Tato kombinace učilišť byla samozřejmě skvělou průpravou: na konzervativní technice se dokonale seznámil s historickými styly, což později zhodnotil při práci na rekonstrukcích památek, praxe u slavného Švýcara a otce funkcionalismu znamenala další důležité podněty. Geniální Gočár, který sám prošel řadou často antagonistických stylů, mu pak umožnil nabyté zkušenosti zpracovat.
V roce 1932 nastoupil Sokol jako architekt na ministerstvo veřejných prací, pracoval také v „hradním“ ateliéru Pavla Janáka, nástupce profesora Plečnika na postu architekta naší nejvýznamnější památky. Zde například pracoval na úpravách Královského letohrádku a přilehlého giardinetta. I tuto zkušenost Sokol v budoucnu ještě zhodnotí.
Klenoty skryté na papírech
V roce 1935 na sebe mladý architekt upozorňuje soutěžním návrhem na nový katolický chrám v Praze-Strašnicích. Jeho projekt je dodnes jedním z nejvýznamnějších příkladů nadčasové sakrální architektury, a kdyby byl postaven, zajistil by svému autorovi navždy světovou slávu. Kostelní loď na eliptickém půdorysu s motivem zvlněné fasády a se štíhlou vysokou zvonicí je vskutku mistrovským dílem.
Jen na papíře zůstal i soutěžní projekt na kostel ve Zlíně z roku 1940, a tak se z této doby dochovaly jen drobné stavby: vlastní rodinný dům v Praze-Břevnově, v němž se mimochodem v 70. letech konaly proslulé filozofické semináře profesora Jana Patočky, nebo vila profesora Pichla v Praze-Střešovicích. Obě stavby jsou ovlivněny Le Corbusierovou tvorbou ze 30. let, která již směřuje od tzv. bílého funkcionalismu k romantičtějším formám. První z nich jsem kdysi navštívil a mohl obdivovat velkorysou dispozici halového prostoru s ochozem, kde byla situována pracovna - vše přitom ukryto za nenápadným průčelím domu.
Druhý objekt - na pražské horní Ořechovce - bohužel necitlivě přestavěl jeho pozdější majitel Vladimír Železný. Se svým přítelem a stálým spolupracovníkem sochařem prof. Josefem Wagnerem navrhl Sokol také oltář do baziliky sv. Jiří. Současně od poloviny 30. let vyučoval předmět nauka o slohu na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Janák nakonec nadaného projektanta doporučí jako svého nástupce na postu vedoucího architektonického ateliéru Umprum, když v roce 1940 odchází do důchodu. Sokol se dokonce stává rektorem tohoto významného učiliště, které pak v roce 1947 zejména Janákovou zásluhou získává status vysoké školy.
Po únorovém komunistickém puči v roce 1948 se ale pro Sokola, který byl věřící, stává situace na škole neudržitelná. V té době navíc těžce onemocněl a jeho bývalí žáci mi pak vyprávěli, jak mu po návratu z léčení nikdo neměl odvahu sdělit, že byl mezitím zbaven místa vedoucího ateliéru. Podobný osud ostatně postihl i jeho kolegu Ottu Rothmayera, který musel školu opustit rovněž z politických důvodů. Sokol (stejně jako Rothmayer) se pak věnuje drobným návrhům úprav kostelních prostorů nebo sakrálních předmětů - monstrancí, kalichů či relikviářů - nad jiné vyniká relikviář pro lebku sv. Vojtěcha ze svatovítského pokladu ze stříbra, rytého křišťálového skla a rubínů.
Zlatá brána a špatně postavený Dvořák
V době politického uvolnění se Sokol konečně vrací na Pražský hrad a pracuje v rámci hradního ateliéru Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO) na úpravách Starého královského paláce (bohužel neprovedených) a návrzích úprav interiéru hlavní lodi katedrály sv. Víta po druhém vatikánském koncilu. Z těch je ale provedeno opět jen torzo, a často ještě jinak, než architekt původně zamýšlel.
Detail vrat Zlaté brány
Vynikající je oltářní stůl, jejž tvoří prostá kamenná deska podepřená pozlacenými ocelovými „I“ profily (spolupráce Jan Fröml) a vrata Zlaté brány, na jejichž výzdobě Sokol spolupracoval s Wagnerem. Společně také realizovali pomník Jaroslava Vrchlického na Petříně a vyhráli soutěž na Dvořákův pomník na dnešním Palachově náměstí. Sochu, která byla dodatečně umístěna zcela nevhodně před hlavní vstup Rudolfina zády do náměstí, navrhovali tehdy postavit na vysoký pylon s kašnou před filozofickou fakultu.
Profesor Jan Sokol se také zabýval úpravami Přemyslovského paláce v Olomouci, ty byly sice později provedeny, ale ne příliš citlivě. K nápravě došlo až během nedávné rekonstrukce na Arcidiecézní muzeum (studioHŠH). A pak jsou tu různé nenápadné, ale zajímavé práce: vyhlídková cesta vedoucí přes Petřín na Smíchov, série hrobek přátel na břevnovském hřbitově (např. filozofa Jana Patočky, astronoma Františka Nušla nebo básníka Jana Zahradníčka).
Podle projektu z roku 1966 pak byl v průběhu 70. let postaven pavilon pro barokní fresku Václava Vavřince Reinera v Duchcově, pocházející z tamního špitálu, který musel ustoupit těžbě uhlí. Sokolovo dílo není příliš obsáhlé - a není také divu, neboť architekti jeho typu nedostávali v totalitní éře mnoho příležitostí. Vyniká však mimořádnou senzitivitou a respektem ke kontextu.
Jan Sokol zemřel v roce 1987. Byl otcem filozofa Jana a grafika Václava Sokolových. V roce 2004 vydala pražská Triáda jeho paměti pod názvem Moje plány. Paměti architekta.
