Česká metropole od šedesátých let marně čeká na moderní koncertní sál

Relativně nedávno se Pražané sice dočkali velmi zdařilé budovy Národní technické knihovny v kampusu ČVUT v Dejvicích, kam lze zajít na dobré výstavy i přednášky, ale hlavní funkce této stavby přece jen spočívá ve shromažďování odborné technické literatury. Podobné je to i v dalších srovnatelných případech, jako jsou O2 arena, Forum Karlín či Tančící dům.

Jiné zajímavé prostory – jako DOX, Meet Factory, La Fabrika, bio Ponec či pavilon Jatka 78 – zase vznikly adaptací starších budov, zpravidla industriálních areálů.
Novostavby se ale ne a ne dočkat. Přitom už léta je jasné, že hlavní město potřebuje prostor pro experimentální divadlo, moderní galerii a především důstojný koncertní sál pro klasický repertoár i soudobou vážnou hudbu a jazz. Už jen proto, že česká metropole pořádá řadu festivalů.

Samozřejmě lze namítnout, že k dispozici je skvělé Rudolfinum s Dvořákovou síní a dvěma menšími sály pro komorní hudbu nebo neméně reprezentativní Smetanova síň Obecního domu. Ale ani v jejich případě není vše ideální, zejména co se týče zázemí. Smetanova síň je navíc vybudována jako víceúčelový sál, určený také pro plesy nebo konference. To platí i pro velký sál Lucerny, který navíc vyžaduje rekonstrukci. A ani Kongresové centrum – bývalý Palác kultury – se pro zmiňované účely nehodí.

Nekonečné rozpaky

Velká soutěž na nový koncertní sál byla v Praze vypsána už v polovině šedesátých let – podle tehdejších představ měl stát na náměstí Republiky. Místo je to ovšem dosti problematické, jak prokázala ostatně už soutěž na novou divadelní budovu v roce 1922: velká hmota se do tohoto prostoru jen velmi obtížně vkládá. Dříve se přitom počítalo i s možností odstranit kasárna (dnešní Palladium), což už teď samozřejmě nepřichází v úvahu.

Vně i uvnitř. Vlevo exteriér takzvaného rejnoka – návrh na nový koncertní sál pro České Budějovice v podání Jana Kaplického. Bohužel se nestaví – nejsou peníze.

Soutěž z roku 1966 tuto rozpačitost svými výsledky jen potvrdila: nebyla v ní nakonec ani udělena první cena, druhou získaly ex aequo návrhy architektů Iva Loose a Jindřicha Malátka, respektive Gustava Šindelky pojednané v brutalistním stylu, který na náměstí vnášel neklid a zbytečně konkuroval starším dominantám. Osobně se domnívám, že volné prostranství by tu mělo zůstat i nadále a další zahuštění prostoru by nebylo ku prospěchu.

Před několika lety volání po novém koncertním sálu pro Prahu opět získalo na síle. Na magistrátu dokonce vznikla expertní skupina, která měla vytipovat vhodné lokality. Spolu s tím se pak objevila i otázka, zda je nezbytně nutné, aby moderní hudební stánek vznikl přímo v historickém centru – dnes už dosti přehuštěném – když existuje možnost postavit lákavou budovu i za jeho hranicemi, památkové rezervaci tak ulehčit a navíc spolu s tím i zatraktivnit území, jež návštěvníky zatím příliš neláká.

Expertní komise (jejímž členem byl i autor tohoto textu) navrhovala krom jiného také lokalitu naproti Státní opeře a bývalému Federálnímu shromáždění (stavělo by se ovšem ve stísněných podmínkách nad vestibulem metra při severojižní magistrále a na části Vrchlického sadů). Dále byl ve hře Klárov (to je sice hned naproti Rudolfinu, ale opět by to bylo na úkor zelené plochy nebo snad na až příliš komorním pozemku za Strakovou akademií). A nakonec několik členů navrhlo Štvanici. Necháme-li stranou, že pražské ostrovy mají sloužit především rekreačním účelům, je to samozřejmě záplavová oblast a problém by jistě byl i s dostupností a nutným parkingem.

Hudba na kolejích

Za úvahu ovšem stojí jiná místa – prostory kolejišť pražských nádraží: bubenského, Masarykova nebo smíchovského. Jsou to rozsáhlá území, kde se bude vesměs v nejbližší době stavět, vzniknou tu celé nové městské čtvrti. Vlaky sem budou ovšem jezdit dál, ale desítky odstavných kolejí, různých skladišť a výpraven již nejsou potřeba. Na zástavbu smíchovského areálu už ostatně proběhla urbanistická soutěž, podobně existuje studie nedávno zesnulé architektky Zahy Hadidové na využití ploch v okolí Masarykova nádraží. Dříve vznikla i schémata pro Bubny, kam se vejde například řada domů, univerzitní kampus, radnice s kostelem, centrální náměstí i velký park.

velký sál Kongresového centra – jeho prioritním posláním však byly stranické sjezdy.

Samozřejmě má každá lokalita své developery, ale ti většinou naznačovali, že by jim nějaká stavba celoměstského významu do schématu bez problému zapadla. Naopak by takovou iniciativu přivítali, protože by aktivní spolupráci radnice potřebovali a koneckonců by taková kulturní dominanta území obohatila. Tedy pokud by to nedopadlo jako s Kaplického Národní knihovnou – lze počítat s tím, že osobitý projekt by vyvolal nejspíš opět dosti vášní.

Přesto by to stálo za pokus. Samozřejmě by musela proběhnout soutěž – buď anonymní veřejná, nebo třeba vyzvaná, v jejímž rámci by byli osloveni významní projektanti z domova i ciziny, u kterých se dá předpokládat, že takový úkol zvládnou. Nová stavba by se pak mohla stát přirozenou dominantou, byla by pravděpodobně obklopena náměstím nebo parkem. ̈

Česká hudba má ve světě skvělý zvuk, máme výborné orchestry i komorní soubory. Je ale také třeba zůstat nohama na zemi a nestavět monstrum (trochu k tomu máme u nás sklony). Muzikantům se lépe hraje před plným hledištěm než v poloprázdným sále, byť by byl sebekrásnější.