Dne 10. listopadu léta páně 1911 byla slavnostně zkolaudována nová pražská administrativní budova, kterou si nechal postavit magistrát v katastru Starého Města v místech, kde kdysi stávaly kostely sv. Linharta a Panny Marie na louži a také řada domů, jež později padly za oběť asanaci židovského města a jeho okolí.
Architekt monumentálních staveb
S nápadem vystavět novou honosnou budovu jen kousek od historické radnice na Staroměstském náměstí přišli pražští radní už na počátku 20. století. V roce 1904 byla vypsána architektonická soutěž, o dva roky později byl pověřen provedením projektu významný pražský architekt Osvald Polívka (1859-1931), jenž měl s monumentálními stavbami v této centrální oblasti města bohaté zkušenosti, neboť navrhl budovu České spořitelny v Rytířské ulici (s Antonínem Wiehlem), dva domy pro Českou banku a palác Živnobanky v ulici Na Příkopě, objekt Pražské pojišťovny na Staroměstském náměstí a nakonec i nový reprezentační dům hlavního města - Obecní dům na náměstí Republiky (s Antonínem Balšánkem). O několika činžovních domech v asanaci ani nemluvě (o kuriózní Polívkově dekoraci domovních průčelí jsme psal v Orientaci 4. června tohoto roku).
Výstavba Nové radnice byla započata až v roce 1909, kdy byly schváleny definitivní výkresy. První Polívkovy návrhy byly půvabnější, secesně rozevláté, ale konzervativní radní nakonec autora přiměli volit střízlivější formy, takže výslednou podobu je možno označit za moderní klasicismus s prvky secese. Budova měla ohromné rozměry, ale současně se musela stát důstojným protějškem sousedících barokních areálů mimořádné hodnoty na Mariánském náměstí: Klementina a také Clam-Gallasova paláce Johanna Bernharda Fischera z Erlachu. O dvě dekády později byla komorní piazzetta uzavřena i ze severu Roithovou neoklasicistní budovou Městské knihovny s reprezentačním bytem primátora ve stylu art deco.
Dispoziční řešení Polívkovy budovy bylo lapidární. Centrálním prostorem se stala velká síň se stropním oknem, kterou obkroužila chodba s věncem kanceláří po obvodu. Vstup byl řešen velkoryse: z náměstí se po monumentálním schodišti vystoupá do síně, odkud pokračují schody do patra k velkému sálu, zatímco do dalších poschodí vedou menší schodiště po stranách. Pracovna primátora a jeho jednací síň se nacházejí ve druhém poschodí nad vstupní partií a přiléhá k ní balkon nad portálem s plastikami Josefa Mařatky. Stanislav Sucharda ozdobil dalšími sochami atiku radnice a další významný sochař secesní éry Ladislav Šaloun byl autorem figur na nárožích budovy (Železný rytíř a Rabbi Löw).
Pryč s parkovištěm!
I když došlo v průběhu stavebních prací k redukci původní nákladné výzdoby, působí interiéry impozantně. Moc jim ale neprospěly pozdější necitlivé úpravy, kdy byla řada originálních dekorativních prvků nahrazena nevkusnými elementy. Také původní nábytek se nedochoval. Někde na radnici leží kvalitní projekt rekonstrukce interiérů od architekta Martina Stránského, doufejme, že si na něj v dohledné době radní vzpomenou, a to dříve, než vyprší lhůta platného stavebního povolení. Pozornost by si zasloužil i komorní prostor Mariánského náměstí, které funguje především jako parkoviště. Přitom úředníci to mají asi minutu pěšky na nejbližší stanici metra a tramvaje. Místo plechových krabic bych dal doprostřed pěknou kašnu a někde bokem stojany na kola.
V dnešní jednací síni pražského magistrátu původně sídlil berní úřad. Místnost byla lemována kukaněmi úředníků (foto z roku 1911).
Po dokončení sloužila ovšem Polívkova budova jako berní úřad a ve velkém sále byly umístěny kukaně úředníků. Teprve později byla tato místnost přeměněna na jednací síň zastupitelstva. Dle Parkinsonových zákonů ale nemohla ani tak rozsáhlá stavba po nějaké době dostačovat, a tak byla na konci dvacátých let vypsána další soutěž na novou úřední budovu magistrátu. Ta byla postavena v sousedním bloku se vstupem z dnešního náměstí Franze Kafky.
Se secesí už ovšem nemá nic společného, má střízlivé průčelí ve stylu purismu od architektů Oktáva Koutského a Vladimíra Ježka. Málokdo ví, že v jejích sklepeních jsou zachovány zbytky románských domů. Od té doby se ovšem pluky úředníků ještě řádně rozrostly, takže radnice expandovala do dalších a dalších staveb, naposledy do pronajatých prostor paláce Škodových závodů...
Gauč, ano gauč
Byl jsem teď pár dní v Madridu, kam nás pozvali architekti z tamního magistrátu na prohlídku podobné radnice - jen o něco větší a honosnější (ovšem i španělská metropole je větší a honosnější). Ta dnes slouží hlavně obyvatelům a turistům. (A není vlastně tohle původní účel radnic? Mám pocit, že u nás se proměnily v administrativní paláce.) Najdou tu infocentra, výstavní sály, koncertní síň, kavárnu, a dokonce prostory, kde si mohou lehnout na gauč a číst knížky nebo noviny (tohle si prý prosadili sami Madriďané!).
Je tu i stálá expozice věnovaná rekonstrukci významných budov s modely, plány, dobovými i současnými fotografiemi a projekty. Několik sálů je věnováno propagaci uměleckých děl v galeriích města - ta aranžují vyzvaní výtvarníci na obřích obrazovkách s vtipem a nečekanými konotacemi, takže vás to vtáhne do děje a hned se začnete pídit, kde visí originály. Vstup do radnice je samozřejmě zdarma, ale pro propagaci města a jeho četných atrakcí se to prý bohatě vyplatí. Mimochodem, některé podobné nápady obsahuje i výše zmíněný Stránského projekt revitalizace radniční budovy...
