1953 Korunovační šaty britské královny
Druhý červen 1953. Korunovace královny Alžběty II. Londýn, zdecimovaný druhou světovou válkou, a britská monarchie, která ztratila většinu svých kolonií, se díky ní zvedají z popela. Tisk a britská veřejnost i zbytek světa se o cokoliv, co se kolem královské rodiny jen šustne, zajímají až s fanatickou urputností. I proto nebylo nic ponecháno náhodě.
Návrhář britského královského dvora Norman Hartnell, jenž Alžbětu II. oblékl už na svatbu s princem Filipem, měl poměrně jasné zadání: navrhnout šaty pohodlné a nositelné, ale zároveň přitažlivé pro kamery a fotoaparáty (oficiální korunovační portrét nafotil známý fotograf módy a společenské smetánky Cecil Beaton).
V neposlední řadě měla róba symbolizovat jednotu všech zemí britského Společenství národů, Commonwealthu. Návrhář – vědom si svého poslání – začal na šatech pracovat už v říjnu 1952. Přísné oči budoucí královny a jejího dvora schválily až jeho osmý návrh: šaty z bílého saténu, bohatě vyšívané zlatem, stříbrem a hedvábím v pastelových barvách, s množstvím našitých perel a barevných kamenů. Výšivky zobrazovaly květinové motivy jednotlivých britských rodů a zemí společenství, například tudorovskou růži či kanadský javorový list.
Padesátá léta a tašky leckých společností
Ke Spojeným státům v 50. letech minulého století neodmyslitelně patří Marilyn Monroe, hon na komunisty, dokonalé rodiny v domcích na předměstí a – rozvoj letecké dopravy.
Už v roce 1955 nasedalo více Američanů do letadla než do vlaku a koncem dekády pak transatlantické lety téměř nahradily lodní dopravu.
Padesátá léta znamenají i zlatý věk dokonale upravených letušek. A nejen jich – tehdy se lidé do letadla dokonce oblékali jako na speciální příležitost. Symbolem této optimistické doby pohodlného a luxusního cestování se tak logicky stala taška do letadla, dnes vznosně nazývaná kabinové zavazadlo. Byla ozdobena logem leteckých společností. Tašky ve standardizované velikosti, s nastavitelným popruhem a kapsou na zip, byly nezbytným doplňkem mnoha celebrit, popíjejících před nástupem do letadla v saloncích na letištích šampaňské.
Padesátá léta podruhé a tvídový kostým Chanel
Po druhé světové válce by na Gabrielle Chanel, zkompromitovanou svými kontakty během války, vsadil málokdo. Zdálo se, že módní svět leží u nohou Christianu Diorovi s jeho novým lookem, bohatými šaty s vosím pasem, na něž byly spotřebovány desítky metrů drahých látek.
Nezničitelná Coco se ale nevzdala: vytvořila kabelku 2.55 a tvídový kostým, dvě zásadní ikony, které se prodávají dodnes. Kostýmková sukně měla délku těsně pod kolena (Gabrielle Chanel nepokládala ženská kolena za část těla, kterou by bylo zapotřebí odhalovat), jednoduchý a pohodlný kabátekměl na sobě našité praktické kapsy. Kostým byl lemován kontrastní látkou. „Elegance oblečení spočívá v tom, jak moc velké pohyby umožňuje,“ vysvětlila tehdy madame Chanel.
Malé černé šaty navržené Coco Chanel v roce 1926.
Současný návrhář značky Karl Lagerfeld o kostýmu pronesl, že pro ženy znamená to samé co oblek se dvěma či třemi knoflíky pro muže. „Každý návrhář sní o tom, že vymyslí něco takového, jako je sako Chanel,“ nechal se slyšet Lagerfeld.
Právě chanelovský kostým měla na sobě – v jahodově růžové barvě – i Jackie Kennedy na tragické návštěvě Dallasu 22. listopadu 1963; po atentátu byl potřísněn krví, a stal se tak jedním z nejcitovanějších kusů Jacquelinina šatníku.
Na přehlídce v únoru 1955 (odtud její název 2.55) dala Gabrielle Chanel modelkám další kus, který se stal nesmrtelným: prošívanou kabelku s unikátním řetízkem na rameno. Praktická návrhářka vycházela z toho, že žena potřebuje mít volné ruce a ne v nich svírat kabelku.
Jacqueline Kennedyová
Při tvorbě 2.55 se nechala inspirovat vlastním životem: vnitřek vyvedený v bordó barvě připomíná barvu její školní uniformy v sirotčinci v Aubazine, řetízek zase chrastící klíče přísných vychovatelek-jeptišek a prošívání kůže odkazuje na její oblíbená žokejská saka a koňské dostihy. Na současném vzhledu kabelky má podíl i Karl Lagerfeld, jenž nastoupil do firmy Chanel v roce 1983: do kroužků řetízku vložil kožený proužek a upravil také zavírání kabelky – zámek má od 80. let dvojité propletené C. 1955
Bílé šaty Marilyn Monroe
Tu scénu z filmu Slaměný vdovec si pamatují i ti, kterým se děj snímku dávno vykouřil z hlavy. Božská Marilyn stojí v parné newyorské noci nad větrací šachtou podzemky, jen v jemných sandálcích a v šatech barvy slonové kosti. Mají zavazování za krkem a širokou plisovanou sukni, se kterou si pohrává průvan z metra...
Slaměný vdovec
Kostýmní návrhář společnosti Twentieth Century Fox William Travilla (1920–1990), který se s Marilyn Monroe spřátelil v roce 1952 a spolupracoval s ní na osmi filmech včetně Páni mají radši blondýnky, vytvořil provokativní a zároveň nevinné šaty, jež herečku skvěle charakterizovaly. Na oplátku mu napsala lístek: „Drahý Bille, chtěla bych, abysmě oblékal navždy.“ Na aukci v roce 2011 byly šaty vydraženy za 84 milionů korun.
Bílé šaty, v nichž Marilyn Monroe hrála ve filmu z roku 1955 Slaměný vdovec, se v roce 2011 na aukci v Los Angeles prodaly za 84 milionů korun. Koupil je neznámý kupec a herečka Debbie Reynolds, která je prodávala, při transakci plakala.
1956 Baleríny Repetto
Koncem roku 1947 navrhla Rose Repetto baletní boty pro svého syna, renomovaného tanečníka a choreografa Rolanda Petita. Přál si, aby z nových bot neměl tak zkrvavené nohy jako z jiných baletních špiček. Pohodlná baletní obuv se záhy stala hitem; rychle ji objevili i Michail Baryšnikov či Rudolf Nurejev.
V roce 1956 pak požádala herečka Brigitte Bardot návrhářku Rose Repetto, aby jí vytvořila boty pro film Rogera Vadima A Bůh stvořil ženu. Červené lakované střevíčky, inspirované pohádkou o Popelce, podtrhly hereččin nevinný sex-appeal v roli sirotka Julietty. Staly se stejným komerčním hitem jako Vadimův film.
Baleríny, jež proslavila i Audrey Hepburn, nosí ženy po celém světě dodnes. Například jen v prvním čtvrtletí roku 2012 prodal britský řetězec Marks & Spencer na 100 000 párů balerín, což bylo o 76 % více než předchozí rok.
Luxusní dámské boty nemusejí být jen na vysokém podpadku. I proto jsou balerínky tolik populární.
1956 a 1984 Kabelky Kelly a Birkin
Kelly značky Hermes ztělesňuje eleganci druhé poloviny 20. století. Praktickou kabelku se zapínáním na zámeček navrhl už ve 30. letech Robert Dumas-Hermes (1898–1978), nesmrtelnou se ale stala až díky americké herečce a manželce monackého knížete Rainiera III. Grace Kelly, po níž dodatečně nese i jméno. Právě ona si s ní před fotoreportéry a zvědavci zakryla své těhotenské břicho. Dnes Kelly seženete – pokud budete mít štěstí a trpělivost – v osmi různých velikostech a dvaceti materiálech. Barvy nepočítaje.
Kelly samozřejmě není kabelkou pro každého. Ještě vzácnějším kouskem pro ženská předloktí je jiný model stejné francouzské značky – Birkin, pojmenovaný po francouzské herečce Jane Birkin, proslavené Antonioniho filmem Zvětšenina. Ta potkala v roce 1983 na palubě letadla z Paříže do Londýna Jeana-Louise Dumase, generálního ředitele Hermes, a postěžovala si mu, že neexistuje dostatečně velká kabelka, kam by ženy mohly uložit své nezbytnosti. Jean-Louis jejímu přání vyhověl – před dvěma lety Jane Birkin svou první birkinku z černé kůže vydražila za více než tři miliony korun, jež věnovala na charitu. Nicméně celebrity jako Victoria Beckham, Lady Gaga či Kim Kardashian ji nedají z ruky.
1958 Kabelka Jackie
Když v roce 1958 značka Gucci uvedla na trh novou kabelku, žádné jméno nenesla, byla označena prostě G1097. Měla lichoběžníkový tvar a připomínala krmítka, která se zavěšovala koním na krk. O pár let později k ní bylo přidáno charakteristické zavírání „push-lock“. Kabelka byla ve své době revoluční tím, že svým jednoduchým designem ztělesňovala tašku pro každý den, vlastně na celý život.
Nesmrtelnou popularitu (značka Gucci ji v mírně pozměněné podobě vyrábí dodnes) a jméno získala díky Jackie Onassis. Bývalá první dáma Spojených států se v roce 1968 provdala za magnáta Aristotela Onassise, odložila kostýmy Chanel a tři řady perel na krku a začala se oblékat uvolněněji: nosila capri kalhoty, bílé košile, velké sluneční brýle a svou oblíbenou kabelku Gucci. Ta existuje na desítkách fotografií amerického paparazziho Rona Galelly, který Jackie O pronásledoval na každém kroku – vždyť nakonec dostal soudní zákaz se ke krásné Američance přiblížit. Nicméně mu dnes vděčíme za tyto cenné archivní fotografie z dějin moderní módy... 1965
Minišaty
Zatímco tvídový kostým od Chanelu si v 60. letech našel pevné místo v šatníku byznysmenek či stárnoucích šlechtičen, nový trend se odehrával jinde, v ulicích Londýna. Jeho ztělesněním se staly minišaty návrhářky Mary Quant a dětské proporce, kratičké vlasy a ohromné oči modelky Twiggy.
Twiggy nastolila nový ideál krásy a stala se první supermodelkou na světě.
Mary Quant udělala jednu jednoduchou, avšak revoluční věc: nechala se inspirovat sukní nad kolena návrháře Andrého Courregese – a ještě ji zkrátila. Své modely od roku 1965 prodávala v butiku Bazaar na londýnské King’s Road. Jednoduché minišaty doplnily futuristické punčocháče a šmrnc bez náznaku vulgarity jejich nositelkám dodal krátký sestřih z dílny kadeřníka Vidala Sasoona.
Minišaty nevynikaly složitou krejčovskou prací, a proto je mohly vyrábět nejen konfekční firmy, ale ženy je lehce zvládly ušít i doma. A tak se v Londýně zrodil další – nejen módní – trend.
1972 Lodičky Manolo Blahnik
„Kdyby Bůh chtěl, aby ženy nosily boty bez podpatku, nestvořil by Manola Blahnika,“ pronesla kdysi šéfredaktorka britského magazínu Vogue Alexandra Shulman.
I když se manolky staly hitem až v 90. letech díky seriálu Sex ve městě, talentovaný obuvník se do povědomí módní veřejnosti protlačil už o dvacet let dříve.
Nejen díky další šéfredaktorce Vogue (tentokrát amerického), legendární Dianě Vreeland, která si Manola Blahnika vzala pod svá křídla, ale i díky designérovi Ossiemu Clarkovi. Právě pro jeho přehlídku vytvořil Manolo Blahnik boty na vysokém podpatku, a tak se v roce 1974 stal prvním mužem na obálce britské mutace Vogue.
Boty Manolo Blahnika.
1973 Zavinovací šaty DVF
„Díky nim jsem mohla zažít americký sen, přestože mi bylo pouhých dvacet šest let,“ zavzpomínala letos v lednu americká návrhářka Diane von Furstenberg na šaty postavené na principu zavinovacího županu, které jí změnily život. V roce 1976 se objevily na obálce týdeníku Newsweek a letos se dočkaly retrospektivní výstavy Journey of a Dress (Pouť šatů) v Los Angeles.
Mladé návrhářce se totiž povedl husarský kousek – zavinovací šaty lichotí každé postavě, jsou ženské, jednoduše se oblékají i udržují a dají se nosit do práce i na večírek.
„Chtěla jsem vytvořit něco pohodlného, co budou mít ženy v šatníku až do smrti a co budou nosit. Povedlo se mi to a jsem za to šťastná,“ řekla Diane von Furstenberg v jednom z rozhovorů a vysvětlila vznik modelu, který byl znovu uveden na trh v roce 1997: „Ty šaty jsem navrhla vlastně náhodou. Jako první jsem vytvořila zavinovací top inspirovaný dresem baletek a k němu sukni se stejným vzorem. To se pak vyvinulo v šaty. Ale asi by se neproslavily bez tehdejší šéfredaktorky amerického Vogue Diany Vreeland, která o nich řekla, že jsou geniální.“
Sedmdesátá léta a mokasíny Tod’s
Ztělesňují luxus, pohodlí a automobily. Mokasíny značky Tod’s, vyrobené pouze ze dvou kusů perfektně střižené kůže, poznáte snadno. Na jejich podrážce je 133 gumových nýtů, které zabraňují tomu, aby noha řidiče či řidičky sklouzla z pedálu. Jednoduchý vynález tehdejšího majitele italské značky Diega Delly Valleho proslavil Tod’s po celém světě. Sportovně-elegantní mokasíny se vyrábějí v mnoha barevných variantách dodnes, samozřejmě i pro ženy.
1981 a 1994 Modely lady Diany
V 80. a 90. letech minulého století byla princezna Diana stálicí titulních stran novin i časopisů – stala se jí už ve chvíli kdy začala chodit s princem Charlesem, následníkem britského trůnu.
Stejnou pozornost, jakou vzbudily šaty pro korunovaci královny Alžběty či svatební šaty Wallis Simpson ve 30. letech, si získala Dianina svatební róba z roku 1981: šaty barvy slonové kosti s krinolínou, nabíranými rukávy zdobenými krajkou a vlečkou o délce sedmi metrů od návrhářů Davida a Elizabeth Emanuelových.
Princeznovská róba zdůraznila Dianin pohádkový příběh „jak chudá učitelka ze školky k princovi přišla“ a mimochodem, dodnes si je některé nevěsty objednávají.
Spotřebovaly se na ni desítky metrů taftu, hedvábí a krajky, na zdobení bylo použito například deset tisíc perel. Princezna si je oblékla 29. července 1981 v katedrále svatého Pavla a královskou pokladnu přišly na 300 000 korun.
Princezna Diana na archivním snímku.
O tom, jak se dále vyvinul pohádkový příběh krásné princezny, svědčí černé šifonové koktejlky s odhalenými rameny od řecké návrhářky Christiny Stambolian, doplněné jehlami od Manola Blahnika, jež si lady Diana oblékla na večeři magazínu Vanity Fair v londýnské Serpentine Gallery v roce 1994. Svým střihem, jednoduchostí i barvou stojí v protikladu ke svatební róbě. Vždyť v té době už nebyla Diana mladičké děvče, ale matka dvou synů s nevěrným manželem. I tyto koktejlky potvrdily, že šaty zkrátka dělají člověka. V Dianině případě to platilo stoprocentně. 1994
Šaty se zavíracími špendlíky
Černé hedvábné šaty Gianni Versace změnily Elizabeth Hurley život. Měly vskutku obří výstřih, stejně nápadný rozparek a držely pohromadě jen díky – jak jinak než obřím – zavíracím špendlíkům s hlavou Medúzy. Byly tak nápadné, že dokázaly odsunout do pozadí dokonce i herce Hugha Granta, s nímž tehdy herečka, jejíž filmy asi nikdo vyjmenovat nedokáže, chodila a kterého ve výstředních šatech doprovázela na premiéru filmu Čtyři svatby a jeden pohřeb.
Elizabeth Hurley a šaty se spínacími špendlíky .
Šaty, inspirované punkem, nevybral herečce tým stylistů, ale Gianni Versace osobně. „Ty šaty nejsou prvoplánově sexy, na věšáku totiž žádné šaty nejsou sexy, je to jen kus látky. Mé šaty ožijí jen na ženách, které je umí nosit,“ řekl o Elizabeth italský návrhář, jenž prý se stoprocentní jistotou věděl, že Elizabeth Hurley v nich bude „bellissima, perfetto!“. Versacemu se v jednom modelu podařilo ztělesnit celá devadesátá léta, jejich posedlost celebritami a popkulturou.
1997 Kabelka Baguette
Americký seriál Sex ve městě proslavil nejen boty od Manola Blahnika či Jimmyho Chooa, ale i malou kabelku Baguette od Fendi. Malá kabelka, kam rozhodně svačinu nenarvete, se stala první z řady takzvaných It Bags, „těch“ kabelek, které za každou cenu musíte mít. Pokud na to tedy máte.
„Jsem bez domova. Všechen svůj majetek budu mít v jedné tašce. Sice v tašce od Fendi, ale stejně,“ pronesla hlavní hvězda seriálu Carrie Bradshaw a módymilovné ženy se vrhly do butiku Fendi pro malou kabelku se zapínáním ve tvaru dvou zkřížených F (navrhl je Karl Lagerfeld), která svým barokním zdobením připomíná římské paláce, v nichž vyrůstala majitelka značky Silvia Venturini Fendi.
2004 Kabelka ve tvaru rtů
Kabelky britské návrhářky Lulu Guinness nejlépe charakterizuje termín surrealismus – vždyť její nejslavnější, psaníčko ve tvaru rtů, které si oblíbila třeba rockerská modelka Agyness Deyn, je inspirováno slavným obrazem Salvatora Dalího a pohovkou-rty herečky Mae West ze 30. let. ¨
Tvorba Lulu Guinness je ve své hravosti a extrémní ženskosti ovlivněna také 50. lety a návrhářčinou vzpomínkou na její matku, která nevyšla ven bez kabelky, rukavic, pudru a rtěnky. Své rty si upravovala až patnáctkrát denně.
