Husův sbor ožil aneb neviditelný zásah

Kdo se příliš neorientuje v oblasti stavění a v tom, jak stavby stárnou, by mohl snadno nabýt přesvědčení, že se Husův sbor v Dykově ulici na Vinohradech dochoval až do dnešních dní v původní podobě. V té, kterou stavbě skládající se z modlitebny, kolumbária, věže a obytného domu dal vynikající architekt Pavel Janák v první polovině 30. let minulého století.

Husův sbor

Není tomu tak. Funkcionalistické stavby se nikdy nevyznačovaly špičkovými kvalitami z hlediska stavební fyziky, proto často podléhají rychlé zkáze. Pokud ovšem nedojde k jejich následné rehabilitaci za použití současných stavebnětechnických znalostí. Autoři rekonstrukce, Pavla Melková a Miroslav Cikán, se navíc mohli opřít o motto samého autora původního domu: „Práce architekta bude nejlepší, není-li na památce vrácené životu vidět.“

Podobný proces momentálně v Praze čeká budovu Mánesa. Ostudou města ale je, že se k rekonstrukcím neschyluje zejména u libeňského paláce Svět, domu U Stýblů na Václavském náměstí, bývalé budovy Elektrických podniků v Bubenské ulici nebo u Domu uměleckého průmyslu Svazu československého díla na Národní třídě.

Pomocná ruka architektů

Podstatné je uvědomit si, že se Cikán s Melkovou k mnohaleté, nijak lukrativní zakázce dostali z vlastní iniciativy. Na základě každodenního pozorování žalostného stavu významné stavby (je památkově chráněna od roku 1964) nabídli spolupráci na změně této situace a pro Církev československou husitskou vypracovali projekt priorit rekonstrukce. S takto komplexně a logicky uspořádaným materiálem se církvi podařilo několikrát uspět s žádostí o dotace jak u ministerstva kultury, tak na pražském magistrátu a postupná, finančně velmi limitovaná rekonstrukce a očištění nánosů posledních padesáti let mohlo začít.

Původní stav

Postupovalo se logicky od nejkritičtějších částí. Rekonstrukce tedy začala úpravami střechy, fasády, vstupních partií a následně zamířila do interiéru. V této postupné práci musí ještě časem dojít na úpravy technických útrob bytového domu a rehabilitaci jednotlivých bytů. Dvanáctiletá rekonstrukce byla prozatím úspěšně završena 20. května 2011, kdy byly slavnostně vysvěceny a následně na rovněž rekonstruovanou věž zvonice vyzvednuty tři zvony. S nimi sice architekt Janák v původním plánu počítal, ale při stavbě v letech 1930–1935 na ně nezbyly peníze.

Barevný tón nevytváří omítka, ale sklo

Kostel sám je fascinující – především díky svému hornímu osvětlení skrze průmyslové prostorové světlíky, do nichž je zabudováno umělé světlo, které po západu slunce přebírá roli přirozeného osvětlení.

Nejpůsobivějším prostorem celého sboru je ale nejspíš kolumbárium, ač bylo zbudováno dodatečně na konci 30. let na úkor původního divadelního sálu, a dokonce ani nebylo navrženo Pavlem Janákem. Tomu prospěla rekonstrukce snad nejvíce. Jeho vnitřní atmosféru určuje nafialovělý barevný tón, který nezpůsobuje nátěr vnitřních omítek, ale znovu objevené tabulky vnitřního druhotného zasklení. V jeho středu stojí nádherná fontána.

Dodatečně zbudovanému kolumbáriu, největšímu v ČR a jednomu z největších v Evropě, byla rekonstrukcí navrácena důstojnost. Jeho návštěva představuje fascinující zážitek.

Zásahy architektů se kromě adekvátní náhrady dnes již nevyráběných prvků (skleněné luxfery, venkovní teraccové dlaždice) omezily na kosmetické úpravy v tom nejlepším slova smyslu. Pomocí nového nasvětlení a vyhledání vhodných materiálů a barevnosti se snaží podtrhnout krásný prostorový koncept původní stavby.

Původní stav

Výborně je to vidět v prostoru samotného kostela, který by se dal s jistou nadsázkou označit za „továrnu na modlení“. A to nejen kvůli průmyslovému hornímu osvětlení, ale i díky litinovému topení pod každou lavicí. Přesto však prostor továrním charakterem nepůsobí. Kromě symbolické sochařské výzdoby (Jana Znoje a Františka Bílka) za to může citlivě utlumená barevnost interiéru, reagující na výraznou barevnost Znojových reliéfů.

Husův sbor, interiér

Za pozornost stojí i multifunkčnost celé stavby, která z ní dělá živé centrum všemožných aktivit. Nejsem si jist, že by současné pražské obecné technické požadavky na výstavbu (tzv. OTP) takovouto funkční směsici umožnily.

Další funkci objektu v nedávných letech přidali i architekti jeho rekonstrukce, kteří si tu otevřeli vlastní kancelář. Využili pro ni nebytové prostory v jižní části objektu, které následně rozšířili i do sklepních prostor kostela. Jejich pracovní prostor se tak nachází na zvláštním místě – přesně na rozhraní živého veřejného prostoru, který budovu Husova sboru obklopuje, a kolumbária, světa mrtvých.

„Domácí“ architekt ví, co si žádá místo, které zná

Veřejnost v Rakousku i ve Švýcarsku už dlouho dobře zná pojem lokální architekt. Jedná se o někoho dlouhodobě usazeného na jednom místě, o někoho s výbornou znalostí místního prostředí, toho fyzického i vztahového. Na takového architekta se místní obyvatelé obracejí s žádostmi o prostou pomoc při odstraňování problémů, při realizaci svých přání, plánů.

V jihozápadním rohu se nacházejí dva vstupy: do kolumbária a do kanceláře architektů

On pak prostřednictvím dalších a dalších místních zakázek získává stále hlubší znalosti o prostředí, ve kterém se pohybuje, a je tak platným pomocníkem při jednotlivých úkolech investorů. Nezačíná totiž na návrzích od nuly a jeho znalosti místa a historie bývají často detailnější než ty zadavatelovy.

Tento koncept je dodnes v Česku takřka neznámý a architektů, kteří by operovali na malém prostoru, je naprosté minimum. Mezi tyto výjimky je však třeba zařadit právě architektonický ateliér MCA, který se pohybuje především na území Prahy 2, 3 a 10 a jeho dosavadní výsledky mu začínají být tou nejlepší možnou reklamou.