejím vydání se k ní v tweetu vyjádřil i Andrij Melnyk, bývalý ukrajinský velvyslanec v Německu: „Ruce pryč od knihy!! Tihle dva arogantní sebestřední hřebci, kteří pohrdají Ukrajinci a nemají o nich ani páru, se vždycky mýlili všude, kde se jen mýlit dalo. Proto tyhle dva narcistické týpky ignorujte. Nekupujte!“ Může existovat lepší doporučení ke koupi? Hned jsem šla a knihu zakoupila.
Velmoc korektnosti
Nevím, proč jsou titulování jako hřebci. Tento výraz se v němčině používá pro sexuálně náruživé jedince, ale možná o tom pan Melnyk ví víc než já. Mně zajímala hlavně jejich kritika současné situace v médiích. Problémy pojmenovávají a hledají jejich příčiny. Především však popisují nebezpečí, jak se naše demokracie mění v „mediokracii“.
Argumentují, že bývaly doby, kdy se novináři v Německu těšili vynikající pověsti a jejich názorům se věřilo. Dnes však dochází k masivnímu rozporu mezi publikovaným a veřejným míněním, roste odcizení mezi novináři a čtenáři. Podle nedávného průzkumu společnosti Allensbach považuje téměř polovina Němců svobodu projevovat svůj názor za ohroženou. Pouze 45 procent respondentů se domnívá, že v Německu lze svobodně vyjadřovat politické názory. To je zdaleka nejnižší číslo od roku 1953, kdy Allensbachův institut pro výzkum veřejného mínění tuto otázku položil poprvé.
Mediální průmysl se dnes nachází v krizi důvěry, což je způsobeno hlavně tím, že novináři mají často jiný pohled na svět než většina obyvatel. Autoři knihy to vysvětlují tím, že se příliš prosazuje jednotný obraz, všichni píší to samé, copy & paste je každodenním nástrojem.
Proč tomu tak dnes v německých médiích je? Celosvětově média prochází krizí dosavadních byznys modelů - stále menší příjmy z inzerce nutí vydavatele šetřit. Kvalitní rešerše je nákladná, redakční oddělení jsou stále více redukována. Druhým důvodem nivelizace médií je pak efekt online zpravodajství, kde je možné velmi dobře změřit, po čem je poptávka a po čem ne. Co jsou populární témata a co ne. Dnešní mediální obsah stále více určuje algoritmus.
Ve stínu války
Autoři knihu napsali, protože chtějí „zkoumat, zda je dnešní novinářská cesta správná, nebo zda potřebuje korekci.“ Novináři si podle nich dnes nejsou jisti vlastními názory, které chtějí-můžou publikovat, právě proto, že nemají čas a prostředky na důkladnou rešerši. Pak je jednodušší přebrat názory ostatních. To vytváří společný interpretační obraz, a pokud se od něj někdo odchýlí, může být dokonce vnímán jako nebezpečí.
Každý, kdo má jiný názor než většinový názor tvůrců médií, je diskvalifikován a zdiskreditován.“ To platí obzvláště v období válek, kdy přední média pozorně sledují vládní politiku a téměř bez výjimky ji souhlasně předkládají veřejnosti. Kdo přijde s nesouhlasným či dokonce opačným stanoviskem, má problém s diktátem politické nekorektnosti.
„Současný příklad války na Ukrajině je toho děsivým důkazem. Téměř jednostranné umístění komentářů, úvodníků a sloupků názorově vůdčích publicistů v německých médiích, kteří nejenže schvalují dodávky těžkých zbraní na Ukrajinu, která byla napadena Ruskem, ale vyzývají k tomu i německého kancléře, je demokraticky velmi pochybným jevem,“ píši autoři věty, která tak rozlítila zmiňovaného diplomata.
Takových příkladů, kdy německá média nechtějí moc diskutovat, je v knize celá řada. V jednom z nich vystupuje Alice Schwarzer, vydavatelka časopisu Emma, která spolu s 28 kolegy z mediální branže uveřejnila 29. dubna otevřený dopis kancléři Scholzovi, v němž konstatují, že je třeba nejen věnovat pozornost neustálému zvyšování dodávek zbraní, ale také diplomacii a úsilí o příměří, které by přeci mohlo zachránit životy tisíců lidí. Možná je to naivní názor, ale také má přeci nárok být vyřčen. Dopis ostatně v krátké době podepsalo více než 300 000 občanů, „přední tisk se o jeho autorech rozepsal s až zarážející zlobou a agresivitou.“
Vše, co je politicky nekorektní, je marginalizováno. Pokud chce například někdo zachovat zásadní národní kompetence, je považován za protievropského. Národní hrdost je znakem krajně pravicového rohu. Každý, kdo je proti přistěhovalcům, je xenofobní. Kdo pochybuje o smysluplnosti „klimatické záchrany“, je málo solidární nebo nezodpovědný.
Precht a Welzer jsou autoři, jejichž knihy patří k bestsellerům, TV pořady a podcasty k nejsledovanějším. Mají spoustu kritiků a také spoustu obhájců. Jejich názory nyní rezonují. A to je dobře. Nejde o to, že musí mít ve všem pravdu. Jde o to, že v demokracii bychom se přeci neměli bát názorů těch, kteří s námi nesouhlasí. Budeme-li vyžadovat souhlas za každou cenu, mohli bychom se zítra vzbudit zemi ne nepodobné autoritářským režimům, proti kterým dnes bojujeme.
