První republika byla zlatou érou československé architektury. Po krátké epizodě takzvaného národního stylu (velmi nepřesně někdy označovaného za rondokubismus, ač s předválečným kubismem neměl nic společného), jenž byl regionální variantou stylu art deco, se od poloviny dvacátých let vyprofilovaly dva paralelní proudy.
O tom konzervativnějším se dnes hovoří jako o neoklasicismu a reprezentují jej u nás Plečnik, Hübschmann, Roith nebo Engel. Druhý můžeme nazývat třeba avantgardou. Každopádně k nám purismus, konstruktivismus a funkcionalismus dorazily via Paříž (Le Corbusier), německý Bauhaus a v menší míře i SSSR (sovětský konstruktivismus) nebo Holandsko. Zejména funkcionalismu směl v demokratické republice skvělé podmínky, na rozdíl od dalších evropských zemí, jako bylo Polsko, Maďarsko, ale také Německo po nástupu Hitlera nebo Sovětský svaz po nástupu dalšího diktátora Stalina. Umělci a teoretici z celého světa proto jezdí obdivovat funkcionalistickou architekturu právě k nám. Žasnou zde, kolik staveb bylo v tomto stylu u nás postaveno: je jich řádově více než ve Francii, jež v té době byla – alespoň co se týče architektury – velmi konzervativní.
Jak s tímto dědictvím zacházíme? Různě. Řada staveb byla kvalitně opravena. A netýká se to jen těch tří celosvětově nejznámějších – vily Tugendhat v Brně, Müllerovy vily v Praze a Baťova mrakodrapu ve Zlíně. V jiných případech se na něco podobného stále ještě čeká. Jmenovat lze třeba holešovický Veletržní palác (první pokus z přelomu osmdesátých a devadesátých let se moc nepovedl), budovu pražských Elektrických podniků nebo „první pražský mrakodrap“ – palác VPÚ na Žižkově. Nebo stavby Bohuslava Fuchse, Josefa Kranze, Josefa Gočára a Pavla Janáka v Brně.
Dále jsou zde budovy, které se bohužel nalézají ve velmi neutěšeném stavu. A pak dokonce i takové, které už nikdo zachránit nedokáže, protože již přestaly existovat. Pojďme se dnes na některé pražské příklady podívat podrobněji. Najdeme mezi nimi chráněné objekty i ty, které se bohužel na seznam kulturního dědictví dostat nestačily.
Praha ohrožená, Praha zmizelá
Začněme třeba palácem Svazu československého díla (později též sídlo nakladatelství Odeon) na Národní třídě 36. Přímo v srdci metropole se nachází jedna z nejcennějších funkcionalistických staveb, jež už léta připomíná trosku.
Dům, v němž se kdysi předváděly dnes už ikonické výrobky českého designu, projektoval známý předseda S ČSD Oldřich Starý v roce 1934. V další etapě pak přibylo útlé křídlo do Charvátovy uličky 10, navržené Františkem Zelenkou. Tento Gočárův žák a hlavní scénograf Osvobozeného divadla (později zahynul v Osvětimi) byl také autorem jedné z nejhezčích pražských pasáží, jež domem prochází. Dům má svého majitele, ale ten nechává ikonickou stavbu avantgardy s okenními pásy a štíhlými parapety dále chátrat, což vyniká zvláště v kontextu opravených sousedních budov. Dům je nemovitou kulturní památkou.
  |
Palác Habich ve Štěpánské ulici 33 z let 1926–1928 byl jednou z prvních funkcionalistických staveb v Praze. Navrhl jej Josef Havlíček – takto Gočárův žák a zakládající člen Devětsilu – spolu s fenomenálním konstruktérem Jaroslavem J. Polívkou (ten se později se proslavil spoluprací s Frankem Lloydem Wrightem například na návrhu Guggenheimova muzea v New Yorku.) Rozlehlá budova vynikala osobitým členěním fasády. Paradoxně byla před deseti lety opravena a dnes je v ní hotel. Její majitel stavbu ale totálně zničil kamenným obkladem průčelí v pokleslém postmoderním stylu za tiché asistence památkářů.
Palác Svět na Elznicově náměstí 6 v Praze-Libni je rovněž nemovitou kulturní památkou. Tuto multifunkční budovu vystavěl v polovině třicátých let František Havlena. Bylo v ní nejen známé kino, ale také populární automat, dnes bychom řekli středisko rychlého občerstvení, jež proslavil Bohumil Hrabal ve svých povídkách. Ten dnes už bohužel nestojí – tato partie paláce byla již před lety odstraněna. Současný majitel rekonstrukci kultovní stavby neustále odkládá. Je ovšem třeba říci, že na vině je částečně také problém s poškozenými základy.
Rodinný dům redaktora Jíšeho v ulici UDívčích hradů 20 na pražském Smíchově z konce dvacátých let byl významnou ukázkou funkcionalismu a také – vedle paláce VPÚ a tří domů pro jeho zaměstnance na Pankráci – jedinou ukázkou společné tvorby Josefa Havlíčka a teoretika a architekta Karla Honzíka, dalšího člena avantgardního Devětsilu. Nejcennějším prvkem domu bylo elegantní vnější spirální schodiště. Podobný prvek najdeme dnes snad jen u Fuchsova pavilonu města Brna na tamním výstavišti. Minulý čas je tu namístě – stavba, která nebyla na seznamu památek, už neexistuje.
Podobně nedokázali památkáři včas zachránit ani cennou vilu v pražské ulici Na Petřinách 7 (katastr Břevnov) z konce třicátých let, navrženou ruskými emigranty Pavlem Simonovem a manželi Těrechovovými. Vila byla unikátní užitím neomítaného zdiva na průčelí. Tato kauza byla alespoň medializována. Týž osud ovšem v tichosti možná čeká i další rodinný dům v ulici Na Hřebenkách 41 na Smíchově z roku 1938, dílo světově proslulého Loosova žáka a olomouckého rodáka Jacques Groaga, jehož stavby najdeme také ve Vídni, Londýně nebo Izraeli.
