26. září 2018 6:49 Lidovky.cz > Relax > Design

Ať žije ornament. Architekti, kteří se zapsali do dějin republiky

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Jednou Janák a jeho ikonická stavba v Pardubicích z let1921–1923: budova... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jednou Janák a jeho ikonická stavba v Pardubicích z let1921–1923: budova... | foto: Štěpán Bartoš

Během té stovky let, které se naše republika letos dožila, formovali její tvář politici, vědci, umělci, inženýři i vojáci. Možná nejvýrazněji se ale na její fyzické podobě podíleli architekti. Pojďme si tedy při této příležitosti připomenout styly, které zdejšímu stavitelství v uplynulých sto letech dominovaly. A také několik jmen těch, kdo jim na rýsovacích prknech dávali konkrétní podobu, v jaké je známe dodnes.

První z nich nese hned několik alternativních názvů: art deco, dekorativismus, národní styl nebo sloh… Objevil se na prahu dvacátých let minulého století a stejně rychle, jako se prosadil, z československé architektury zase zmizel. Stalo se tak už v polovině třetí dekády. Po roce 1925 pak už jen dozníval na venkově.

Zatímco až do konce devatenáctého století dominoval architektuře vždy jen jeden styl, byť s určitými modifikacemi, na prahu toho dvacátého se situace začala komplikovat. Stále tu byl přítomen historismus i eklektická směs různých pseudoslohů a pak také secese, jak dokládá třeba zástavba Pařížské (tehdy Mikulášské) třídy v oblasti pražské asanace. Po roce 1905 přibyla navíc střízlivá moderna, kterou propagovali zejména žáci prof. Otta Wagnera z vídeňské umělecké akademie v čele s Janem Kotěrou a jeho absolventy. Někdejší wagnerián Pavel Janák pak v roce 1911 objevil architektonický kubismus.

Styl mladé republiky

Tato poněkud chaotická situace pokračovala i po roce 1918, i když v té době již byly historismus se secesí na ústupu. Kubistický experiment také neměl dlouhého trvání a několik posledních staveb v tomto nepraktickém, ale pozoruhodném a dnes velmi ceněném stylu vzniklo ještě kolem roku 1920.

Všichni jako kdyby cítili, že éra samostatné Československé republiky by měla znamenat nástup něčeho zcela nového. Tehdy se ve světě začal prosazovat nový styl, art deco. Do architektury a designu přinesl pestré barvy a geometrickou ornamentaci.

Detail atiky Myšákova domu ve Vodičkově ulici rovněž na Novém Městě,...
Plán Banky čs. legií na pražském Novém Městě (oba projekty z roku 1920)

Jeho československou variací se pak stal takzvaný národní styl. Nevznikl ovšem výhradně u nás, ale také v několika dalších zemích bývalé rakousko-uherské monarchie, například v Polsku nebo Jugoslávii. V těchto zemích, oslavujících nezávislost, se pak uplatnily ve výzdobě i „slovanské“ barvy, tedy červená a bílá, někdy i modrá v detailu. A nezřídka také motivy folklorní, byť silně redukované.

Nová architektura byla tvarově i barevně pestrá, prvky na průčelí, které bylo v této době zpravidla provedeno z umělého kamene, byly často plastické, ale později už – vzhledem k technické náročnosti – provedené jen v ploše. Oblíbené byly oblouky, válce nebo kruhy, objevily se ale také polygony.

Známý teoretik Zdeněk Wirth pro tento styl později použil poněkud pejorativně zabarvený termín „rondokubismus“, který je však hodně nepřesný, už jenom proto, že s předválečným architektonickým kubismem měl jen málo společného. Navíc nebyl na rozdíl od Janákova vynálezu českým fenoménem, stačí si třeba prohlédnout tehdejší pestrobarevné kreace slovinského architekta Ivana Vurnika v Lublani.

Nástup národního stylu měla v rukou zkušená střední generace projektantů, která před válkou neuspěla s kubismem. Byli to Pavel Janák, Josef Gočár, Otakar Novotný, Ladislav Machoň a Rudolf Stockar, k nimž se přidali další – Bohumír Kozák, Jindřich Freiwald, Rudolf Hrabě, brněnský Jaroslav Syřiště a mnozí jiní, včetně anonymních stavitelů.

Československý dekorativismus měl přitom od začátku u veřejnosti velký úspěch. Jen mladá, nastupující generace nadšení pro tento dekorativní styl nesdílela a hledala jiné formy, které by navázaly na kotěrovskou modernu, jak si ukážeme v dalších pokračováních tohoto dnes zahájeného seriálu.

Ikony nových časů

Ikonickou stavbou nového módního stylu se stala Gočárova Legiobanka v pražské ulici Na Poříčí, jejíž projekt vznikl v roce 1920. Architekt pokryl průčelí i interiéry válci a kruhy, ke spolupráci přizval výtvarníky Jana Štursu, Otta Gutfreunda nebo Františka Kyselu.

V obdobném duchu navrhl i dřevěné domky kbelského letiště (dva dnes stojí v areálu pražské zoo), provizorní pavilon spolku Mánes, československý stánek na veletrhu v Lyonu nebo třeba Vaňkovu továrnu na nábytek v Třebíči. A snad i známý pražský Myšákův dům s cukrárnou (Gočárovo autorství se zatím nepodařilo jednoznačně doložit).

Janák připojil další ikonu – pardubické krematorium, připomínající perníkovou chaloupku, nebo palác Adria v Praze, který však, vzhledem k italskému investorovi, pracuje spíše s motivy mezinárodního art deka. Kuriozitou světové výstavy v Riu de Janeiro se pak stal Janákův národní pavilonek pokrytý folklorními motivy.

Návrh dřevěného domku na letišti ve Kbelích

Ostatní architekti střední generace nezůstali pozadu, o čemž svědčí třeba malobytové domy, budovy venkovských divadel a sokoloven, četné školy, nemocnice či rodinné domky. Všude tam jsou patrné pestré geometrické motivy v národních barvách. Kultivovaný artdekový interiér však najdeme třeba i v primátorském bytě neoklasicistního paláce pražské Městské knihovny, který architekt František Roith vytvořil v pozdních dvacátých letech.

Styl se však rychle vyčerpal a v polovině třetí dekády ustoupil ze svých pozic. Vytlačil ho jednak moderní klasicismus, jednak „holandská“ architektura režného zdiva a pak konečně i avantgardní směry: purismus, konstruktivismus a funkcionalismus.

  • 0Diskuse