Jeho snímky pravděpodobně znáte, i když o tom nevíte. Iwan Baan je jedním z nejúspěšnějších fotografů architektury dneška, o čemž svědčí impozantní portfolio vytvořené s předními architektonickými studii. Recept úspěchu? „Fotit budovy v kontextu a s citem k tomu, co se kolem nich děje,“ řekl minulý rok při své vůbec první návštěvě Prahy.
Toto pravidlo, tedy ukazovat místa v celé jejich kráse (a ošklivosti), je i základní stavební kámen jeho druhé profesní disciplíny: dokumentární fotografie. V rámci ní objel například Burkinu Faso, kde dokumentoval tradiční lidová obydlí, či mexicko-americkou hranici. Nejznámější je díky sérii fotek z Venezuely. Tady před více než deseti lety zaznamenával život těch nejchudších obyvatel v nedostavěné věži Torre di David v Caracasu. Snímky mu v roce 2012 vynesly ocenění Zlatý lev na architektonickém bienále v Benátkách.
 |
Minulý rok jeho pozornému dokumentaristickému oku neunikla ani Praha. Společně s Centrem architektury a městského plánování tu zachytil její ne příliš známou, nepodbízivou, mnohdy až syrovou stránku. Červenou nitkou fotografií je řeka a její bezprostřední okolí.
„Vltava je integrální součást města, kolem kterého teď vznikají ty nejzajímavější projekty. Zároveň je zajímavé, že kolem ní najdeme místa, kde se nově vznikající a rozvíjející se město potkává s industriální minulosti,“ myslí si fotograf, který tuzemské hlavní město dokumentoval sedm dní. Navštívil nejen notoricky známá místa v centru, ale i neznámá zákoutí a opuštěná území nikoho.
Výsledek? Výstava s názvem Iwan Baan: Prague Diary, která je v CAMPu k vidění až do 20. srpna letošního roku. A také expozice, která poodkrývá, jak málo hlavní město vlastně známe.
Minulý rok jste byl v Praze vůbec poprvé. Vybavujete si konkrétní pocit nebo emoci, kterou jste při procházkách hlavním městem měl?
Ano, pamatuji si, že se mě hned zmocnila pražská majestátnost, krása, a také způsob, jakým je město vystaveno. Historii tu cítíte opravdu na každém rohu. Na městě jsou zřetelně vidět jednotlivá historická období a jejich vrstvy šikovně zhuštěné dohromady. To mě při focení velmi inspirovalo.
V popisu vaší nové výstavy v CAMPu se píše: „Iwan Baan poslouchá zvuky města a snaží se porozumět jazyku, kterým mluví.“ Jak na vás Praha tehdy mluvila? Měla jiný jazyk, než na který jste zvyklý?
Myslím, že to do jisté míry souvisí s tím, co jsem říkal v předchozí odpovědi. Ano, Praha na mě působila majestátně, na druhou stranu tu ale byla rovina každodenních setkání s lidmi a jejich interakce s městem. Cítil jsem, že Praha je velmi uvolněná a zcela normální. Byl jsem tu během léta, takže jsem viděl, s jakou lehkostí si lidé užívají městské parky a jiná veřejná prostranství. Vedle oné historické velikosti to bylo zajímavé srovnání…
Můžete nám přiblížit, jaká místa jste během dokumentování Prahy navštívil? Co všechno na výstavě diváci uvidí?
Celý nápad na výstavu vychází z myšlenky zachytit Prahu skrze řeku Vltavu. Takže si asi dokážete představit, na jak rozličná místa mě to v hlavním městě zavedlo... Při dokumentování jsem postupoval od severu k jihu. S focením jsem tedy začínal na předměstích, kde se příroda začíná s městem potkávat, a postupně jsem procházel industriálními částmi města až do centra. Nechyběla tak ani nejoblíbenější turistická místa. Viděl jsem nejen slavné památky, ale i malé komunitní zahrádky podél vody. V částech, kde byl dříve hojně rozšířen průmysl, jsem při focení potkával i ty, kteří žijí na okraji společnosti. Místa, která jsem zachytil, jsou skutečně rozmanitá.
Co bylo při dokumentování klíčem?
Chtěl jsem ukázat jinou Prahu než tu, kterou většina lidí zná z turistických průvodců. Mým cílem bylo také podívat se trochu blíž na to, jak tu lidé vlastně žijí a ukázat město v hlubším a širším kontextu.
Nizozemský fotograf Iwan Baan spolupracoval s nejúspěšnějšími architekty světa. Kromě spektakulárních budov moderní architektury se věnuje i dokumentu. V Praze, kde jsme ho zachytili, fotografoval město optikou protékající řeky.
Jsou místa, která vás při dokumentování Prahy zasáhla více než jiná?
Těžko vzpomenout jen jedno konkrétní. Asi nejvíc mě zasáhlo, jak jsou tu nejrůznější architektonická období poskládána vedle sebe. Což jsem si dobře uvědomil i díky tomu, že jsem Prahu dokumentoval nejen „ze země“, ale i ze vzduchu…
Proč jste se vlastně rozhodli použít Vltavu jako vodítko?
Myslím, že u měst, která jsou s řekou úzce spjata, by to bez ní stejně nešlo. Řeka představuje důležitou část infrastruktury. Je to místo, díky kterému se do města historicky dostávalo zboží, místo, díky kterému město rostlo. Nejen Vltava je tak jakási městská pupeční šňůra. Myslím si, že v případě Prahy je navíc řeka místem, kde se v následujících letech odehrají ty nejzásadnější proměny. Už je to vidět na některých moderních čtvrtích, kde vznikly byty nebo kanceláře.
Když jsme spolu mluvili minulý rok, zmiňoval jste, jak podstatné je pro vaši práci pracovat s prostorovým kontextem a lidmi, kteří dané místo obývají. Platí to i u fotografií na nové pražské výstavě?
Ano, rozhodně. Když fotíte město, přirozeně pracujete i s lidmi. Fotit místa v kontextu je moje hlavní zásada, ať už se jedná o zakázku pro velké architektonické firmy nebo mé vlastní dokumentární projekty. Schopnost přiblížit si život lidí a pak ho dát do kontextu celého města je podle mého to, co nakonec vypráví příběh.
Je něco, s čím byste si přál, aby návštěvníci výstavy odcházeli?
V Praze jsem nováček, takže bych si přál, aby mi nikdo z návštěvníků nevyčetl, že jsem něco přehlédl. Na druhou stranu si říkám, že pohled někoho zvenčí a jeho svěží oko může být pro místní docela obohacující. Třeba si díky výstavě všimnou něčeho, co do té doby přehlíželi. Občas bereme věci kolem nás jako samozřejmost. Já jako dokumentární fotograf jsem tady od toho, abych je pomáhal lidem znovu objevit.
