Zhruba v polovině dvacátých let se česká architektura rozdělila na dvě hlavní větve. Jednu představovaly avantgardní styly purismus, konstruktivismus a funkcionalismus, tu druhou pak moderní klasicismus. Ne každý architekt byl totiž příznivcem nejnovějších výbojů a ne každý investor chtěl mít stavbu z betonu, oceli a skla.
Představiteli moderního klasicismu (neoklasicismu) byli logicky především projektanti střední a starší generace, často někdejší žáci vídeňské umělecké akademie, ale také konzervativnější absolventi pražské nebo brněnské techniky či někteří Kotěrovi a Plečnikovi studenti z Akademie výtvarných umění a Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Moderní klasicismus byl prostě stálou alternativou ke střídajícím se stylům. I ten se ovšem samozřejmě vyvíjel a měl různé podoby.
Vstoupit monumentálním portálem
Jaké byly jeho charakteristické znaky? Ti, kdo v něm tvořili, byli přesvědčeni, že správný dům má být především zakončen výraznou korunní římsou. Sokl jejich staveb bývá často bosován – tvoří ho tedy více nebo méně hrubě opracované kameny. Na hlavním průčelí bývá často takzvaný vysoký řád, tvořený sloupy, polosloupy nebo pilastry na celou výšku budovy. Vstup je obvykle monumentální a je řešen na hlavní osu, často je pak ještě zvýrazněn portikem a schodištěm. Okenní formáty jsou klasické, tedy žádné průběžné pásy, jak je známe z funkcionalismu.
  |
Konstrukce staveb bývá sice z moderních materiálů – zejména z železobetonu, ale maskuje ji povětšinou kámen, přírodní i umělý. Dům je pak ukončen tradiční střechou, zpravidla valbovou. Kámen se dále objevuje v podobě obkladů i ve vstupních partiích nebo vnitřních schodištích. Běžnou součástí neoklasicistní architektury je také sochařská dekorace, vitráže, reliéfy, ozdobná zábradlí a další dekorativní prvky. Výhodou takových staveb většinou je, že v dané lokalitě nepůsobí kontrastně, lépe se snášejí se staršími budovami v okolí, i když mají často monumentální měřítko. Avantgardisté v tom ovšem nic pozitivního neviděli, takové stavění považovali za příliš usedlé a konzervativní.
Zejména majitelé peněžních ústavů to ale viděli jinak: právě po takovéto architektuře toužili. Autorovi tohoto textu kdysi vyprávěl jeden funkcionalista, jak coby student techniky nakreslil bankovní palác ze skla a betonu. Představitel klasicismu profesor Antonín Engel se zhrozil: „Pane kolego, a vy si myslíte, že do takové budovy si půjdou třeba lidé z venkova uložit své úspory? Oni přece musí mít pocit, že jejich peníze jsou v bance v bezpečí. Jistě dají přednost kamennému paláci a budou tam chtít vstoupit monumentálním portálem, nikoli někde ze strany, jak navrhujete“ (avantgardisté symetrii zavrhovali). Na tom jistě něco je. Ostatně také další konzervativní investoři – úřady, radnice nebo ministerstva – preferovali reprezentativní stavby ve stylu moderního klasicismu.
Souboj bez vítěze
K představitelům neoklasicismu u nás patřili především někdejší vídeňští žáci Otto Wagnera. Nejznámější z nich byl po Kotěrově smrti Slovinec Jože Plečnik. Jeho tvorba ovšem není ani trochu suchopárná. Platí to jak pro jeho nadčasové úpravy areálu Pražského hradu, tak i pro vinohradský chrám Nejsvětějšího Srdce Páně. Ani on se nebránil užití moderních konstrukcí, ale nechtěl je vystavovat na odiv, ač mu to někdy avantgardisté vyčítali. Inspirací byla Plečnikovi architektura středomořské oblasti, jednotlivé motivy, jež převzal z antického Řecka a Říma i dalších lokalit, však dovedl tvůrčím způsobem adaptovat. Důmyslně využíval nejrůznějších materiálů – kamene, kovu nebo režného zdiva.
Jeho mladší kolegové, zejména trojice František Roith, Bohumil Hübschmann a Antonín Engel, byli pak tvůrci řady prvorepublikových paláců peněžních ústavů, soudů nebo ministerských komplexů. V Praze patří k nejpůsobivějším areál ministerských budov pod Emauzy, kde Hübschmann nechal vyniknout i panorámatu gotického kostela, jemuž tvoří budovy důstojný rámec. Princip kontextuality platí i pro Roithovy budovy ministerstev v historickém jádru Prahy – ministerstva financí v Letenské ulici nebo Městské knihovny na Mariánském náměstí – a konečně i pro jeho bankovní ústavy v ulici Na Příkopě či na Václavském náměstí (dnešní Česká národní banka a Komerční banka). Nejvýraznějším počinem Engelovým pak byla velkorysá regulace takzvaných Nových Dejvic s Vítězným náměstím.
Kotěrův a Ohmannův žák Jaroslav Rössler byl zase autorem holešovické budovy Úrazové pojišťovny nebo burzovního paláce (ten byl později včleněn do komplexu Federálního shromáždění). Bedřich Bendelmayer po sobě pro změnu zanechal stopu v podobě justičního paláce na Pankráci.
Moderní klasicismus je ale zastoupen ve všech větších městech. V Brně je to třeba právnická fakulta od Aloise Dryáka, jinde zase četné sokolovny wagneriána Františka Krásného.
Souboj dvou dominantních prvorepublikových stylů – avantgardního funkcionalismu a konzervativního neoklasicismu – neměl jasného vítěze.
