„Vešly se tam desítky železničních vozů, dílny léta sloužily i jako úkryt vládních salonních vozů, poté i vozů pro nostalgické vlaky a až do května 2013 se zde prováděly opravy vozů, to již v režii soukromé firmy. Budova chátrala, protože její osud byl asi padesát let nejistý.“
Podle něj Praha přišla o industriální památku, která nejen v hlavním městě, ale ani v celém Česku nemá obdoby. „V dílnách mohla být zřízena klidně impozantní koncertní síň nebo mohly dílny dál sloužit jako opravna historických vozů nebo jako železniční muzeum, které má své exponáty až v dalekém Chomutově,“ míní Kubík.
  |
On sám je „veteránem“ mezi znalci dopravních prostředků. V sedmi letech, v říjnu 1972, stihl jet posledním pražským trolejbusem na Strahov. V květnu 1974 jel naposledy pravidelnou linkou č.18 v režii dvounápravových tramvají.
V pubertě tajně lezl do vozovny Hloubětín, vozovny Pankrác, výtopen Bubny či Vršovice. Kolikrát byl vyháněn závodní stráží, naposledy při boření dílen v Bubnech, kdy mu šlo při zásahu „stráže“ doslova o zdraví.
