Právě Milučkého opus magnum se teď dočkalo samostatné publikace, kterou pro nakladatelství Slovart připravili teoretik a pedagog pražské fakulty architektury ČVUT Matúš Dulla spolu se srbskou fotografkou Oljou Triaška Stefanovičovou.
V úvodním textu autor přibližuje historii krematorií v Evropě i v Československu a připomíná i jednu pozoruhodnou zajímavost: zatímco v Čechách vznikla první stavba tohoto typu již v roce 1917 (Liberec) – a další rostly jako houby po dešti v letech následujících –, na Slovensku tomu bylo jinak. Zejména proto, že tamní katolická církev se stavbám krematorií dlouho snažila bránit. První soutěž tak byla pod Tatrami vypsána až na konci neblahých padesátých let. A definitivní projekt bratislavského krematoria dokonce vznikl až v následující dekádě, právě na rýsovacím prkně architekta Ferdinanda Milučkého (* 1929 v Rajci).
Sblížení, smutek a totem
Milučký byl absolventem bratislavské techniky, kde na něj měl velký vliv nejvýznamnější slovenský funkcionalista Emil Belluš, architekt pevných mravních zásad. K jeho – sice nemnoha, ale vesměs mimořádně působivým – realizacím patří kulturní dům v Piešťanech, vlastní vila v Bratislavě a donedávna i výstavní pavilony ve slovenské metropoli, které už dnes bohužel neexistují (podobně jako slovenská jizba v rámci úspěšného československého pavilonu na světové výstavě v Montrealu v roce 1967).
  |
Milučkého velkým vzorem byl Ludwig Mies van der Rohe, jehož legendární barcelonský pavilon ze světové výstavy 1929 byl i jednou z inspirací pro budovu bratislavského krematoria. I bratislavského architekta fascinovaly dlouhé paralelní zdi, tak typické pro Miesovy práce, stejně jako prostá kompozice vnitřních prostor a rozměrné skleněné stěny. Další inspirací mu pak byla skandinávská architektura, zejména motiv prosklené oltářní stěny v kapli od manželů Heikkiho a Kaiji Sirenových ve finském Otaniemi. Klidný průhled na lesní porost vytváří mimořádně působivý motiv, který Milučký rovněž zužitkoval v interiéru velké síně krematoria.
Milučkého stavba je umístěna na mírném svahu, paralelní bílé betonové stěny běží po jeho vrstevnicích. Komplex tvoří i soustava teras v různé výši, pospojovaných širokými schodišti. K budově nesměřujete přímo, ale stoupáte mírnou serpentinou, což je podmanivé. Materiály stavby jsou prosté: kámen, beton, krytý bílými vápencovými deskami, sklo, dřevo, ocel.
Každý prvek je zpracován s velkým citem, významnou roli hrají průhledy, práce s terénem, výtvarnými díly. Ta se nacházejí v celém areálu jen tři. Vedle plastik Sblížení od Rudolfa Uhera a Smutek, jejímž autorem byl Pavel Tóth, je to především dřevěný „totem“ architektova přítele Vladimíra Kompánka, který je umístěn na svahu pod krematoriem a svou vertikálou, opracováním i materiálem vytváří krásný kontrast ke stavbě v pozadí.
Na krematorium navazuje lesní hřbitov ve skandinávském stylu. Umístění areálu ve svahu umožnilo také bezproblémové vybudování podzemních technických prostor. Profesor Emil Belluš hodnotil hotové dílo slovy: „Působivost upraveného prostředí je nesporná. Výsledná atmosféra obřadní síně evokuje ovzduší pro pokojný návrat do koloběhu přírody, do věčnosti.“
Stavba jako geometrická soustava
V dřívějších epochách se architekti snažili dát krematoriím vznešený kabát. Zprvu to byly jakési antické chrámy, později často svérázně dekorované „svatyně“, jako je známé Janákovo krematorium v Pardubicích, pokryté barevnými terči ve stylu art deco a připomínající perníkovou chaloupku. Později již volili střídmější formy, jako Bedřich Feuerstein v Nymburce, který sestavil budovu z jednoduchých bílých geometrických těles, nebo brněnský Ernst Wiesner, který stavbu obkroužil jakýmisi kamennými bodci, jež jí propůjčují slavnostní ráz. Civilnost šedesátých let pak volila ještě prostší motivy. Byl to právě Ferdinand Milučký, kterému se podařilo za pomoci jednoduchých kompozičních prostředků vytvořit dílo, které v krajinném prostředí vytváří tvarově čistou geometrickou soustavu horizontál.
Budova krematoria byla dokončena v roce 1969 a získala řadu ocenění, stejně jako její skromný autor. Dnes se na ni neprávem zapomíná, ač je jednou z mála staveb realizovaných na našem území, které mají světovou úroveň. Pojedete-li po dálnici do Bratislavy, nezapomeňte ji navštívit. Pro ostatní je zatím k dispozici alespoň Dullova kniha. Jen je škoda, že barevné snímky jsou v ní záměrně laděny do temnějších tónů a byly pořízeny v zimním období, což jim dodává zbytečně pochmurný ráz.
