To ale neznamená, že by se staly otázky víry a vyznání méně citlivými. Jak dokazují reakce muslimů na karikatury či truchlící davy uctívající památku Jana Pavla II., je třeba se na této půdě pohybovat obezřetně a diplomaticky.
S kloboukem či bez
To tedy znamená, že gentleman a dáma najdou i zde uplatnění pro své vytříbené způsoby. Nebo je přinejmenším třeba dávat si pozor, aby se člověk nechoval jako hulvát. Zvlášť teď o Velikonocích, kdy se na bohoslužbě sejdou praktikující křesťané s křesťany pasivními nebo i s ateisty.
V první řadě není možné vynucovat si vstup do svatostánku, jehož víru nesdílíme. A vstoupímeli jednou dovnitř, základní pravidla chování (pozor, nemluvím o rituálech), která respektují věřící, jsou svatá i pro nás.
Ani v nejkrásnějším kostele není možné fotografovat, není-li to povolené či by to rušilo mši. Otáčet se při mši zády k oltáři a nahlas podávat přednášku o umělecké hodnotě maleb je také nevhodné.
Muž vstupující do kostela v každém případě snímá pokrývku hlavy, a to i v případě, že je uvnitř zima. S hlavou pokrytou naopak vstupuje do synagogy. Před mešitou si, jak asi všichni vědí, i gentleman zouvá obuv (asi jediný případ, kdy by měl být spatřen na veřejnosti bez bot).
Ač je to pro mnohé možná novina, dámy by se měly i dnes řídit pravidlem zavedeným svatým Pavlem.
Dámy by totiž na rozdíl od mužů měly vcházet do křesťanského svatostánku s hlavou zakrytou, a to důstojným způsobem - tedy šálem, závojem, elegantním kloboukem.
Je také pravidlem, že do kostela se vstupuje s co nejméně odhalenou kůží. A v některých významnějších katedrálách je vstup přímo odepřen těm, kteří mají odhalená stehna, lýtka nebo i paže.
V kostelech se také ničím nekrmíme - s výjimkou dětí. A ... Italů. V Itálii je kostel jakýmsi společenským centrem, kde se vedle matek kojící své děti (to je naprosto v pořádku) promenují frajírkové se slunečními brýlemi na očích, žvýkačkou v puse a mobilem u ucha (brutální). Nejste-li tedy italský mafián či obhroublý vesničan, tato výjimka se na vás bohužel nevztahuje.
Tichý dar
Ačkoli je třeba respektovat způsoby zavedené věřícími, rozhodně není vhodné podstupovat jejich rituály - zvlášť pokud jste ateista. Nekřižujete se svěcenou vodou, neúčastníte se svatého přijímání.
I při ostatních rituálech je vhodnější se zdržet, než se neuměle snažit napodobovat něco, čemu nerozumíte. Budete se cítit líp a zároveň to méně provokuje i věřící kolem vás. Pokud ostatní poklekají, tedy raději vstaňte a odstupte stranou, bude-li to možné.
Samozřejmě není zdvořilé - nejste-li křesťan, rozebírat morální autoritu papeže. Ostatně ve společenské konverzaci i mimo kostel je lépe se tématu víry vyhýbat.
Co se týče přednosti - církevní hodnostář má přednost i před dámou. A jak se navíc říká - před Bohem jsme si všichni rovni. Proto i mému tchánovi, který je velmi respektovanou osobností, kněz při bohoslužbě tyká.
Žádná omezení se naopak nevážou k milodarům a charitě. Zvlášť pokud jste v zemi, kde je církev oddělená od státu a příspěvky od věřících a jejich hostů jsou částí příjmů, ze kterých se financují opravy a podobně.
Platí tu jediné pravidlo - dar by měl být tichý. Jak tím, že se jím není třeba chlubit, tak tím, že při vhození do kovové kasičky nezazvoní. Jak se takový zázrak může podařit? Stačí vhodit bankovku místo mince.
