Lidovky.cz: Na vernisáže chodíte každý den již několik let. Máte přehled, kolik výstav jste již za tu dobu absolvoval?
K přesnému číslu by bylo hodně složité se dopracovat, tak pracuji s odhadem – Facebook ještě před 2 lety ukazoval počet alb a tehdy jsem se blížil sedmi tisícům. Takže aktuálně to odhaduji na něco mezi osmi až deseti tisíci a samozřejmě to s každým dnem zatím stoupá. Většina, asi 95 %, z toho jsou vernisáže, ale najdete v tom i módní přehlídky, designérské prezentace, křty katalogů nebo knih, a tak dále.
Lidovky.cz: Kde tento nápad vznikl, chodit denně na vernisáže?
Nápad vznikl tak nějak spontánně, chodil jsem na řady vernisáží už od konce 80. let – dávno před jejich focením a před Facebookem - ale celkem nekoordinovaně a v menším množství (třeba jendou za měsíc). Teprve Facebook to akceleroval a velmi rychle mě uvedl ve známost jako dokumentátora a propagátora pražských výstav. I když jsem první reportáž z vernisáže výstavy Republika v Národním Muzeu publikoval už na podzim 2008, dá se říci že v roce 2009 jsem se ještě rozkoukával a získával kontakty – a v roce 2010 už mě vnímala větší část výtvarné a výstavní scény. Důkazem je, že právě v roce 2010 už vznikl první rozhovor pro Lidové Noviny s Jiřím Peňásem, který byl jedním z těch klíčových, které mi přivedly řadu nových, nejen výtvarných kontaktů.
  |
Lidovky.cz: Jak to dáváte dohromady s osobním životem? Přeci jen to zabere spoustu času.
Velmi špatně. Samozřejmě je to časově náročné. Dá se říci, že mi to vzalo veškerý čas na moje ostatní koníčky, ale zase na druhou stranu to beru jako velký dar i výzvu. Dodržuji však volné víkendy (které v sezóně trávím na chalupě), takže zvát mě na vernisáž nebo akci o víkendu skoro nemá význam. Na těch důležitých víkendových se snažím poprosit o účast a dokumentaci kamaráda Petra. Ale on taky nemůže vždy.
Lidovky.cz: Neúnavně fotíte umělecká díla, ale zároveň pořizujete vlastní fotku s každým umělcem. Máte dobrou paměť na jména a obličeje? Nejste zahlcen informacemi a lidmi?
Ty fotky s umělci taky tak nějak samovolně vyplynuly z mé přítomnosti na vernisážích. A opět se dá říci že jejich množství je z velké části Petrovým dílem, on i často tyto fotografie iniciuje. Ono se to pak dá lehce poznat – Petr se mnou bývá na 50 – 75 % vernisáží – a na těch, kde se mnou není se většinou s umělci (až na výjimky), nefotím. Paměť na obličeje a jména mám průměrnou.
A jasně tady platí, že čím častěji s daným umělcem komunikuji nebo chodím na jeho výstavy, tím pravděpodobněji si jej budu pamatovat. Přímo o zahlcení bych nemluvil, jen občas o lehčím přetížení či únavě, ale zatím to jakž takž zvládám. On se z té dokumentace stal vlastně taky takový můj deník. Jeho část vlastně ani diváci skoro až na několik fotek nevidí, to jsou moje fotky Prahy a jejích proměn, které si pro sebe nazývám „předělové“, protože dělí fotoalba jednotlivých vernisáží. Většina z nich však skončí ve složce Nepublikovat.
Lidovky.cz: Patříte mezi fenomény sociálních sítí, kam denně dáváte reporty z výstav. Nejnověji jste představil svůj nový web martinfryc.eu. Proč právě web a na co na něj lákáte návštěvníky? Opět reporty z výstav, nebo i něco dalšího?
Tak samozřejmě webové stránky mají být novou kvalitativní úrovní přenosu mých reportáží z vernisáží a jejich výstav. Většina lidí již zaregistrovala, že Facebook omezuje vzájemnou viditelnost jednotlivých uživatelů. A když se mě několikátý člověk zeptal „Již dlouho jsem od Tebe nic neviděl“, a přitom v týdnu publikuji 5 – 8 reportáží denně, tak jsem pochopil, že vlastní web je asi jediná cesta. Další výhodou by měla být absence cenzury.
Po několikátém nahlášení od nějakých anonymních „dobráků“ vždy za reportáže z výstav aktů, jsem usoudil, že už mě autocenzura nebaví. Lidé, kteří sledují moje reportáže ví, že v rámci časových možností dokumentuji celé spektrum pražských výstav. No a pak jsou zde taky nadstavbové složky, tou první, která už funguje, jsou profily jednotlivých galerií a do budoucna uvažujeme i o profilech umělců. Jsem moc rád, že Lukáš Pipek se svým týmem stránky zorganizoval, sám bych na to neměl čas.
Martin Fryč se stal fenoménem pražských výstav. Fotku má snad s každým galeristou či výtvarníkem.
Lidovky.cz: Nejste za ty roky již kulturně saturovaný? Baví vás to ještě? Máte nějaký cíl, čeho byste chtěl dosáhnout, či kam tyto každodenní návštěvy a reporty posunout?
Saturovaný je trochu přehnané slovo. Ano, za ta léta se můj pohled na výtvarnou a výstavní scénu mění, ale pořád jsou výstavy, kde řeknu „wau“, a nebo jsou pro mě takovým zážitkem, že se mi o nich dokonce i zdá - jako o výstavě Romana Týce v galerii Dvorak Sec Contemporary. Cíle přímo nalinkované nemám, ale chtěl bych, abych byl uznáván ještě více galeriemi i institucemi. Pro mě je velkou poctou, že mě uznávají a zvou na vernisáže i tak velké instituce jako jsou Národní Galerie, Galerie hlavního města Prahy, Národní Muzeum, Národní Technické Muzeum, Muzeum hl. m. Prahy, Uměleckoprůmyslové Muzeum, Museum Kampa, DOX, a řada dalších. Pořád je ale hodně institucí, které mě nezvou, třeba Pražský hrad nebo Archiv hl. m. Prahy. A jelikož pořádají výstavy, které mě zajímají, tak bych je rád dokumentoval i tam. No a samozřejmě bych rád dokumentoval a propagoval výstavy co nejdéle a měl na to více času. Damoklův meč, že budu muset z různých důvodů skončit, nade mnou visí každý den.
Lidovky.cz: Jak vás vnímají umělci a galeristi? Jaké je odezva z jejich strany na vaše návštěvy?
Většina, troufnu si tvrdit že přes 95 %, mě vnímá pozitivně. Z řady umělců a galeristů se stali moji dobří kamarádi a moc si toho vážím. Často spolu diskutujeme o obsahu jejich děl a organizaci výstav. Velmi výjimečně se stane, že někdo chce stáhnout celé album nebo mi rovnou řekne, ať na jeho výstavách nefotím, ale to považuji za věc volby daného člověka / instituce a plně to respektuji. Chci s lidmi sdílet z jejich výstav to zajímavé a hlavně je pošťouchnout, aby si na výstavy zašli sami a přemýšleli o vystavených dílech.
