Jste v šoku?“ ptá se mě Lukáš Musil ve vchodu do ateliéru v jednom z letenských dvorů, do nějž se vstupuje přes prodejnu ovoce a zeleniny. V objektu, který kdysi pravděpodobně sloužil jako trafostanice a v němž právě nefunguje ani jedno světlo, se povalují plechovky od barev, hadry, hokejky a změť dalších obtížně identifikovatelných předmětů. Štětce, malířský stojan ani paleta mezi nimi ale nejsou. V šeru objevuji o stěny se opírající velkorozměrová plátna, otočená zády k návštěvníkovi. Když je Musa začne otáčet, rozeznávám v nich obrazy, které vloni v létě vystavoval na první autorské výstavě v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou.
Několik let maloval za zeleninou, aniž o něm kdokoliv věděl, s obrazy se hádal, obhajoval je sám před sebou, a když nebyl spokojený, ničil je, protože akt zániku považuje za součást tvorby. Prostřednictvím malování poznává sám sebe a skrze sebe svět kolem. „Třeba se jednou ze mne stane moudrý muž,“ směje se.
Původně si představoval, že svoji první výstavu uspořádá v Praze a získá na ni peníze prostřednictvím veřejné sbírky. Nedodržel ale předepsanou lhůtu, dokdy musel výstavu připravit, a tak peníze začal lidem vracet. Většina z nich řekla, ať si je nechá na plátna a barvy. Nakonec se mu ozval sám ředitel Alšovy galerie Aleš Seifert. „Byl jsem rád hned z několika důvodů: Je to státní galerie, její prostor je nádherný a na výstavu přijedou lidé, kteří ji opravdu chtějí vidět.“ A našlo se hodně návštěvníků, kteří chtěli zhlédnout abstraktní obrazy, jež vyvěrají z ohlédnutí jejich autora do malířské minulosti a většinu z nich spojuje postava člověka.
„Věřím, že jednou budeš slavný a uděláš nějaký průšvih, který se do filmu bude hodit,“ řekla Lucie Klímová výtvarníkovi Lukáši Musilovi (31) alias Musovi. O bývalém hokejistovi a stále ještě tak trochu tatérovi, jenž vystavoval tetuáž v Paříži, totiž točí sběrný dokument.
Lukáš Musil maluje spreji, sprejerem sice nikdy nebyl, barvy si k nim ale chodí kupovat. „Vyhovuje to mému temperamentu, obrazy potřebuji malovat rychle a dynamicky, naopak dlouho se rodí v hlavě.“ Stejně tak je mu blízká linka, práce se světlem a stínem.
„Sérii obrazů Anatomie jsem vytvořil tílkem za padesát korun, kterým jsem nanášel barvu na plátno a různě s ním manipuloval,“ vysvětluje.
Útěk z branky
Lidi, kteří vyzdvihovali, že se Lukáš věnuje klasické malbě a nepropadl konceptuálnímu umění, asi zklame. Jeho současná výstava v galerii ProArte ve Vratislavském paláci na Malé Straně je výtvarnou instalací. „Musel jsem si to vyzkoušet. Zjistit, zda jsem schopen probudit v lidech stejné emoce jako svými obrazy. Věřím, že to lze,“ objasňuje.
Po dlouhé době Musa zašel na hokej a slyšel nadávat na hráče a rozhodčí dospělé diváky, k nimž se posléze přidaly i jejich děti. Opět si připomenul dobu, kdy sám hokej hrál na vrcholové úrovni a agresivní chování diváků nikdy nepochopil. Právě tomuto tématu je věnovaná první část výstavy, zaměřená na hokej, v níž však o sport nejde.
Lukáš Musil opustil hokej ve dvaadvaceti letech. Možná by dnes hrál za mořem a juniorskou reprezentaci jen vyměnil za členství v reprezentačním týmu dospělých hráčů. „Když jsem chytal poslední sezonu na hostování v Kladně, už jsem byl strašně nešťastný. Věděl jsem, že musím odejít, ale bál jsem se, protože jsem nic neuměl,“ vzpomíná.
Nezávislost jehly
Hokejovou nesvobodu vyměnil za svobodu tetuáže. Lukášův mladší bratr už potetovaný byl, tak to chtěl zkusit také. „Kluk, který mě tetoval, měl obrovské charisma, a tak jsem ho požádal, zda by mě do umění tetování nezasvětil.“ První kérka, která zdobí Musu, je Večerníček, poslední si vytetoval sám.
„Mám vám to ukázat?“ Čekám striptýz, ale Lukáš vytahuje iPhone, na který si celý proces tetování natočil. „Video je mnohem zajímavější, než kdybych se svlékl,“ ujišťuje. „Tři roky jsem žádné nové tetování neměl a najednou jsem cítil, že je potřebuji. Strojek jsem držel konečky prstů a celou hodinu se tetoval od zadku přes žebro až k rameni. Trpěl jsem.“ Lukáš tvrdí, že to neplánoval, ale vnitřní potřebě neodolal. Kamarád mu ještě dodělal linku na krku přes ohryzek.
„Věřím, že jednou budeš slavný a uděláš nějaký průšvih, který se do filmu bude hodit,“ řekla Lucie Klímová výtvarníkovi Lukáši Musilovi (31) alias Musovi. O bývalém hokejistovi a stále ještě tak trochu tatérovi, jenž vystavoval tetuáž v Paříži, totiž točí sběrný dokument.
Musa se tetování věnoval profesionálně několik let. „Myslím, že to byla reakce na svazující hokejový život. Stačí kalíšek barvy, jehla, a člověk je volný, může dělat, co chce, může cestovat po světě a kreativně vstupovat lidem do života.“ Klienti však více cestovali za ním, a to nejen z celé republiky, ale i ze zahraničí. Brzy si našel vlastní styl, maloval na kůži abstraktní obrazy, v nichž dominovala linka. Nikdo po něm nežádal propíchnutá srdíčka, draky, lebky ani ornamenty. On by je ani nevytetoval.
„Asi před pěti lety jsem tetoval jednu dívku, udělal jsem jí jedno z nejlepších tetování, byl jsem na ně pyšný. Minimalistický kruh, spíše ovál přes celé tělo, stehna a jednu ruku s červeným bodem na rameni. Objevilo se v jedné zahraniční publikaci. Dozvěděl jsem se, že přítelovi té dívky to vadilo. Moc mě to tehdy mrzelo. Nedávno jsem ji potkal. Je vdaná za toho přítele a má s ním dvě děti. Dodatečně jsem se jí omlouval. Ujistila mě, že se nic nestalo, a hned jsme se domluvili, že následující den jí ještě něco vytetuji.“
Lukáš dodnes neví, zda se mu tetování na lidech líbí, nebo ne. Zajímala ho vždycky samotná kresba a psychologický aspekt tetování.
S tetuáží do Paříže
S příběhem vytetovaným na tělo Francouze Marca Brillanta, který spolupracuje s Cirkem La Putyka, se Lukáš vloni dostal do prestižního pařížského muzea Quai Branly na unikátní výstavu Tatoueurs, tatoués, která premiérově představila tetování jako uměleckou disciplínu a také přibližovala jeho roli v kulturní historii lidstva. Na Musu se obrátil kurátor výstavy s výzvou, aby sám vybral dílo, které ho bude v expozici prezentovat. „Volil jsem mezi několika lidmi a nakonec se rozhodl pro Marca, nejen proto, že žije v Paříži, ale na jeho kůži jsem,napsal‘ silný příběh spojený se smrtí jeho maminky, která umřela na rakovinu. Přál si to.“
Rozjet se do Paříže na výstavu neměl tatér v úmyslu. Na poslední chvíli si to rozmyslel a týden před zavřením ji navštívil. Nelitoval, protože jak říká: „Instalace byla nádherná.“ Třebaže tetování se Musa už profesionálně nevěnuje, občas tetovací jehlu do ruky vezme – a nemusí to být jenom kvůli vlastnímu tělu.
Čísla jako koncept
Lukáš nikoho nepřemlouvá, jen se zeptá: „Chceš, nebo nechceš?“ Zájemců se najde vždycky dost. A tak mohl rozjet i vlastní „orwellovský“ výtvarný koncept, do kterého se zapojilo více lidí a má podle Musy hlubší společensko-kritický smysl. Při příležitosti výstavy na Hluboké začal tetovat dobrovolníkům na těla číslice. Vystoupili tak dobrovolně z jedné komunity, ale stali se ihned součástí jiné. Lepší? Horší? „Někteří chtěli vytetovat svoje oblíbení číslo, třeba 99. To jsem ovšem odmítl. Musejí si počkat, až se k číslu 99 dostanu. Jsem někde u šedesátky.“
Zvířata na kožence
Vracím se opět do Musova ateliéru. Tentokrát s povinnou výbavou, čelovkou a baterkou v ruce. Koná se vernisáž pro pár přátel. Je trochu uklizeno, aby si návštěvníci mohli prohlédnout novou kolekci obrazů, jejichž tématem jsou tentokrát zvířata. Způsobila to koženka, kterou si jednou koupil místo plátna a zjistil, že jeho abstrakce působí na tomto materiálu příliš dekorativně. Lucie Klímová na vernisáži nechyběla, žádný průšvih, který by se jí hodil do filmu, se ovšem nekonal.
