Výstižnější by bylo hovořit o ruinách. Urban exploration, zkráceně urbex, je jedním z fenoménů naší doby. Lidé se vydávají na výpravy za dávno opuštěnými objekty nejen ve městech a dokumentují je. Jde o dost nebezpečný koníček - v horším případě hrozí, že se zřítíte do nějaké šachty, v lepším, že se poraníte o ocelovou výztuž, rozbité sklo nebo rezavé hřeby. Nástrahy číhají na každém kroku a já si vždy musím vzpomenout na svého kamaráda, skvělého člověka a mimořádně nadaného umělce, kterého tato vášeň stála život.
V myriádách prachových zrnek
Přestože jako móda či hnutí je urbex nový, podobné výpravy jsme v dětství podnikali asi všichni. Já jako kluk prolézal s kamarády opuštěnou továrnu v městečku, kam jsem jezdil za dědou a babičkou. Byl jsem fascinován tajemným prostředím velké haly s dávno mrtvými železnými stroji, jejichž soukolí spojovaly zetlelé řemeny a velké pavučiny. Do přítmí uvnitř dopadaly dírami v dřevěném krovu světelné kužely, v nichž se točily myriády prachových zrnek.
Vnitřek věže restaurace Barrandovské terasy od Maxe Urbana.
Do toho se ozýval klapot rezavého, ale stále ještě funkčního ventilátoru... Když pak člověk vylezl na světlo mezi rezavé koleje prorostlé kopřivami, mezi nimiž probleskovaly vodní tůňky s opalizujícím olejovým filmem, docela si oddechl. Podobným dobrodružstvím byly naše návštěvy betonových bunkrů, postavených před válkou na louce na konci pražské Stromovky (později byly rozbity a zasypány).
Když jsem pak - už jako dospělý -cestoval po vlastech českých a navštěvoval různé zajímavé stavby, prožíval jsem deja vu každou chvíli. Možná děsivěji než dávno opuštěné vily nebo továrny na mne působily objekty, které naopak vyvolávaly dojem, že se tu ještě nedávno bydlelo a pracovalo. Tak si jako v hororovém snu vybavuju vojenský špitál po ruských vojácích v josefovské pevnosti, ve chvatu opuštěný na počátku devadesátých let. Budova z období klasicismu byla sice zchátralá, ale natolik robustní, že sama o sobě nepůsobila jako ruina.
Nevlídné chodby s oprýskávající olejovou barvou na stěnách a popraskanými kachlíky nesly ještě různé budovatelské nápisy v azbuce a stály tu kostry vozíků na převoz pacientů, v kójích se na podlaze válely injekční stříkačky, rozbité ampule a chumáče gázy. Člověk téměř čekal, že se za rohem vynoří nějaká zombie v zakrváceném lékařském plášti.
Taky si vybavuji, jak mi jedna známá, restituentka zámku, která se po mnoha letech vrátila z emigrace, vyprávěla, jak našla na konci chodby zazděný vchod do místnosti, kde, jak si pamatovala z dětství, mívala svůj pokojík. Když se zazdívkou probourali, našli místnost prakticky nedotčenou, s postýlkou s nebesy i plyšovým méďou, teď už prožraným moly, všechno pokryté hustou vrstvou jemného prachu a pavučinami.
Rozpadající se noblesa
Podobný svět nám ukazuje i výše zmíněná knížka. Je smutné vidět mezi všemi těmi ruinami vil továrníků, venkovských kostelů nebo špitálů i stavby, které pamatujeme ještě v plném lesku. Třeba známou, kdysi kultovní restauraci Barrandovské terasy od českého avantgardního architekta a filmaře Maxe Urbana.
Skokanský můstek zrušeného koupaliště pod barrandovskou skalou od Václava...
Já tam byl poprvé jako kluk s rodiči. Dojeli jsme tehdy na konečnou tramvaje do Hlubočep a pak šli strmou stezkou v barrandovské skále (ta dnes končí v labyrintu nájezdů na Barrandovský most, což je místo tak depresivní, že tam raději ani nechoďte). Nahoře zářil restaurační pavilon s „majákovou“ věží a terasami. V té době - někdy na konci šedesátých let - se tu už neproháněly hvězdy filmových ateliérů, ale noblesu si místo zachovalo.
Pak jsem tam byl ještě na počátku devadesátých let, to už byly nějakou dobu uzavřené. K výročí narození budovatele teras inženýra Václava Havla se tu konal večírek a mistři ze sousedních filmových ateliérů vše nalíčili tak, aby nikdo nepoznal, že se pohybujeme ve fiktivním světě. Mimochodem, ještě nedávno sliboval nový vlastník teras jejich opravu a znovuotevření, ale jak je patrné na snímcích současného stavu, nakonec to vypadá na mnohem temnější osud...
Smutno je čtenáři i při pohledu na současnou fotografickou dokumentaci staveb, které patřily ke špičkovým dokladům historismu, secese, ale i meziválečného funkcionalismu. Tak se alespoň můžeme podívat, jak postupně odcházejí, a přečíst si doprovodné texty, v nichž se autorky docela úspěšně snaží vystihnout atmosféru místa kdysi živého a dnes už jen trpně čekajícího na neodvratný konec...
Adresa neznámá
Lidé, kteří se urbexem zabývají, se řídí přísnými, i když nepsanými džentlmenskými pravidly. Stručně by se dala vyjádřit sloganem „zanech pouze stopy, odnes jen fotky“. A ještě něco mají společného: nikdy neuvádějí adresy objektů, které prozkoumali. Není totiž záhodno, aby se o jejich umístění dozvěděli lidé, kteří by je dále rabovali, devastovali nebo třeba zapálili. Pořád totiž zbývá maličká naděje, že se najde nějaký princ zachránce.
