15. srpna 2018 6:22 Lidovky.cz > Relax > Design

Dokonalost je chudá a nikdy nebude zajímavá, říká návrhářka Klára Nademlýnská

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Klára Nademlýnská | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Klára Nademlýnská | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

O Češkách, které se schovávají za drahé značky, vášni pro popelníky s ledními medvědy a o tom, proč je třeba být sám sebou, vypráví návrhářka Klára Nademlýnská, která právě před třiceti roky odešla do Paříže a před dvaceti lety založila jednu z nejúspěšnějších českých módních značek.

Na fakt, že je Klára Nademlýnská špičková módní návrhářka, upomínají spíš stohy šatů rozvěšené po stojanech v jejím ateliéru než ona sama. Oblečená je civilně, do džínů a trika. Na krku má malou zlatou lebku, vlasy svázané do culíku a ruce jí zdobí drobná tetování, o nichž říká, že jsou to takové poznámky, které si na tělo občas nechá udělat. 

Drobné modré ornamenty na jejích rukou mě zaujaly, už když nás kdysi představili. Za ta léta, co s klárou chodíme do stejné kavárny a klábosíme nad kafem o všem možném, jich pomalu přibývá. Všechna její tetování spojuje jedno: bývají stejně jednoduchá jako modely, jež navrhuje, i oblečení, které běžně nosí.

Návrháři, včetně vás, často chodí v černém – jste unavení barvami?
Když jsem zvaná na nějakou akci nebo mám vystupovat na pódiu, tak se ráda obleču do šatů. Ale v normální pracovní dny sahám po těch nejjednodušších věcech. Pořád pracuji s látkami, barvami, tvary, tak už je pak tolik nevyhledávám.

Máte velký šatník?
Hodně velký. navíc se mi míchá s tím pracovním z ateliéru. Někdy věci z domovní skříně nosím sem, abych holkám ukázala, jak má být něco ušité, jakou představu mám o materiálu nebo celkovém vzhledu modelu. Tak se mi domácí a ateliérové skříně propojují.

Stává se vám někdy, že stojíte před skříní a říkáte si, že nemáte co na sebe?
Tak jednou za dva roky. Mám většinou naučenou rutinu, svoje oblíbené kousky. obvykle chodím v kalhotách a v létě v dlouhé sukni až na paty. K tomu jdou mikiny, trička i hedvábné halenky. Tenhle repertoár mám ve skříni a podle nálady sáhnu po konkrétním kousku. A pak vůbec nevím proč, ale jednou za dva roky nastane ten moment, kdy stojím před skříní a říkám si, v čem že to půjdu. Pak se klidně třikrát převléknu, než najdu tu správnou kombinaci.

Klára Nademlýnská
Klára Nademlýnská

Jinak býváte oblečená rychle?
Během deseti minut jsem hotová, ráno mi trvají jiné věci než oblékání. Moje asistentka Klára je během deseti minut schopná vyrazit z domu, já potřebuji svůj čas. V klidu si udělám snídani, dám si svoje kafe, sednu na balkon, koukám na ptáčky na stromech nebo na kočky, jak lítají na zahradě… nebo si prohlédnu nějaký časopis. Moc ráda nahlížím do časopisů o bydlení a o designu: fascinují mě barvy interiérů a fotek. Naladí mě často na něco, co později použiji v kolekci. Po takovém pomalém ránu jsem nachystaná na pracovní koloběh včetně těch méně kreativních věcí, jako je účetnictví, a jiných záležitostí, co s navrhováním moc nesouvisejí a co mě nebaví.

Šijete ještě vůbec?
Vůbec. Svoje spády ke tvoření si vybíjím na keramice. Matlám si svoje, naposledy nějaké ryby, pěkné příšery. Nebo si dělám kresby a poznámky, které nejsou vysloveně spojené se šitím a střihem. Pořád mě ale baví aranžování na panně. Ráda dělám z krajky, tak si ji skládám do různých motivů. Jsou věci, které se nedají nakreslit, protože na papíře nevyzní. Takže stojíme před zrcadlem a já říkám kolegyním z týmu: „Tohle si pamatujte, tohle si změřte…“

Tereza Maxová, dvorní modelka Kláry Nademlýnské, v kolekcích na podzim/ zimu 2010/2011

Pamatujete si, co jste ušila jako první?
Když jsem se narodila, maminka odešla z Oděvní služby a začala šít doma. Já jsem vyrůstala mezi stříháním, šitím, špendlením, zkoušením a vždycky se mi to moc líbilo. Nikdy jsem nepřemýšlela nad jiným povoláním, a sotva jsem začala chodit, tak jsem si sbírala látky, co mámě zbyly, kousky si sešívala, rozstřihovala a dělala z toho nějaké patvary. První pokusy o opravdové šití přišly tak ve třinácti, kdy jsem si s máminou pomocí ušila sukni. Tenkrát byl strašně in manšestr a tohle byla taková světle béžová manšestrová minisukně. A hrdě jsem ji pak nosila.

A první kus oblečení, co jste prodala?
To bylo na střední. Bylo mi tak patnáct, šestnáct, pamatuji si, že to byly takové haleny a košile ve vojenském střihu z látky, co byla hodně černá a prošitá růžemi. Z romantické látky jsem udělala něco úplně jiného: kontrast vzoru a střihu.

Hned po střední jste se vdala a pak jste s mužem odjeli do Paříže. Jak se takový plán zrodí v hlavě osmnáctileté holky žijící za dráty v komunistickém Československu?
Chtěli jsme to v hlavním městě módy aspoň zkusit. Já nejsem člověk, co plánuje do detailů, dělám věci spíš pocitově. Dodneška tak k životu přistupuji, nejsem moc pragmatická. Dnes ještě víc než dřív; v osmnácti jsem měla větší strach, že udělám chybu, víc jsem s rozhodnutími váhala. Dnes je kratší ten proces, než rozhodnutí padne. Pořád je lepší udělat chybu, která je důsledek mého vlastního rozhodnutí, než něco, co ti poradí někdo jiný. Tehdy jsme prostě počkali, až odmaturuju, a na jaře, když mi bylo devatenáct, jsme vyrazili do Paříže.

Ze začátku jste tam jezdili vždycky na pár měsíců. Nedělali vám na pasovém problémy?
Goran (manžel a fotograf Goran Tačevski) nebyl Čech, tak výjezdy byly o něco snazší. Jezdili jsme na pozvání. Ale netrvalo to dlouho, pasová policie na Praze 5 mě začala nutit, abych si udělala vystěhovalecký pas. Řekli mi, že pokud chci jezdit ven, tak že mi další výjezdní doložku nedají. Pamatuji si, jak jsem po téhle schůzce šla ven a tekly mi slzy. Přece jen člověka to v osmnácti překvapí, trvalo, než jsem to rozdýchala. O vystěhovalecký pas jsem pak požádala. Výsledek byl, že jsem před každou cestou do Čech musela na ambasádě v Paříži žádat o takovou opačnou výjezdní doložku. Občanství jsem měla československé, ale neměla jsem trvalý pobyt. Paradox je, že pro ten vystěhovalecký pas jsem si přijela na podzim 1989, kdy už tady běžely demonstrace. Gorana tehdy jeho fotografická agentura nechala v Praze, aby dění dokumentoval.

Jak moc jste na Paříž byli připravení?
Vždycky jsme naložili auto a jeli. Já jsem měla akorát středoškolskou angličtinu, francouzsky jsem neuměla nic. Takže jsem se ptala anglicky a oni odpovídali francouzsky. Nic moc jsem se nedozvěděla. Měli jsme domluvené ubytování u kamarádky v ateliéru, znali jsme ji ještě z Prahy, kde studovala na UMPRUM na skle. Goran tehdy fotil nějaké její věci. První měsíc jsme byli u ní nedaleko nádraží Austerlitz v takových loftových bytech, co vznikly z bývalých pařížských mlýnů. Všechno bylo posprejované, celkově trochu periferie, ale hodně inspirativní. Nasbírali jsme nějaké kontakty a pak jsme se vrátili domů, abychom nachystali fotodokumentaci toho, co jsme zatím udělali, a vydali se do Francie naostro. Po návratu do Paříže jsme byli ještě chvíli u ní a pak jsme našli první byt v devátém obvodu u náměstí Republiky. Byl to takový pidipodnájem před rekonstrukcí, kde jsme museli udělat všecko včetně strhávání tapet. Bylo tam na zdech takové polstrování: látka vycpaná vatelínem. Dodnes to vidím před sebou. A ty stoleté nánosy prachu.

Kolekce jaro/léto 2001 a modelky Gréta Slezáková a Zuzana Kurjanová

Bylo těžké najít práci?
Goran začal fotit a já jsem se věnovala nejdřív modelingu. Z té doby znám taky Terezu Maxovou nebo Pavlínu Němcovou, všichni jsme přišli ve stejnou dobu. V modelingových agenturách jsem se pohybovala tak rok, ale já na to nemám výšku ani nejsem na modeling typ – myslím psychicky. Ne všichni fotografové, agentury a klienti jsou příjemní, dost často jsem si připadala jako ramínko na šaty. Já jsem neměla ani na lístek na metro, tak jsem šla hodinu přes město někam ukázat svoje fotky, klient na ně zběžně mrknul, mě si ani nevšiml a řekl, že se nehodím. Tak jsem šla zase hodinu zpátky.

Ovlivnily tyhle zážitky nějak váš vztah k modelkám, které pro vás dělají?
Určitě: neberu je jako věšák, vím, jak to mají těžké. Každý od nich očekává, že budou pořád vypadat skvěle, že budou mít dobrou náladu, že budou usměvavé… Jenže práce modelky často znamená, že přelétávají po týdnu mezi fashion weeky v Paříži, Tokiu a New Yorku, od šesti od rána jsou na make-upech a na vlasech, aby byly připravené. Nemám ráda, když někdo tvrdí, že se hezká holka akorát postaví před foťák. Ony to mají vážně vydřené.

Poslední roky se hodně řeší vyzáblost modelek. Jak to vidíte vy?
Určitě nejsem příznivec těch vyzáblých a hodně mladých modelek. I s ohledem na módu, kterou dělám, si raději vybírám vyzrálejší. Zkušenost a věk jsou něco, co se do jejich výrazu promítá. Připadá mi absurdní, když dneska holky v šestnácti, sedmnácti patří mezi ty ostřílené. Za mě se v tomhle věku začínalo. Tohle mi přijde moc.

Proč jste se tehdy vlastně do modelingu pustila?
Chtěla jsem být v kontaktu s módní branží, proto jsem nikdy nedělala číšnici nebo tak. Pak jsem začínala nějakým jednoduchým šitím. Dostala jsem kontakt na Zdeňka Křížka, který emigroval ještě před námi, měl svou značku i kolekce. Pro něj jsem nejdřív šila, pak dělala střihy podle jeho návrhů… Mezitím jsem šila pro sebe. Jak jsem obšívala sebe, líbily se moje věci i kamarádkám, hlavně modelkám, a chtěly je taky. Tak jsem začala obšívat i je. Jedna z nich pracovala v modelingové agentuře na těch organizačních věcech a nakupovala v takovém salonu s luxusním oblečením. Chodila k těm návrhářkám do showroomu. A ony si všimly toho, co měla ode mě, slovo dalo slovo a na týden jsem tam nastoupila. Nakonec jsem zůstala sedm let. Ony prodávaly do prestižních butiků v Belgii nebo v New Yorku, používaly hodně luxusní materiály jako kašmír a hedvábí. Hodně šik. Stala jsem se jejich asistentkou, dělala jsem střihy, chodila na veletrhy vybírat látky, prostě jsem se učila všechno, co zahrnuje módní kolotoč.

Máte nějaké vysvětlení pro to, jak jsou Pařížanky šmrncovní?
Je to pozoruhodné. Stejně jako jakékoliv jiné ženy na světě si barví vlasy, lakují nehty a oblékají se, ale dělají to takovým neskutečně přirozeným způsobem. Je to jejich celkovým postojem. Jsou upravené, přitom nejsou přemalované, umějí kombinovat drahé a levné. A nezapomněly být ženami, i když jsou uhoněné a pracují. A taky: zatímco tady u nás jsou lidé v čemsi zvyklí se schovávat a nevyčuhovat, tam se nikdo nebojí být sám sebou. V Česku se lidé často schovávají buď za průměrnost, nebo za drahou značku. Tu používají jako masku, aby nemuseli být sami sebou. Ve Francii tu výchovu k vlastnímu stylu a péči o sebe vidíš odmalička: stačí se rozhlédnout po rodinách, co jdou na nedělní procházku. Děcka jsou oblečená hezky, žádný styl „stejně z toho za chvíli vyroste“. I tohle dává nějaký základ do života. Formuje nás nejen to, co slyšíme nebo jíme, ale taky to, co nosíme na sobě.

Mění se vaše vnímání těchhle věcí s věkem?
Čím jsem starší, tak víc beru, že někdo přešlápne – s oblečením to v nějakém smyslu přežene, s barvou, kombinací –, ale ve výsledku z toho cítím jeho samého. Cením si toho, že se nebojí jít s kůží na trh, byť to třeba trochu přepískne. Nemusí jít zrovna cestou nebo stylem, co je vlastní mně, ale připadá mi to dobré.

Tereza Maxová, dvorní modelka Kláry Nademlýnské, v kolekcích na podzim/ zimu 2010/2011

Jak moc ovlivnila pouliční módu globalizace?
Globální značky válcují osobitost. Nebaví mě, když ve městě necítím styl daného národa, když celá Evropa vypadá stejně. Má to ale jeden zajímavý efekt: řetězce kopírují velké značky, ale ty jsou na to konto stále osobitější. Už nejsou nějaké celkové trendy, prostě Dior šije diorovské věci, Prada pradovské. 

Liší se, co si u vás kupují Češky a co cizinky?
Dřív byly rozdíly obrovské. Češky se bály barev, výraznějších tvarů nebo střihů, trvalo jim, než šly do odvážnějších věcí. A to si nemyslím, že dělám nějaké bláznivé věci – moje modely jsou hodně nositelné. Teď se ten rozdíl hodně srovnal: aspoň u mých zákaznic.

Je něco, co je pro Češky v módě typické?
Poslední dobou hodně vidím a dost mě mrzí takový kult dokonalosti. Všichni chtějí mít vyhlazenou pleť, dlouhé řasy, dokonalé nehty. Jenže taková dokonalost je strašně chudá. Různobarevnost je to, co je zajímavé, co dělá každého člověka jiným. Baví mě, když lidé dokážou podpořit to, čím se od druhých odlišují, čím jsou osobití. Místo toho se hodně žen snaží začlenit do davu dokonalých a upravených. To je strašně nudné.

Nedokonalost může být víc dokonalá?
Rozhodně. Když jsem ve svém obchodě, miluji momenty, kdy vidím, jak zákaznice, která rozhodně nemá modelkovskou velikost šestatřicet, dokáže rozzářit nějaký model. Dobře se v něm cítí, dělá jí radost a tohle vyzařuje ven a vytváří tu krásu a spokojenost. Ten vnitřní pocit přebije ve výsledku jakoukoliv objektivní dokonalost. Nedokonalosti z nás dělají originál. Krásné jsou ženy, které se mají rády, umějí být samy sebou. Ty umějí vynést oblečení líp než ženy, co jsou papírově dokonalé, ale nejde z nich to, co z těch zdravě sebevědomých.

Co říkáte na zálibu Čechů v outdoorovém oblečení na městské nošení?
Spousta lidí to omlouvá praktickou stránkou věci: že tráví hodně času venku a nechce se jim do města pořizovat další oblečení. Mně to přijde jako ochuzování se. Móda patří ke kultuře, je to náš výraz. Smést oblékání šmahem, že mám jednu bundu na celou zimu, mi připadá jako lenost. Díky řetězcům už to není většinou ani záležitost peněz. Spíš to chápu jako „mně to stačí“, jako by na sobě šetřili. Nechci oblečení vyvyšovat nad jiné věci, ale taky nechápu, že ho někdo úplně zanedbává. Tím zanedbává sebe. Měli bychom se všichni trochu rozmazlovat.

Vy se krom jiného rozmazlujete nakupováním porcelánu. Jak tahle sběratelská vášeň vznikla?
Naše máma sbírala porcelán, pamatuji si, jak jsme jezdily na různé burzy. Byla velkou sběratelkou čajových konvic, měla ve dvou řadách poličky přes kuchyň a obývák. Nikdy jsem to nepočítala, ale bylo jich opravdu hodně. Mně se to líbilo, ale nejdřív jsem na to neměla prostor a vlastně ani peníze, pak jsme se pořád stěhovali. Něco sbírat a hromadit nepadalo v úvahu. Jenže pak postupně začaly věci přibývat: tu dózička, tu váza, tu grafika. Neplánované návštěvy antiků, popelníky s ledními medvědy… Zrovna ty popelníky s medvědy mi přijdou opravdu neskutečné. Někdy si oblíbím úplné kýče. A pak se třeba ukáže, že to zas takový kýč není. Každopádně mám nejradši bruselské období: jednoduchá černá a bílá, koníci, ženské, čisté tvary. Ale zároveň se mi líbí i sklenění kapři ze sedmdesátých let. Mám tímhle docela vystlaný byt, teď se chystám různými předměty osídlit jednu nepoužívanou místnost.

Kolekci jaro/léto 2002 ukázala na modelce Nadie Lešanovské

Váš teď už bývalý muž Goran je přitom docela minimalista, ne? Jak se to snášelo?
Je to pravda – chtěl mít spíš čistý byt a prostor, já mám kolem sebe ráda hodně věcí. Ale sneslo se to celkem dobře: občas jsem se já v něčem omezila, občas jeho něco z toho fascinovalo. Teď už jsme sedmý rok od sebe a je pravda, že od té doby jsem sbírku neuvěřitelně rozšířila. Nikdo mě nebrzdí. Další věc, kterou se rozmazlujete, je tetování. Co vás k němu přivedlo? Začala jsem docela pozdě, někdy po třiceti. Tady mám srdce propíchnuté šípem, to mě provází odmala, kdy jsem ho viděla na kačeru Donaldovi, tady mám syna Natana, tahle je poslední, to je škraboška Batcat – netopýří kočky, co mám v kolekci na tričkách. Já jsem hodně kočičí žena. Tetování jsou pro mě takové poznámky, co si dělám na kůži. A jednou za rok, za dva se ve mně něco ozve, že si mám poznamenat další věc.

Petra Tajovský Pospěchová
  • 0Diskuse