A jak jsme si už několikrát řekli, má-li být oslava významná či vřelá, odehrává se většinou u někoho doma.
Prvním kamenem úrazu bývá, kdy vlastně přijít. Ve střední Evropě se chodí včas. Obzvlášť nezdvořilé bývá, když se jedná o větší společnost - jelikož se dá předpokládat, že si hostitelé pozvou výpomoc. Číšníci většinou odcházejí poté, co naservírují večeři, a kvůli opozdilci musejí zůstat déle.
Nehledě na to, že v mnohých domácnostech se jí klasická teplá večeře (tedy ne bufet) a svým zpožděním uvádíte ostatní hosty i hostitele do nepříjemné situace (buď s jídlem čekají, nebo nečekají, ale cítí se nepříjemně, že nepočkali).
V Paříži a dalších jižnějších zemích se také většinou chodí přesně - ale o půl hodiny později, než je oficiální začátek akce. Přijít dřív znamená narazit na hostitelku nenalíčenou a hostitele v domácím oblečení. A jsou i země, kde je naprosto nezdvořilé přijít jakkoli včas - v Latinské Americe například.
Číšník není host
Už jsme si říkali, že když jde o skutečně elegantní večeři, je divné s sebou nosit víno. Také jsme se bavili o tom, že v Evropě bývá zvykem, že večeři pro méně než osm lidí vařívá hostitelka a pomocníky si najímá až při vyšším počtu hostí - přičemž je bufet méně formální než servírovaná večeře.
Číšníci pomáhají servírovat jídlo a sklízet ze stolu, případně odkládají kabáty hostů do šatny. Když už se hostitelka rozhodne někoho najmout, měla by si nejprve ověřit, zda má daný člověk patřičné zkušenosti - měl(a) by vědět, jak za sebou správně řadit chody, jak nalévat jídlo a případně servírovat sýr.
Měl by mít také profesionální vystupování - čímž hlavně myslím nezapojovat se do konverzace s hosty. Opravdu nejde o ponižování, profesionální číšník přišel kvůli práci, ne kvůli zábavě.
Jinak je tomu samozřejmě, když necháte obsluhovat děti. Tento zvyk je poměrně obvyklý a já sám jsem jeho příznivcem.
Na domácím prostředí je nejpříjemnější to, že je tam uvolněná atmosféra a pocit, že hosty skutečně zvete k sobě, do soukromí - to, že děti pomáhají při večeři, působí příjemně.
Na každém večírku hraje také nezanedbatelnou roli sama hostitelka.
Pokud domácnost nikoho nenajme, muž odebere od hostů kabáty a věnuje se jim. Dokonalá hostitelka to má o něco náročnější. Měla uvařit skvělé jídlo, přivítat hosty, dohlížet na obsluhu či servírovat, všem se věnovat a zároveň vypadat báječně a upraveně. Neptejte se mě, jak to ženy dělají.
Vím jen, že pro většinu hostitelek je to nakonec radost, protože mají možnost ukázat, co v nich je. Předvést svůj organizační talent a kuchařské umění.
A co vařit? Přátele potěší i jednoduché těstoviny (prodávají se i domácí) třeba s mořskými plody. Říkal jsem také, že tímto „prostým“ jídlem neurazíte ani velvyslance, ale pak je lepší, pokud jsou to těstoviny minimálně s lanýži.
Na konec roku se hodí také ryby, mořské plody. Velmi vděčné bývají třeba ústřice. A ačkoli jsou dnes k dostání v každé lepší restauraci, rybárnách, dokonce i hypermarketech a jejich cena rozhodně nevyráží dech, zjistil jsem, že pro některé z mých místních přátel jsou stále něčím neznámým a exotickým. Věnuji jim tedy samostatný odstavec.
Jak na ústřice
Zima je na ústřice ideální, protože se v této době loví. Anglicky mluvící země mají pro zjednodušení jedno pravidlo, kdy je dobré ústřice jíst. Je to v měsících, které mají ve jméně písmeno „r“. V češtině tuto poučku použít nelze, a tak je třeba si pamatovat, že duben je posledním měsícem, kdy jsou ústřice na jídelníčku a opět se tam objeví až v září.
Před tím, než ústřic nakoupíte na tucty (většinou se v takovém počtu servírují), zjistěte nejprve, zda mezi hosty není někdo, komu se z nich dělá nevolno. Osobně je považuji za delikátní, ale vím, že se najdou lidé, kteří v nich vidí pouze šedivý rosol zavánějící rybinou.
Dalším problémem je, jak ústřice otevřít. Na otevírání ústřic existuje speciální nůž (i s návodem) a speciální grif. Hostitelé, kteří chtějí být dokonale vybavení, si na tento úkon pořídí nejen nůž, ale také kovovou rukavici, která se doslova jmenuje „kovová rukavice pro otevírání ústřic“ a prodávají ji například ve specializovaných obchodech v Paříži.
Pokud nemáte ale obzvláštní talent k jejich otvírání (a už jste to i zkusili), nedoporučuji se do toho pouštět. Je to složité a nefunguje to ani jako zábavná hra - otevřete si každý svou ústřici. Ale bohužel, ústřice se musí jíst čerstvé, krátkou chvíli po otevření. Pokud jsou staré, zaschlé či mrtvé ještě před otevřením, jsou nepoživatelné nebo dokonce zdraví škodlivé.
Jak z toho ven? Objednám si ústřice v rybárně na určitou hodinu těsně před začátkem večírku a nechám si je v obchodě otevřít odborníkem, který mi je naaranžuje na led. Hostům je podávám jako předkrm. Skvělé je, že neobsahují téměř žádné kalorie, takže je neodmítnou ani dámy, které si po Vánocích hlídají váhu.
Ústřice se servírují buď s citronem a nebo s různými omáčkami (pokud se nezapékají). Francouzi třeba upřednostňují zálivku z kvalitního vinného octa s jemně nakrájenou šalotkou.
A pozor - vůbec není pravda, že jediné vhodné víno k nim je francouzské Chablis Grand Cru nebo luxusní šampaňské. Je to nejen snobské (ve stylu zbohatlíků), ale zároveň vlastně nesmyslné. Ústřice je totiž chuťově poněkud výrazná, tedy jemné odstíny na straně vína nemají jakoukoli šanci se prosadit. Takže klidně doporučuji servírovat s obyčejným sladším muškátem.
Jedenáctá, hodina diplomatů
Ústřice jsou zdárně zdolány, hlavní chod se skví na stole. Jak to vypadá s konverzací? Už jsme se zastavovali u toho, že zatímco v Česku nebo v Německu se řeší u stolu jedno téma do hloubky, ve Francii se konverzuje jen zlehka - narážka a vtipná odpověď.
Nově k tomu dodávám, že pokud sedíte u stolu s neznámými lidmi - konverzaci začíná většinou muž, ten, který se lépe zná s hostitelem. A rozhodně není slušné otevírat rozhovor otázkou: Kde pracujete? Gentleman třeba rozvede nějaký zajímavý bod z uvítacího proslovu a nebo začne zlehka - vtipnou poznámkou.
Pokud společnost sedí u většího stolu, je zdvořilé mluvit střídavě se svým sousedem po pravé a po levé straně, ne vést dlouhé diskuze přes stůl. Tohle pravidlo neplatí, jen pokud člověk nemá bezprostřední sousedy a nebo sedí v rohu stolu.
V anglických historických románech ženy zůstávají v jídelně u sladkostí a muži se odebírají do kuřárny na doutník a sklenici koňaku. Ačkoli to má svoje přednosti, nebývá to (zvlášť na kontinentě) zvykem.
Gentleman také dokáže odhadnout, kdy je vhodné odejít. Logicky nezůstává úplně nakonec, kdy hostitelé téměř usínají a on dojí zbylé chlebíčky.
Pokud jde o večírek u diplomatů, velvyslanců či politiků, ctí se takzvaná diplomatická hodina. To znamená, že nikdo hostitele nezdržuje přes jedenáctou hodinu večer. Stejně tak, pokud jsou tito lidé vašimi hosty, neměli byste svůj večírek plánovat přes tuto hodinu. Samozřejmě neplatí na Silvestra.
Prvním kamenem úrazu bývá, kdy vlastně přijít. Ve střední Evropě se chodí včas. Obzvlášť nezdvořilé bývá, když se jedná o větší společnost - jelikož se dá předpokládat, že si hostitelé pozvou výpomoc. Číšníci většinou odcházejí poté, co naservírují večeři, a kvůli opozdilci musejí zůstat déle.
Nehledě na to, že v mnohých domácnostech se jí klasická teplá večeře (tedy ne bufet) a svým zpožděním uvádíte ostatní hosty i hostitele do nepříjemné situace (buď s jídlem čekají, nebo nečekají, ale cítí se nepříjemně, že nepočkali).
V Paříži a dalších jižnějších zemích se také většinou chodí přesně - ale o půl hodiny později, než je oficiální začátek akce. Přijít dřív znamená narazit na hostitelku nenalíčenou a hostitele v domácím oblečení. A jsou i země, kde je naprosto nezdvořilé přijít jakkoli včas - v Latinské Americe například.
Číšník není host
Už jsme si říkali, že když jde o skutečně elegantní večeři, je divné s sebou nosit víno. Také jsme se bavili o tom, že v Evropě bývá zvykem, že večeři pro méně než osm lidí vařívá hostitelka a pomocníky si najímá až při vyšším počtu hostí - přičemž je bufet méně formální než servírovaná večeře.
Číšníci pomáhají servírovat jídlo a sklízet ze stolu, případně odkládají kabáty hostů do šatny. Když už se hostitelka rozhodne někoho najmout, měla by si nejprve ověřit, zda má daný člověk patřičné zkušenosti - měl(a) by vědět, jak za sebou správně řadit chody, jak nalévat jídlo a případně servírovat sýr.
Měl by mít také profesionální vystupování - čímž hlavně myslím nezapojovat se do konverzace s hosty. Opravdu nejde o ponižování, profesionální číšník přišel kvůli práci, ne kvůli zábavě.
Jinak je tomu samozřejmě, když necháte obsluhovat děti. Tento zvyk je poměrně obvyklý a já sám jsem jeho příznivcem.
Na domácím prostředí je nejpříjemnější to, že je tam uvolněná atmosféra a pocit, že hosty skutečně zvete k sobě, do soukromí - to, že děti pomáhají při večeři, působí příjemně.
Na každém večírku hraje také nezanedbatelnou roli sama hostitelka.
Pokud domácnost nikoho nenajme, muž odebere od hostů kabáty a věnuje se jim. Dokonalá hostitelka to má o něco náročnější. Měla uvařit skvělé jídlo, přivítat hosty, dohlížet na obsluhu či servírovat, všem se věnovat a zároveň vypadat báječně a upraveně. Neptejte se mě, jak to ženy dělají.
Vím jen, že pro většinu hostitelek je to nakonec radost, protože mají možnost ukázat, co v nich je. Předvést svůj organizační talent a kuchařské umění.
A co vařit? Přátele potěší i jednoduché těstoviny (prodávají se i domácí) třeba s mořskými plody. Říkal jsem také, že tímto „prostým“ jídlem neurazíte ani velvyslance, ale pak je lepší, pokud jsou to těstoviny minimálně s lanýži.
Na konec roku se hodí také ryby, mořské plody. Velmi vděčné bývají třeba ústřice. A ačkoli jsou dnes k dostání v každé lepší restauraci, rybárnách, dokonce i hypermarketech a jejich cena rozhodně nevyráží dech, zjistil jsem, že pro některé z mých místních přátel jsou stále něčím neznámým a exotickým. Věnuji jim tedy samostatný odstavec.
Jak na ústřice
Zima je na ústřice ideální, protože se v této době loví. Anglicky mluvící země mají pro zjednodušení jedno pravidlo, kdy je dobré ústřice jíst. Je to v měsících, které mají ve jméně písmeno „r“. V češtině tuto poučku použít nelze, a tak je třeba si pamatovat, že duben je posledním měsícem, kdy jsou ústřice na jídelníčku a opět se tam objeví až v září.
Před tím, než ústřic nakoupíte na tucty (většinou se v takovém počtu servírují), zjistěte nejprve, zda mezi hosty není někdo, komu se z nich dělá nevolno. Osobně je považuji za delikátní, ale vím, že se najdou lidé, kteří v nich vidí pouze šedivý rosol zavánějící rybinou.
Dalším problémem je, jak ústřice otevřít. Na otevírání ústřic existuje speciální nůž (i s návodem) a speciální grif. Hostitelé, kteří chtějí být dokonale vybavení, si na tento úkon pořídí nejen nůž, ale také kovovou rukavici, která se doslova jmenuje „kovová rukavice pro otevírání ústřic“ a prodávají ji například ve specializovaných obchodech v Paříži.
Pokud nemáte ale obzvláštní talent k jejich otvírání (a už jste to i zkusili), nedoporučuji se do toho pouštět. Je to složité a nefunguje to ani jako zábavná hra - otevřete si každý svou ústřici. Ale bohužel, ústřice se musí jíst čerstvé, krátkou chvíli po otevření. Pokud jsou staré, zaschlé či mrtvé ještě před otevřením, jsou nepoživatelné nebo dokonce zdraví škodlivé.
Jak z toho ven? Objednám si ústřice v rybárně na určitou hodinu těsně před začátkem večírku a nechám si je v obchodě otevřít odborníkem, který mi je naaranžuje na led. Hostům je podávám jako předkrm. Skvělé je, že neobsahují téměř žádné kalorie, takže je neodmítnou ani dámy, které si po Vánocích hlídají váhu.
Ústřice se servírují buď s citronem a nebo s různými omáčkami (pokud se nezapékají). Francouzi třeba upřednostňují zálivku z kvalitního vinného octa s jemně nakrájenou šalotkou.
A pozor - vůbec není pravda, že jediné vhodné víno k nim je francouzské Chablis Grand Cru nebo luxusní šampaňské. Je to nejen snobské (ve stylu zbohatlíků), ale zároveň vlastně nesmyslné. Ústřice je totiž chuťově poněkud výrazná, tedy jemné odstíny na straně vína nemají jakoukoli šanci se prosadit. Takže klidně doporučuji servírovat s obyčejným sladším muškátem.
Jedenáctá, hodina diplomatů
Ústřice jsou zdárně zdolány, hlavní chod se skví na stole. Jak to vypadá s konverzací? Už jsme se zastavovali u toho, že zatímco v Česku nebo v Německu se řeší u stolu jedno téma do hloubky, ve Francii se konverzuje jen zlehka - narážka a vtipná odpověď.
Nově k tomu dodávám, že pokud sedíte u stolu s neznámými lidmi - konverzaci začíná většinou muž, ten, který se lépe zná s hostitelem. A rozhodně není slušné otevírat rozhovor otázkou: Kde pracujete? Gentleman třeba rozvede nějaký zajímavý bod z uvítacího proslovu a nebo začne zlehka - vtipnou poznámkou.
Pokud společnost sedí u většího stolu, je zdvořilé mluvit střídavě se svým sousedem po pravé a po levé straně, ne vést dlouhé diskuze přes stůl. Tohle pravidlo neplatí, jen pokud člověk nemá bezprostřední sousedy a nebo sedí v rohu stolu.
V anglických historických románech ženy zůstávají v jídelně u sladkostí a muži se odebírají do kuřárny na doutník a sklenici koňaku. Ačkoli to má svoje přednosti, nebývá to (zvlášť na kontinentě) zvykem.
Gentleman také dokáže odhadnout, kdy je vhodné odejít. Logicky nezůstává úplně nakonec, kdy hostitelé téměř usínají a on dojí zbylé chlebíčky.
Pokud jde o večírek u diplomatů, velvyslanců či politiků, ctí se takzvaná diplomatická hodina. To znamená, že nikdo hostitele nezdržuje přes jedenáctou hodinu večer. Stejně tak, pokud jsou tito lidé vašimi hosty, neměli byste svůj večírek plánovat přes tuto hodinu. Samozřejmě neplatí na Silvestra.
