Polívka byl autorem řady významných bankovních budov, projektoval také novou pražskou radnici na Mariánském náměstí, ale navrhoval i obchodní domy, průčelí pražských činžovních domů, dále vily nebo hrobky, ba i vodojem. Jeho nejznámější stavbou je ovšem Obecní dům na pražském náměstí Republiky.
Osvald Polívka se narodil v rakouském Ennsu v roce 1859. Studoval na pražské technice u profesora Josefa Zítka, jemuž poté několik let asistoval. Polívkovy první pražské stavby z devadesátých let 19. století samozřejmě utvářel historismus. Patří k nim dvojice činžovních domů v Jenštejnské ulici, budova České spořitelny v Rytířské ulici (na níž spolupracoval s Antonínem Wiehlem), první palác Zemské banky v ulici Na Příkopě nebo neobarokní Živnostenská banka (později zbořená) ve stejné lokalitě.
  |
Bohatě dekorované paláce přinesly autorovi renomé, je proto poměrně překvapivé, že na přelomu století jako jeden z prvních českých architektů začal experimentovat se secesí, která u nás zpočátku nebyla oficiálními kruhy přijímána se sympatiemi. Už v letech 1897 až 1899 si Polívka nový styl vyzkoušel v Brně (Karafiátův dům na náměstí Svobody, později přestavěný), Karlových Varech (později zbořená Eskomptní banka) nebo v Praze. Pro Výstavu architektury a inženýrství roku 1898 ve Stromovce navrhl dřevěné divadlo Uranie, přesunuté později do Holešovic.
U velkých zakázek v hlavním městě kombinoval Polívka úspěšně secesní prvky s neobarokními křivkami, jak je to patrné třeba na budově Městské pojišťovny na Staroměstském náměstí nebo na činžovních domech v Karlově, Vojtěšské a Spálené ulici. Secesní styl pak dominuje na asi nejzdařilejších Polívkových stavbách – paláci Praha a Topičově domě na Národní třídě, budově pojišťovny ve Spálené ulici nebo obchodním domě U Nováků ve Vodičkově ulici (1902–1905). Tady mohl uplatnit svou fantazii v originální výtvarné výzdobě s řadou motivů ze zvířecí a rostlinné říše či ve střídání hladkých ploch s partiemi bohatými na štuky, vitráže a mozaiky.
Nechoďte za mnou, napište
V letech 1903 až 1912 se v sousedství středověké Prašné brány stavěl Obecní nebo též Representační dům hlavního města Prahy, budova, která přinesla svým autorům Osvaldu Polívkovi a Antonínu Balšánkovi na jedné straně uznání, na druhé pak ostrou kritiku, zejména ze strany představitelů mladší generace umělců z okruhu Jana Kotěry.
Autoři budovy neměli snadný úkol: na stísněném pozemku měla vzniknout polyfunkční stavba s víceúčelovým sálem (dnešní Smetanova síň), reprezentačními salony města, výstavními sály, ale také s obchody, restauracemi a kavárnami. Z dnešního pohledu se s komplikovaným zadáním vypořádali skvěle, o čemž svědčí fakt, že i více než sto let po dokončení stavba slouží svému účelu. Ovšem ukočírovat desítky malířů, sochařů, dekoratérů a současně vyhovět často rozporným představám reprezentantů metropole nebylo vůbec jednoduché. Je také známo, že oba architekti měli napjaté vztahy a komunikovali jednu dobu jen písemnou formou.
Z architektonického hlediska je Obecní dům kompromisní stavbou – jde opět o kombinaci historismu a secese. Některé pozdní interiéry, zejména kavárny a francouzské restaurace, jsou již pojednány ve stylu pozdní vídeňské moderny, ovlivněné tvorbou Otta Wagnera. Každopádně takovou koncentraci špičkového řemesla, jakou nabízí Obecní dům, nenajdeme snad nikde na světě. Stavba pak sehrála významnou úlohu v našich novodobých dějinách. A to jak v roce 1918, tak během sametové revoluce v roce 1989.
Mezitím ovšem neměla snadnou pozici, neboť se stala pro několik generací historiků umění, architektů a výtvarníků symbolem stylu, který zavrhovali pro jeho přezdobenost a údajnou kýčovitost. Secesi zkrátka neměli rádi ani meziváleční avantgardisté, ani pováleční představitelé sorely a modernismu. Na milost byla vzata až v poslední čtvrtině minulého století a můžeme být rádi, že to vše Obecní dům vůbec přežil, třeba na rozdíl od jiné dominanty tohoto stylu Maison du Peuple v Bruselu, zbořené v roce 1965.
Osvald Polívka ale šel s dobou, jeho pozdně secesní návrhy patří k dodnes sice přehlíženým, ale kvalitním ukázkám stylu, jak je vidět třeba na průčelí Beaufortova domu v Jungmannově ulici. Nejasná je dosud Polívkova role v projektu paláce Lucerna ve Vodičkově ulici. Každopádně jeho spolupráce se stavitelem Vácslavem Havlem je doložena na návrzích několika činžovních domů.
Budovy Osvalda Polívky najdeme i v jiných městech a obcích. Projektoval například v Černošicích, Ústí nad Labem, Nymburce, Bratislavě nebo v Terstu. Poslední Polívkou stavbou je pak druhý palác U Nováků na rohu pražské Vodičkovy ulice a ulice V Jámě z roku 1929. Tato eklektická budova však vychází z autorovy modernistické studie vypracované již v roce 1913.
Polívkovo působení je pozoruhodné i velmi rozsáhlou spoluprací s řadou předních výtvarníků. Patřili mezi ně Bohuslav Schnirch, Ladislav Šaloun, Alfons Mucha, Karel Špillar, František Ženíšek, Mikoláš Aleš, Jan Preisler a mnozí další. K jeho drobným, ale mistrovským dílům pak patří také náhrobek rodiny Novákovy na Olšanských hřbitovech, kde nakonec spočinul i sám Osvald Polívka. Zemřel víceméně zapomenut v roce 1931.
