Přesto mne Ostrava fascinovala, stejně jako její obyvatelé: horníci s černě podmalovanýma očima, drsná mládež hovořící specifickým „kratkym“ dialektem.
Kdysi největší secesní město Evropy
Později jsem občas jezdil do Ostravy přednášet o architektuře a postupně objevoval její skryté poklady: industriální stavby, cihelné hornické kolonie, velkoryse koncipované Vítkovice, jež kdysi založili Rothschildové, půvabný urbanismus Přívozu, koncipovaný slavným vídeňským architektem Camillem Sittem, neorenesanční chrám Božského Spasitele arcibiskupského stavitele Gustava Meretty. A také secesní paláce, domy a vily, z nichž mnohé navrhovali žáci proslulého Otto Wagnera z vídeňské umělecké akademie: František Fiala st., Ottokar Böhm, Bohumil Hübschmann nebo Wunibald Deininger (Ostrava byla kdysi dokonce označována za největší secesní město Evropy). Další cenné stavby, ovlivněné vídeňskou secesí nebo darmstadtskou tvorbou opavského rodáka Josefa Marii Olbricha, navrhovali Felix Neumann, Eugen Noë či dvojice Ferdinand Mainx – Leopold Popp.
Novou podobu dala městu na moravskoslezsko-polských hranicích také první republika. Uplatnili se zde architekti Kamil Hilbert, Bohumír F. A. Čermák, Alois Kubiček, Pavel Janák, Karel Roštík, Vladimír Fischer nebo Kotěrovi žáci a spolupracovníci František Vahala, Josef Gočár, Bohuslav Fuchs, Karel Kotas, František Fiala ml. a Vladimír Wallenfels, či představitelé organické architektury – Scharounovi vratislavští žáci Lubomír a Čestmír Šlapetové.
Německé stopy
Své stopy v Ostravě zanechali i významní němečtí projektanti Erich Mendelsohn a Marie Frommerová, tvůrci dvou obchodních domů v centruměsta: Bachner a Textilie. Obě stavby jsou dnes bohužel v neutěšeném stavu. Postupně zmizely i proslulé ostravské kavárny, nad jejichž ztrátou jistě neteskní jen Radovan Lipus, ostravský divadelní režisér, autor známého televizního cyklu Šumná města a – jak sám uvádí na své vizitce – kavárenský povaleč.
Nyní jsem se do Ostravy po čase vrátil se zájezdem po moderní architektuře moravských měst. Začali jsme návštěvou prvorepublikové dominanty – ostravské radnice architekta Vladimíra Fischera, jejíž součástí je štíhlá vyhlídková věž. Z jejího ochozu vidíte město jako na dlani. Ostrava vznikla postupným spojováním menších obcí a mimořádný boom zažila zejména v druhé polovině 19. století, kdy se počet obyvatel zmnohonásobil. Jak uvádí Jindřich Vybíral ve své knížce Zrození velkoměsta, měla Moravská Ostrava na prahu průmyslové revoluce v roce 1829 pouhých 1752 obyvatel, v roce 1880 třináct a půl tisíce a v roce 1910 již 36 754.
Pohyblivé stíny
Naše další cesta vedla k průmyslovým dominantám. Navštívili jsme areál dolu Michal, který byl založen v 19. století, ale dnešní podobu získal až v secesní éře, kdy jej přestavěl architekt František Fiala st. Důl, kde se těžilo kvalitní uhlí až do počátku 90. let, dnes spravuje Národní památkový ústav.
Secesní areál dolu Michal
Provozy jsou udržovány ve stavu, kdy došlo k ukončení těžby – v řetízkových šatnách visí dosud oblečení poslední směny, která tehdy vyfárala. Působí to poněkud morbidně. V šatnách se dnes pořádají výstavy moderního umění a přednášky. Před lety jsem tu také jednu měl – bylo to za krásného letního počasí. Náhle se v sálu zešeřilo, neboť venku začala bouřka. Byl přerušen proud a my tam seděli ve tmě přerušované blesky, které bizarní prostor prozařovaly jasným bílým světlem. Hornické mundúry zavěšené pod stropem haly vrhaly na stěny strašidelné pohyblivé stíny jako v nějakém filmovém hororu z éry německého expresionismu. Stejně působivé jsou i haly s původním strojním vybavením. Tiše tu spočívají obří černé mašiny, připomínající nějaké pravěké ještěry, ale některé jde i dnes díky šikovným technikům uvést v chod.
Naše cesta vedla k dalšímu průmyslovému gigantu – vítkovickým hutím, kde se uhlí vytěžené v dole Hlubina měnilo na koks a ten se dopravoval k nedalekým vysokým pecím. Vystoupali jsme na ocelovou konstrukci pece číslo jedna do výše pražské Petřínské rozhledny a spatřili podivný svět starých továren, mohutných ocelových konstrukcí, pásových dopravníků, pecí a různých potrubí, které vytvářejí bizarní mozaiku, jíž prorůstá všudypřítomná náletová zeleň. Dnes je část již nefunkčního areálu národní kulturní památkou. Do obřího plynojemu nyní vestavěl architekt Josef Pleskot víceúčelový sál.
Je škoda, že se Ostrava nestane Kulturním městem Evropy v roce 2015. Komise už před časem vybrala konkurenční Plzeň. Město mělo velké plány, třeba stavbu tzv. černé kostky – univerzitní knihovny dle avantgardního projektu brněnských architektů Ladislava Kuby a Tomáše Pilaře. Tenhle výborný projekt je bohužel u ledu. Dnes se staví v oblasti Karoliny, ale zatím se tam otevřely jen brány velkého nákupního centra, jež ovšem vysává zbytky života z ostravského centra… Velké plány byly i s areálem bývalého výstaviště Černá louka – proběhla urbanisticko-architektonická soutěž. Potenciál k rozvoji Ostrava rozhodně má, doufejme, že se vize podaří realizovat, aniž by město ztratilo své specifické a poněkud drsné kouzlo.
