Co vám vytane na mysli, když se řeknou osmdesátá léta? Diana se vdává za Charlese a MTV zahajuje vysílání. Že by nakonec opravdu video zabilo rádiovou hvězdu, jak zpívají The Buggles? Svět se děsí epidemie HIV/AIDS, Madonna vydává debutové album, raketoplán Challenger exploduje, černobylská elektrárna taky. Fascinující, co pro emancipaci (a nejspíš i prodeje laku na vlasy) dělá Melanie Griffith coby Podnikavá dívka dobývající maskulinní korporátní svět, nemyslíte? Počkat. Slyšíte to taky?
Padá železná opona! Jako vždy, móda reflektuje dobu výraznými, excentrickými looky, z nichž by se silné názory daly ždímat. Estetika příznačná pro tohle desetiletí se určitě ještě několikrát vrátí. Málokdo ale zatím ví, jak výrazně se na ní podepíší dva zatím nepříliš známí umělci – couturiér Azzedine Alaia (1935–2017) a fotograf Arthur Elgort.
Linda Spierings, 1983. Pro fotografie Arthura Elgorta je příznačné denní světlo a minimum make-upu.
Bylo to právě v osmdesátých letech, kdy počet Azzedinových oddaných klientek strmě stoupal. A bylo to právě na ulici, kde Arthur, který dával před zářivkou přednost dennímu světlu a prostředí skutečného života před ateliérem, redefinoval obor módní fotografie.
Oba muže dělila jazyková bariéra. Francouz tuniského původu Američanovi moc nerozuměl a naopak. Přesto se v té době stali blízkými přáteli a dokázali spolu vést tvůrčí dialog, jehož ústředním tématem byla žena – asertivnější, odhodlanější, nezávislejší než dříve.
Fotografie, kterým dali společnými silami vzniknout, a mnohé z nich dosud nespatřily světlo světa, jsou nyní vystavené v pařížské Fondation Azzedine Alaia v rámci výstavy Freedom. Tu připravila Carla Sozzani (couturiérova přítelkyně, ale také ředitelka jeho nadace, bývalá módní redaktorka italského Vogue a zakladatelka legendárního milánského concept storu 10 Corso Como). Pomáhal jí uznávaný módní historik a kurátor Olivier Saillard.
Je M’appelle Azzedine
Jeden z největších couturiérů všech dob (přeneseně – měřil pouhých 158 cm) se narodil v Tunisu roku 1935. Jeho cesta k módě nebyla přímá. Vlastně měl nakročeno úplně jiným směrem – v mládí pomáhal madame Pineau, přítelkyni své matky a porodní asistentce, která ho také přivedla na svět. Pro případ, že by měli u porodů dlouhou chvíli, s sebou nosívala stoh módních časopisů. A povšimla si Azzedinova zájmu o ženské tělo. Možná byl málo k ruce, možná v něm spatřila potenciál jako nikdo jiný, ale přiměla ho ke studiu sochařství, a tím zpečetila jeho osud.
Supermodelka Naomi Campbell roku 1987, tedy na začátku své kariéry, s couturiérem, kterého oslovovala „papa“.
Víc než socha ho však lákala móda a vcelku pochopitelně ho přitahovala Paříž. Za svým snem odjel v padesátých letech a záhy dostal místo v ateliéru Christiana Diora. Ne že by v něm pobyl dlouho – prestižní pracovní prostředí opustil po pouhých pěti dnech. Právě probíhala alžírská válka a zaměstnávat Severoafričana nebylo něčím, o co by Francouzi stáli. Přesto se mladému krejčímu podařilo vybudovat si silnou základnu klientek, které jeho oděvy (a tedy i jeho) milovaly. Přeskočte pár desítek let, a Azzedine, tou dobou bohatší i o zkušenosti z ateliéru Guye Laroche nebo Thierryho Muglera, zakládá vlastní značku. Svou první kolekci představil roku 1981.
Tak jako dnes, kdy v jeho šlépějích pokračuje kreativní ředitel značky Pieter Mulier, i tenkrát byly pro módu nesoucí jméno Alaia příznačné tělo objímající materiály, dokonale střižené, ne náhodou svou formou připomínající práci sochaře. Azzedine v nich uplatňoval vše, co se naučil. Věděli jste třeba, že od konce šedesátých let sbíral tvorbu Cristóbala Balenciagy, Paula Poireta nebo Madeleine Vionnet, jen aby ji ve svém ateliéru mohl dekonstruovat a studovat?
Proti proudu
Kdo by si ale myslel, že jel ve vyjetých kolejích, nemohl by být dál od pravdy. Azzedine dělal vše po svém. A často předběhl dobu. Skutečně se viděl víc jako krejčí než kreativní ředitel. Šaty vytvářel vlastníma rukama, a to tak, že zkoušel, jak se materiál chová přímo na těle modelky. Největší důraz kladl na střih. V rozhovoru s Carlou Sozzani pro magazín Wallpaper* v roce 2012 prohlásil: „Střih je pro mě neuvěřitelně důležitý. Když jsem poprvé přijel do Paříže, šel jsem na École des beaux-arts a rozhodl se studovat sochu kvůli své fascinaci tělem, až poté jsem objevil módu. Je to zvláštní, ale mé kolekce si jsou svým stylem podobné. Formy už dnes nejsou tak docela stejné, linie a proporce jsou mírně odlišné, ale má tvorba měla vždy stejný ráz a vždy v ní šlo o střih a tělo.“
Nadprodukcí a stále rostoucím tempem módy, vyžadujícím od návrhářů chrlit jednu kolekci za druhou, opovrhoval. Sám dával vzniknout jen dvěma kolekcím ročně, jedné určené na sezonu jaro/léto, druhé na podzim/zimu, a to vlastním tempem. Občas tak nepředstavil vyloženě nového vůbec nic, rád jen upravoval, co vytvořil dříve. Nabízí se otázka, proč se stejně jako třeba Martin Margiela s módou nerozloučil úplně. Jenže módní tvorba pro něj byla nejen prací – byla mu potěšením.
Dalším dobrým příkladem, který ilustruje to, nakolik dělal pouze, co chtěl, je jeho pánská móda. Nechávala ho totiž chladným, ale pár výjimek na základě osobních preferencí přece jen udělal. V obleku od něj se ženil jeho přítel, designér Marc Newson, pro jiného přítele, také designéra, Philippa Starcka zase ušil svatební kilt.
O rok později s Jennifer Gimenez – Arthur Elgort vnesl do módní fotografie pohyb a spontánnost.
Chladným Azzedina nechávala také sláva. Nabídku nahradit Johna Galliana u módního domu Dior odmítl. Stejně tak Řád čestné legie. Důvod? Neměl tehdejšího francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho v oblibě. Co na tom, že první dáma Carla Bruni byla jeho bývalou modelkou a tou dobou stále i klientkou?
Po tomto výčtu vás asi nepřekvapí, že si týdny módy do kalendáře rozhodně nepoznačoval. I přehlídky pořádal, pokud měl chuť, a ani v takovém případě jste si nemohli být jistí, zda nakonec nepůjde jen o intimní prezentaci pro úzký okruh spolupracovníků, během níž podával kávu nebo čaj se sušenkami. Pokud by vás ale přece jen zajímalo, jak příprava regulérní prezentace módy pod jeho taktovkou vypadala, věnujte pozornost obsáhlé publikaci Alaia: Livre de collection od Assouline. Prosper Assouline, zakladatel nakladatelství, měl s návrhářem blízký vztah a knihu připravil jako poctu. Mapuje přípravu přehlídky kolekce pro jaro/léto 1992 – obligátní, ale charismatický chaos.
Freedom je skvěle zvoleným názvem pro novou výstavu. Svoboda byla totiž přesně tím, co si tolik hýčkal a co ho také pojilo s fotografem Arthurem Elgortem. Azzedinovi byl blízký jeho nonšalantní přístup k práci – jeho černobílé momentky, z nichž sršel život a pozitivní energie, často zasazené do prostředí ulice. Snímky, kterými dovedl zachytit podstatu Azzedinovy módy, byly na hony vzdálené od těch do nejmenšího detailu promyšlených, krásných, ale statických, ateliérových módních fotografií, jaké do té doby couturiér znal například od Horsta P. Horsta.
My name is Arthur
Muže od sebe dělilo pět let. Arthur se narodil roku 1940 v New York City. Stejně jako jeho budoucí přítel, i on se zpočátku věnoval jiné disciplíně, než která ho nakonec proslavila. Studoval malbu. Něco mu ale chybělo, připadala mu příliš osamocená. To něco mu nabídla umělecká fotografie. Když později, v roce 1971, otiskl britský Vogue Arthurův černobílý snímek modelky utíkající trávou za dvěma jezevčíky na vodítku, jeho osud coby módního fotografa byl zpečetěn.
Když si prohlížíte snímky vystavené na výstavě Freedom, na první pohled vám revoluční připadat nemusejí. Je třeba chápat, že na počátku sedmdesátých let nebylo standardní, aby módní fotografie zachycovala pohyb. Působilo to odvážně a velice svěže. Modelky jako by před jeho objektivem ani nepózovaly, zkrátka volně žily, sálala z nich radost nebo přinejmenším bezprostřednost. Dobrým příkladem je třeba jedna z jeho nejslavnějších fotek – modelka Stella Tennant na ní v tvídovém kostýmu z haute couture kolekce Yves Saint Laurent a holínkách skáče šipku do bazénu. Otiskl ji americký Vogue ve svém červnovém čísle z roku 2001.
Arthur během své více než půl století trvající kariéry fotil ty nejprestižnější obálky magazínů, jako je Vogue nebo Rolling Stone, i kampaně módních domů od Chanel přes YSL po Valentino – a stále, navzdory vysokému věku, pracuje. Důvod, proč jeho snímky vyhlížejí tak nadčasově, se možná skrývá také v tom, že na nich modelky nikdy nejsou příliš nalíčené, a občas se tak zkrátka nedá s přesností uhodnout, kdy byly snímky pořízené. Vždy působí velmi přirozeně. Tím tehdy přepsal pravidla toho, co bylo chápáno jako módní fotografie. Oděvu dal život a dal mu kontext, se kterým se bylo možné ztotožnit.
Za svobodu
Na rozdíl od jiných fotografů pracujících s pohybem, jako byl například Richard Avedon, Arthur Elgort netrval na předem vymyšlené choreografii a nechával modelky před objektivem improvizovat. Stačí se podívat třeba na spontánnost, která přímo srší ze snímku mladičké Naomi Campbell, jak se před Azzedinem točí v jeho šatech roku 1986.
Bylo by příliš snadné označit couturiéra za oblíbence supermodelek jen proto, že je v osmdesátých letech oblékal do přiléhavých šatů, co podtrhávaly jejich přednosti. Když Naomi coby začínající modelka přijela v pouhých šestnácti letech do Paříže a okradli ji o peníze i pas, postaral se o ni. Zavolal její matce, aby se o ni nebála. Kdykoliv u něj mohla zůstat, dokonce měla u „papa“, jak mu přezdívala, vlastní pokoj. Byla pro něj jako rodina – a on pro ni.
Tehdy ještě neznámá Christy Turlington roku 1987. Když si ji Arthur Elgort vybral, agentura mu nabízela, jestli by raději nechtěl „někoho lepšího“. Z Christy se později stala supermodelka.
A pokud byl Azzedine papa, pak Arthur byl strýčkem. Naomi se v dětství věnovala baletu a fotograf si záhy všiml, že prvky z tance promítá do modelingu. Rád toho využíval. Všechno do sebe znovu zapadalo. Sám začínal focením baletu, dokonce i jeho žena a múza Grethe Barre?? Holby bývala tanečnicí, než se stala divadelní producentkou a choreogra??ou. Možná tam pramení Arthurův talent zachytit pohyb?
Najisto se dá říct jedno: oba muži, obzvlášť společnou silou, v osmdesátých letech napomohli vzniku pozdějšího fenoménu – fenoménu supermodelek. „Oba hledali svobodu zcela odlišným způsobem,“ shrnuje Carla Sozzani v rozhovoru pro letošní únorové vydání francouzského Vanity Fair.
Budete-li mít do 20. srpna cestu do Paříže, nenechte si výstavu Freedom na adrese 18 Rue de la Verrerie ujít. A pokud ne? V dubnu vyjde také stejnojmenná kniha, která ji doprovodí a nabídne přes 150 černobílých snímků, jež vám pomohou lépe pochopit nejen ducha osmdesátých let, ale také kouzlo skutečného přátelství a odvahy dělat věci po svém.
