Na území bývalé NDR vznikají pozoruhodné moderní stavby, většinou na základě mezinárodních architektonických soutěží. Je samozřejmé, že hlavním důvodem je oživení míst, která prožívají těžké chvíle po sloučení Německa. Je tam vysoká nezaměstnanost, která narostla zejména po zrušení řady nerentabilních továren, jež navíc nesplňovaly přísné ekologické normy. Zejména mladí lidé východ opouštějí a přesouvají se směrem na západ. Recept, jak situaci alespoň trochu zlepšit, je východoněmecká města nějak zatraktivnit.
Zužitkovat staré, stavět nové
Modernizují se panelová sídliště nebo se paneláky rovnou bourají, opravují se historická jádra a památky, pro industriální architekturu – má-li nějaké hodnoty – se hledá nové využití. To je ale pořád málo. Jednou z možností je vytvořit v těchto místech něco mimořádného, novou moderní dominantu, na kterou budou místní pyšní a jež se stane atrakcí dané lokality. Je to samozřejmě drahé, ale myslím, že se to vyplatí. Pro české návštěvníky je to samozřejmě i téma k tiché závisti, protože některá takto vzniklá díla jsou skutečně velmi zdařilá. Se zájezdem po moderní architektuře, který v červnu organizovali dva její propagátoři – Dan Merta a Josef Vomáčka, jsme navštívili několik takových staveb. Rád bych se dnes zastavil alespoň u dvou.
V městě Desava (Dessau) ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko je nejen slavná meziválečná škola Bauhaus, o níž jsem psal, ale nově také areál Spolkového ministerstva životního prostředí. To by mohlo sice sídlit v Berlíně, ale jeho lokace je zvolena z výše uvedených důvodů záměrně mimo metropoli. Projekt je dílem známého ateliéru Sauerbruch Hutton. Jeho zakladatelé Mathias Sauerbruch a Louisa Huttonová se seznámili během studia na prestižní Architectural Association School of Architecture v Londýně. Sauerbruch poté pracoval ve studiu Rema Koolhaase, Huttonová u Alisona a Petera Smithsonových. V roce 1989 pak založili společný ateliér v Berlíně.
Moderna mimo centra. Ač by mohlo ministerstvo životního prostředí sídlit v Berlíně, záměrně bylo postaveno v Desavě v Sasku-Anhaltsku.
Jejich nejznámějším dílem je nepřehlédnutelný mrakodrap GSW Headquarters poblíž bývalého přechodu mezi Západním a východním Berlínem Checkpoint Charlie. Budova zaujala nejen svým tvarem, ale také důmyslným systémem barevných proměnlivých žaluzií, jež jsou typické i pro další projekty dvojice. Ty jsou představiteli tzv. zelené architektury, v maximální možné míře šetřící energie.
ČTĚTE TAKÉ: |
Zelené ministerstvo
To plně platí i pro desavské ministerstvo dokončené před šesti lety. Vzniklo na základě vítězného soutěžního projektu v bývalé průmyslové zóně na břehu řeky Mulde. Stavba také integrovala původní nádražní budovy. Jedná se o rozlehlý objekt na esovitém půdorysu s přiléhající velkou prosklenou komunikační halou na výšku všech pater s fotovoltaickými panely. V podzemí jsou garáže, v přízemí přednáškové sály a místa pro styk s veřejností, v horních patrech pak kanceláře. V hale je infocentrum a kavárna. Nechybí stromy, voda a keře, které zpříjemňují vnitřní atmosféru. Ekoarchitektura dvojice Sauerbruch-Huttonová pracuje s přírodními motivy v kombinaci se špičkovou technologií. Výsledek je velmi sympatický a netřeba dodávat, že vše je dotaženo do detailu s německou precizností. I zvenku působí rozlehlý areál velmi příjemně, čemuž napomáhá kombinace dřeva a probarvených skel pastelových barev na průčelí.
Knihovna jako pevnost
Také lužicko-srbská Chotěbuz (Cottbus, Chóśebuz) v Braniborsku se pomalu probouzí. Vedle všudypřítomných paneláků z východoněmecké éry je tu řada památek, krásné historické náměstí Altmarkt i stále ještě omšelé periferie. Novou dominantou univerzitního kampusu u řeky Sprévy je samostatně stojící knihovna (celým názvem Informační, komunikační a mediální centrum Braniborské technické univerzity – ICMC) z dálky připomínající starou pevnost. Má amébovitý půdorys a průčelí je tvořeno panely z mléčného skla s rastrem vytvořeným ze vzájemně se prostupujících bílých znaků převzatých z různých abeced. K nebarevnému exteriéru je kontrastní pestrý interiér kombinující červenou a zelenou. Sedm nadzemních podlaží propojuje dynamicky tvarované vnitřní schodiště. V přízemí je halový prostor s infocentrem, kartotékou a kavárnou. Studenti mohou pracovat uvnitř i v parkově upraveném okolí knihovny.
Návrh netradičně pojaté stavby je dílem světoznámé švýcarské dvojice Jacques Herzog – Pierre de Meuron, k jejímž realizacím patří známé Ptačí hnízdo – olympijský stadion v Pekingu (ve spolupráci s čínským výtvarníkem a disidentem Aj Wej-Wejem), fotbalový stadion Allianz Arena v Mnichově, Obchodní dům firmy Prada v Tokiu, Caixa Forum v Madridu nebo nová filharmonie v Hamburku (viz Orientace 23. 10. 2010). Oba architekti obdrželi za své dílo Pritzkerovu cenu za rok 2001.
Na závěr si neodpustím povzdech. I u nás vzniklo několik architektonicky výrazných projektů veřejných staveb, jen málokdy se je však podaří dotáhnout do realizace. Mám tím na mysli nejen tolik diskutovanou Kaplického Národní knihovnu v Praze-Holešovicích, ale i „Černou kostku“ – tedy ostravskou knihovnu (viz Orientace 3. 10. 2009), brněnský koncertní sál, plzeňskou galerii, olomoucké centrum středoevropského výtvarného umění… Ale pokud se to přece jen povede, vznikají kvalitní lokální dominanty, na něž jsou – navzdory počátečným diskusím – nakonec v příslušných městech pyšní (Národní technická knihovna v Praze Dejvicích, most přes Labe v Ústí nad Labem, Univerzitní centrum ve Zlíně). Většinou však chybí víc odvahy a také schopnost přizvat k soutěžím zahraniční architekty.
