Tvrdí, že Brno a hokej ho provázely, ať pracoval kdekoli. Sportovně založený muž, který vedl významné architektonické projekty na několika kontinentech, nepůsobí škrobeně ani povýšeně. Nechybí mu nadhled, diplomatické schopnosti, zapálení, smysl pro týmovou práci ani humor. To ostatně architekt Michal Sedláček předvedl, když pomáhal odtlačit kopírku, abych měla prostor pořídit netradiční fotografický záběr.
V Kalifornii působil v týmu jednoho ze světově nejuznávanějších architektů, Franka Gehryho, a podílel se na návrhu ikonické koncertní síně Walta Disneyho v Los Angeles. V portfoliu má i mrakodrapy v Číně či stadion v Kataru. Do Brna se vrátil jako bumerang, jehož trajektorie prošla Prahou, New Yorkem, Moskvou i Los Angeles.
LN: Vracel jste se před čtyřmi lety, na jaře 2016. Vzpomenete si, jaké jste měl dojmy, co pro vás bylo největším „aha efektem“ po návratu do Brna?
Nechci říct, že by Brno bývalo zapadákov, ale byli jsme za Prahou. Jezdil jsem do Brna na návštěvy pravidelně, po návratu jsem si však uvědomil zásadní změnu: vrátil jsem se totiž do sebevědomého města. Všiml jsem si, že se v noci na zastávkách mluvilo anglicky. Nebyli to jen v Brně studující či pracující cizinci, byli to i jejich čeští kamarádi a nebyla to výjimka, dnes se to děje běžně. To mě překvapilo, protože to dřív patřilo jen k Praze nebo evropskému velkoměstu. Kdo v Brně vyroste, už se nemusí stěhovat jinam, pokud má větší ambice. Brno má tu správnou velikost a zároveň má v sobě rozměr, který mu předtím zásadně chyběl. To město se dostalo do jiné ligy.
