V dnešním dílu seriálu o nejvýznamnějších hudebních stáncích světa tentokrát zamíříme na sever Evropy, do norského Osla. Naším cílem ovšem nebude koncertní sál, ale operní dům.
  |
Koncertní síň – sídlo Osloské filharmonie – má norská metropole rovněž, dokončena byla už v sedmdesátých letech, ale architektonicky jde o celkem konvenční stavbu. Nová opera ji ve všech směrech zastiňuje, však také v době dokončení sbírala jedno ocenění za druhým, včetně Ceny Miese van der Rohe pro nejvýznamnější evropskou budovu. U nás ji znají nejen ti, kdo navštívili norské hlavní město, ale i čtenáři detektivek Joa Nesböho s Harrym Holem.
O stavbě operní budovy bylo po dlouhých debatách rozhodnuto v roce 1999, následně byla vypsána mezinárodní architektonická soutěž, které se zúčastnilo na 350 týmů. Zvítězil domácí ateliér Snöhetta, který si získal světové uznání již vítězstvím v jedné z největších mezinárodních kompeticí na Alexandrijskou knihovnu v Egyptě.
Zázrak na fjordu
Stavba opery začala v roce 2003 a dokončena byla o čtyři roky později, přičemž rozpočet dosáhl 700 milionů dolarů. Slavnostního zahájení 14. dubna 2008 se zúčastnili norský král Harald, dánská královna Alžběta a finská prezidentka Tarja Halonenová. Za první rok provozu navštívilo novostavbu přes milion lidí! Architekti skvěle využili daný pozemek na břehu osloského fjordu ve čtvrti Björvika.
Operní sál pro 1300 osob obklopuje rozlehlá šikmá rampa, která pokračuje na střeše velkého sálu. Rampy sestupují až k mořské hladině a vytvářejí tak vlastně náměstí s fascinujícím výhledem na fjord. Fasádu tvoří kamenné desky z bílého vápence a carrarského mramoru, nástavba provaziště na střeše je obložena bílými hliníkovými panely s jemným dekorem podle návrhu designerů ze studia Lovaas and Wagle.
Významnou roli hrají také rozlehlá okna v tenkých rámech o výšce až 15 m, střechu podepírají sešikmené štíhlé pilíře. Zatímco exteriéru dominuje bílá a světle modrá, je vnitřek kontrastně pojednán v příjemných teplých tónech se stěnami obloženými dubovými panely. Dominantním prvkem operního sálu je pak obří lustr tvořený 5800 krystaly. Sál má podkovovitou dispozici, uvnitř se nacházejí i dvě menší komorní síně pro 400, resp. 200 lidí.
Detail ramp
Důležitou úlohu sehrávají i umělecká díla. V exteriéru (přímo na mořské hladině) se nachází ocelová plastika se skleněnými prvky od benátské umělkyně Moniky Bonviciniové, uvnitř je perforovaná stěna od Islanďana Ólafura Elíassona, který se rovněž podílel na dekoraci koncertní síně v Reykjavíku. Netradičně pojatá je i opona, připomínající pomačkanou aluminiovou fólii, již vytvořila americká multimediální umělkyně Pae Whiteová. Operní dům v Oslu provozuje norská vládní agentura Statsbygg.
Zbývá ještě představit autory vlastní stavby. Studio Snöhetta bylo založeno v roce 1989 Kjetilem Traedalem Thorsenem, Christophem Kapellerem a Craigem Edwardem Dykersem. Nor Thorsen (* 1958) studoval v rakouském Grazu a dnes je profesorem v Innsbrucku, Rakušan Kapeller studoval rovněž v Grazu a pak na University of Southern California, kde také působí. Konečně Dykers (* 1961) je Američan, absolvent University of Texas v Austinu. Právě toto norské studio překvapivě zvítězilo v roce 1988 v prestižní soutěži na Alexandrijskou knihovnu, což mu přineslo světový věhlas. Z roku 1992 pochází umělecké muzeum v norském Lillehammeru s dřevěným pláštěm. Snöhetta navrhla rovněž Muzeum 11. září na newyorském Ground Zero, univerzitní knihovny v Raleigh v Severní Karolíně, ve Filadelfii a kanadském Calgary nebo dostavbu Muzea moderního umění v San Francisku. Věnuje se také interiérovým projektům, urbanismu a designu a velký důraz klade na tzv. sustainable architecture, tj. neplýtvání zdroji, a začlenění staveb do přírodní scenerie. Není bez zajímavosti, že v ateliéru Snöhetta pracoval i český architekt Martin Roubík (1949–2008), který se zúčastnil i práce na soutěžním návrhu Alexandrijské knihovny a na muzeu v Lillehammeru, poté přesídlil do Prahy.
Inspirace pro nás
Snöhetta je důkazem, že i mimo velká centra může vzniknout a celosvětově se prosadit studio, pokud má co říci, najde si osobitý styl a dokáže oslovit širší publikum. To by měl být také příklad pro naše architekty. Pak je příležitost stavět po celém světě, žádné hranice neexistují. Až na emigranty, kteří se prosadili ve své nové vlasti, se to ale našim projektantům zatím příliš nedaří...
