Dalo by se říci, že jde o návrat domů. V Paříži ve Fondation Louis Vuitton je totiž právě vystaveno na sto deset olejomaleb, kreseb a skic francouzských impresionistů a postimpresionistů ze soukromé sbírky textilního průmyslníka Samuela Courtaulda (1876–1947). Potomek francouzských hugenotů a londýnský podnikatel sbíral obrazy zejména ve 20. letech minulého století. Jeho sbírka, jež je dnes vystavena v Sommerset House v Londýně, mohla být v Paříži představena hlavně proto, že její anglické sídlo se rekonstruuje. Z Francie pak obrazy v červnu za míří do japonského Tokia.
  |
Courtauldově sbírce je věnován spodní prostor Gehryho budovy, kde již několik let sídlí Fondation Louis Vuitton. Mnohá vystavená díla jsou notoricky známá. Až tak známá, že by je člověk nehledal v Londýně, ale třeba v pařížském Musée d’Orsay nebo ve van Goghově muzeu v Amsterodamu. Mimochodem, celá Courtauldova sbírka francouzských umělců byla v Paříži vystavena v roce 1955, a to v Musée de l’Orangerie.
A tak si poprvé od roku 1955, kdy obraz naposledy cestoval, můžeme mimo Londýn prohlédnout třeba slavný van Goghův autoportrét s obvazem místo ucha, které si nešťastný impresionista uřízl po hádce s kolegou Paulem Gauguinem; van Gogh ho namaloval rok po této události (1889). Ze stejného roku pochází i jeden z posledních van Goghových obrazů – Obilné pole s cypřiši. Zastoupen je samozřejmě i van Goghův přítel Gauguin. Z jeho tahitského období je vystaven třeba slavný akt Nevermore (1897) s ležící dívkou, za níž sedí havran.
Neméně známým obrazem z publikací o dějinách umění je Te Rerioa (1897) znázorňující dvě tahitské ženy se spícím dítětem.
Tím však výčet slavných a notoricky známých obrazů nekončí: na vizuály k celé výstavě je použito jedno z vrcholných děl Édouarda Maneta Bar ve Folies-Bergere (1882), na němž se barmanka v černých šatech se čtvercovým výstřihem opírá rukama o barový pult s ovocem a lahvemi alkoholu. Jeden z nejslavnějších Manetových obrazů zakoupil Samuel Courtauld na radu svého poradce Percyho Moora Turnera v roce 1926.
Samuel Courtauld vlastnil i Manetovu Snídani v trávě (1863) nebo třeba Monetův slavný obraz pařížského nádraží Gare Saint-Lazare (1877). Oblíbeným malířem londýnského sběratele byl Paul Cézanne, zastoupený například jednou z pěti verzí Hráčů karet (1892–1896) a dalšími obrazy. Cézannových obrazů měl Samuel Courtauld ve své sbírce nejvíc ze všech a byl to právě tento sběratel, kdo Cézanna představil londýnskému publiku.
Impresionistická vize
Jedním z pozvaných hostů na únorovou vernisáž výstavy A Vision for Impressionism byl Christopher McLaren, kmotřenec Samuela Courtaulda, který slavného sběratele navštěvoval v jeho domě a později působil jako předseda nadace Samuela Courtaulda, jež spravuje a dále rozšiřuje jeho sbírku. „Můj kmotr se zamiloval do impresionistů a zejména do Cézannových děl. Kupoval, co miloval, nebyl za tím žádný kalkul, finanční investice. Například než nějaký obraz zakoupil, visel mu několik týdnů v domě, aby zjistil, zda s ním chce žít a dívat se na něj,“ říká v rozhovoru pro Esprit a Harper’s Bazaar Christopher McLaren. Samuel Courtauld také pár obrazů ze své sbírky prodal, pravděpodobně právě proto, že s nimi nechtěl žít.
Obrazy přestal sbírat po smrti své ženy Elizabeth počátkem 30. let. Podle Christophera McLarena to bylo proto, že už neměl s kým sdílet svou vášeň pro umění. A také z praktických důvodů – Samuel Courtauld se přestěhoval do nového, menšího domu, kde v roce 1947 i zemřel. „Do nového domu si vzal obrazy, které opravdu miloval,“ dodává Christopher McLaren, jemuž bylo třináct let, když jeho kmotr zemřel, „samozřejmě že si pamatuji na obrazy, které byly v jeho domě. Visel tam třeba Monetův Gare Saint-Lazare, byl na stěně v jídelně. V pracovně pak měl pověšený jediný obraz – Manetovy Břehy Seiny v Argenteuil.“ Náročným obdobím pro Samuela Courtaulda byla podle slov jeho kmotřence nejen léta po skonu jeho manželky, ale také druhá světová válka. V té době musel Samuel Courtauld kvůli bombardování Londýna svou sbírku ukrýt v severním Walesu.
„V Anglii jsme druhou světovou válku prožívali naprosto jinak než ve Francii, která byla zčásti okupovaná. Byl to pro nás horor, z nějž jsme chtěli za každou cenu utéct. Samuel Courtauld se nemohl dívat na obrazy, proto začal psát poezii (napsal dvě knihy básní: Count Your Blessings z roku 1943 a Pictures into Verse, 1947), aby mohl být znovu šťastný. Zajímala ho totiž každá forma umění, třeba i vážná hudba,“ vzpomíná kmotřenec sběratele Christopher McLaren, „je skvělé, že jeho obrazy mohou být tady v Paříži. Umění je totiž důležité, protože dokáže odpovídat na otázky, které si klademe v běžném životě, umění není jen pro vyvolené nebo bohaté. Je pro všechny lidi a přináší nám všem do našich životů civilizovanost.“
Kromě Suzanne Pagé, umělecké ředitelky Fondation Louis Vuitton, se na celém projektu podílel i Ernst Vegelin van Claerbergen, ředitel londýnské The Courtauld Gallery: „Bylo velmi osvěžující setkat se s lidmi z Fondation Louis Vuitton a s jejich pohledem na svět umění. Fondation buduje kolekci pro obecné dobro jako my. Ukázat naši sbírku v kontextu moderního umění z Fondation je velmi současné. Osobně si myslím, že když je jakékoliv umění součástí našich životů, je vždy současné. A nezáleží na tom, před kolika lety obraz vznikl. Pokud v nás Manetův obraz vyvolá emoci, je současný. Umění totiž existuje navzdory času.“
Vliv manželky
Samuel Courtauld založil svůj fond rok po smrti své ženy, v roce 1932, kdy mu daroval i svůj londýnský Home House. V roce 1989 se pak Institut a galerie Samuela Courtaulda přestěhovaly do Sommerset House.
„Byl to právě Samuel Courtauld, kdo dal Británii poznat pevninské umění,“ píše v předmluvě k výstavě majitel skupiny LVMH a jeden z největších sběratelů světa Bernard Arnault, „jsem šťastný, že francouzská impresionistická díla, která ve 20. letech díky Samuelu Courtauldovi dala konzervativní Anglii, kde stále ještě nepokládali Cézanna za vedoucí figuru moderního umění, zažít vzrušující modernost, jsou po šedesáti letech vystavena opět v Paříži.“
Umělecká ředitelka Fondation Suzanne Pagé zase upozorňuje, že to není poprvé, co je v Gehryho budově prezentována ucelená sbírka soukromého sběratele – velkým úspěchem bylo vystavení kolekce Sergeje Ščukina i obrazy z newyorské galerie MoMA.
Některá díla z Courtauldovy kolekce, zejména slavný Seuratův obraz Koupání v Asniéres, chybí, protože už nemohou cestovat. Jsou také doplněna obrazy z National Gallery v Londýně, jako je třeba zmíněné van Goghovo Pole s cypřiši. „Duch celé kolekce byl tvořen ekonomickým a rodinným zázemím Samuela Courtaulda, zejména jeho francouzskými hugenotskými kořeny na ostrově Oléron, odkud jeho předci emigrovali koncem 17. století do Londýna,“ píše Suzanne Pagé v předmluvě.
Rodina Courtauldů se pak od roku 1794 věnovala textilnímu průmyslu. Velké bohatství jí přinesla výroba syntetických vláken, zejména viskózy. V roce 1921 začal rodinnou textilní a chemickou firmu řídit právě Samuel Courtauld. Značné finanční prostředky mu dovolily sbírat obrazy a založit také vlastní umělecký institut. A byla to právě jeho žena Elizabeth, kdo – přestože se zajímala zejména o klasickou hudbu – v roce 1921 koupil první umělecká díla (Auguste Renoir).
Díky jejímu vlivu se pak do světa umění ponořil i Samuel.
Budování sbírky bylo řízeno přísně osobním vkusem manželů Courtauldových, přestože oba od počátku počítali s tím, že obrazy jednou vystaví pro veřejnost. Samuel Courtauld neváhal za obrazy zaplatit na tu dobu úctyhodné sumy – 24 000 liber dal například za Lóži od Augusta Renoira, slavný portrét ženy v divadelní lóži, a také za už zmíněný Bar ve Folies-Bergere od Maneta. V roce 1923 pak začal sbírat díla Paula Cézanna a záhy vytvořil největší sbírku jeho prací ve Spojeném království. Další velkou část jeho kolekce tvoří obrazy předčasně zemřelého pointilisty Georgese Seurata.
Vize malby
Výstava sbírky Samuela Courtaulda je pak ve zbývajících patrech Fondation Louis Vuitton doplněna o nový výběr obrazů z tamní sbírky, který čítá 72 prací od 23 různých umělců. Jde například o velkoformátová díla Joan Mitchell, jež se v roce 1968 usadila ve Vétheuil, vesnici nedaleko Paříže, kde pobýval také Claude Monet. Právě jeho pozdní tvorbou je tato americká malířka ovlivněna. Její abstraktní expresionistická díla využívají motivy krajiny a přírody, která hrála jednu z dominantních rolí v impresionistickém hnutí. Nicméně na výstavě je možné vidět i obrazy Daniela Burena, Gerharda Richtera, Alexe Katze či japonské umělkyně Yayoi Kusamy.
