Jeho dílo nemusí být vaším šálkem čaje, abyste byli schopni uznat, že Juergen Teller během své kariéry posunul hranice módní fotografie. Před jeho objektivem stanula široká škála osobností, od bulvárem propírané hvězdy reality show Kim Kardashian až po držitelky Řádu britského impéria herečku Charlotte Rampling a oděvní návrhářku Vivienne Westwood. Ne vždy by se přitom dal výsledek spolupráce označit za lichotivý. Zpravidla má však něco, co u jiných fotografů často chybí – osobní rozměr. Fotografovy snímky jsou především přirozené, někdy překvapující a nikdy nesmyslné. Zkrátka pravý opak toho, na co jsme z módních časopisů a kampaní zvyklí.
  |
Juergen Teller vyrostl v německé obci Bubenreuth, která leží co by kamenem dohodil od Erlangenu. Má však české kořeny. Jeho prarodiče pocházeli z vesnice Luby, kde se rodina živila výrobou houslových kobylek, než se výroba přesunula právě do Bubenreuthu. Sám Juergen se začal učit na smyčcaře, byť u toho dlouho nevydržel. To samé se dá říct o studiu na Bavorské státní škole fotografie, s nímž byl šmytec po pouhých dvou letech. Důvod? Nepovažoval tamní učitele za nijak zvlášť dobré. Rozhodně ne dostatečně dobré na to, aby jejich názor mohl považovat za směrodatný a měnil kvůli němu svůj styl. Tehdy se rozhodl zkusit své štěstí v Londýně...
V pouhých pětadvaceti letech, to se psal rok 1991, dostal nabídku fotografovat jednu hudební kapelu při jejím německém turné. Juergen potřeboval peníze a práci samozřejmě vzal. Tehdy možná ani netušil, že právě tyto snímky vyjdou v americkém magazínu Details a kapela se co nevidět proslaví svým hitem Smells Like Teen Spirit.
Dnes se k jeho jménu často pojí klišé „netřeba představovat“. Pokud neznáte jeho portréty, pravděpodobně jste už zahlédli některou z kampaní, které fotil pro značky, jako je Yves Saint Laurent nebo Louis Vuitton. Kromě toho byl kurátorem loňské výstavy Roberta Mapplethorpea v Londýně a roku 2014 se stal profesorem fotografie na Akademii výtvarných umění v Norimberku.
V prosinci zahájil část retrospektivní výstavy své tvorby v Galerii Rudolfinum. Juergen Teller, Enjoy Your Life! k nám přijela z Bundeskunsthalle Bonn a po zastávce v Praze, kde bude možné ji naposledy vidět 19. března, bude pokračovat do berlínského Martin-Gropius-Bau.
Když se s umělcem setkávám, jako první poutá mou pozornost jeho roztrhaná čepice. Už první pohled napovídá, že něco zažila. „Tu mi upletla mamka před pětatřiceti lety,“ vysvětluje. „Dva, tři roky zpátky jsem byl před Vánoci pracovně v Panamě, kde bylo super horko a vlhko, ale když jsem letěl zpátky do Evropy za svými studenty a mámou, zrovna mrzlo. Zeptal jsem se jí, jestli má ještě nějaké moje staré oblečení a jedním z nich byla tahle čepice, kterou teď nosím pořád.“ Juergen je bezprostřední a pro sprosté slovo nejde daleko. Uvolnit se v jeho přítomnosti tak není těžké.
Je pár hodin do vernisáže. Očekává se velký nápor lidí. Větší, než jaký byl před pár lety při vernisáži výstavy Davida LaChapellea, a už tenkrát Galerie Rudolfinum praskala ve švech.
V každém z měst má výstava trochu jiné složení. Podle čeho jste vybíral, co ukázat Praze?
Výstavu musíte dávat dohromady jako film, jehož děj se odvíjí z místnosti do místnosti, přičemž každá místnost je jiná. Jste závislý na architektuře a objemu místností, pokaždé hledáte nový způsob. Nechtěl jsem prostě jenom zabalit pár děl a dát je dohromady. Například mám práce, které se týkají fotbalu. To se mi líbilo pro výstavu v Bonnu, protože byla zahájena v červnu dva dny před tím, než začalo EURO. Dávalo smysl ukázat fotografie s německým týmem v Německu, ale vás bych tady teď s nějakými fotbalovými blbostmi neotravoval. To prostě není ono. Třeba to bude jednou zase ono někde jinde...
Proto tu tedy visí ten snímek zmrzlého psa z roku 1990, předpokládám.
Ano, je to úplně první snímek výstavy. Vyfotil jsem ho na území, které dnes patří České republice. Přišlo mi to velmi důležité. To jsem zase nemohl udělat Bonnu. Pak je tu také fotografie mého pradědečka, protože mi připadalo krásné ji tu mít. A když jsem se procházel Rudolfinem, přišlo mi příhodné, že pocházím z hudební rodiny a taky že jsem fotil symfonický orchestr z Bamberku, který je třicet minut od místa, kde jsem se narodil. Požádali mě, jestli bych s nimi strávil dva týdny na turné v Koree a Japonsku, to bylo myslím na začátku listopadu, a já s nimi jel a poslouchal všechny jejich koncerty. Proto jsem jejich fotografie dal do velké místnosti. Mají nějaký druh partnerství s Českou filharmonií, takže to sedělo. Líbilo se mi, že hned vedle je krásná koncertní síň s výbornou akustikou, a na druhém konci světa v Tokiu mají zase stejně působivou moderní síň. O takových věcech jsem přemýšlel.
Jak jste se vůbec k fotografii dostal?
Přes svého o dva roky staršího bratrance. Je to velmi nadšený fotograf a já prostě vzal jeho hobby a utekl.
Považujete některý moment své kariéry za zlomový?
O tom jsem nikdy neuvažoval. Když mi bylo osmnáct a podíval jsem se poprvé na svět přes fotoaparát, došlo mi, že to bylo to, co chci dělat. Nikdy jsem nepřemýšlel, jestli něco dokážu, to mě opravdu nezajímalo.
Přesto jste fotografii dva roky studoval...
...a musel jsem se vypořádávat s těmi takzvanými autoritami, kterými byli moji učitelé. A spousta z nich nebyla moc dobrých. Byl tam jenom jeden chlápek, ke kterému jsem do jisté míry vzhlížel a měl jsem ho rád. Být studentem bylo skvělé, protože jste s ostatními lidmi, kteří se zajímají o stejný předmět, o stejné médium, chodíte spolu do kina a mluvíte o vizuálních věcech a tak, ale vždy jsem si uvědomoval, že tohle je moje fotografie a takhle chci, aby vypadala, a kašlu na to, že se to učiteli nelíbí! Vždy jsem si říkal, že to je jedno, že se nebudu měnit a půjdu si svou cestou. A takový jsem i zůstal.
Dnes jsou takovými učiteli značky, které vám dávají práci. Jak jste si získal kreativní svobodu při focení reklam v dnešní době, kdy se vše dělá hezčí, než to ve skutečnosti je?
Tím, jaký jsem. Určité zakázky prostě neberu. Třeba když cítím, že chtějí moje jméno, ale nerozumí mojí práci. Musíte si pečlivě, velmi pečlivě vybírat své klienty. Musím nicméně přiznat, že je to čím dál tím složitější. Víte, fotografii dělám už třicet let a za tu dobu se hodně změnilo, ale stále se najdou klienti, kteří mě bez váhání požádají: „Mohl byste vyretušovat ten malý pupínek tady?“ Proč?!
Co Juergen Teller naservíroval návštěvníkům na talíř |
Nějaký konkrétní případ?
Fotil jsem kampaň pro Repossi, což je šperkařská značka v Paříži, a jedna z fotografií byla horizontální a je oříznutá tak, že vidíte bílé triko a zdviženou ruku modelky s prstenem. Vypadá to nádherně, je to silné a líbilo se mi to na dvoustranu, takže jsem na ně tlačil, aby to tak použili. Zvláštním způsobem to na mě působilo jako nějaký magický moment od Williama Nicholsona. A oni na to řekli, že ta ruka je moc červená a jestli ji můžeme vyretušovat. V té době jsem dělal na výstavě a tak to má kancelář bez mé kontroly vyretušovala a najednou na té původně krásné, trojrozměrné fotografii byla úplně bílá, mrtvá ruka. Ztratila svou křivku. Viděl jste někdy ve svém životě bílou ruku? Zavolal jsem jim a křičel jsem, že jsem byl vytížený a uniklo mi to, ale bylo už příliš pozdě na to je přesvědčit. Říkal jsem jim, ať se podívají na ruce kohokoliv z kanceláře, aby viděli, že jsou červené. Marnost některých lidí je pozoruhodná. Všichni si teď fotí selfie a používají filtry, je to hrozné! Takže se i komerční sféra stala bolestnější a užívám si ji méně a méně.
Co slýchám, zadání bývají velmi konkrétní. Je dnes ještě prostor pro to, aby byl fotograf impulzivní?
Samozřejmě, ale nejdřív si vybudujete strukturu. Máte celkovou myšlenku, určíte si jak a co a kde... A tuhle osobu a tuhle osobu... Jsem velmi šťastný, pokud můžu v rámci této struktury spoléhat na nejistoty, jako je počasí, nebo co přinese sám fotografovaný subjekt. Někdy si myslím, že s někým něco udělám a pak přijde den focení a nějak to nefunguje a vy musíte vymyslet něco jiného a to rychle. Anebo možná ten člověk přijde s lepším nápadem a vy musíte umět upustit od svého nápadu a jít jinam. Tak se může zrodit něco kouzelného.
Stejně jako v módě, i ve světě fotografie existují trendy, které se vrací. Jak se staráte o to, abyste si udržel svůj rukopis a zůstal přitom relevantní?
Nestarám se o to.
Ani trochu?
Je mi to jedno. Hádám, že proto jsem tak relevantní. Někdy se dívám na práci jiných fotografů a vím přesně, kde to pramení. Kopírují. Ale musíte se dívat dopředu a dělat vlastní věci a všechno musí vycházet z vás. Až pak začnete dělat věci jinak. Přichází to vcelku přirozeně. Chvíli děláte módní fotografii a pak jdete na něco jiného a pak zase na něco jiného... Já třeba strávil dlouhý čas focením kuchařky, což ke mně přišlo náhodou, protože jsem prostě žil svůj život. A když jsem byl v Koree a Japonsku, připadalo mi to úžasné, i to mě inspirovalo. Anebo například když jsem fotil talíře s žábami pro tuto výstavu. Kde se tenhle stupidní nápad vzal? Je jasné, že ten talíř jsem já. („Teller“ znamená v němčině „talíř“, pozn. red.) To už je samo dost stupidní. Ale pak ještě ty žáby na něm, to je ještě stupidnější. Jenže samotného by mě to nenapadlo. Dělal jsem kurátora výstavě Roberta Mapplethorpea v Londýně. Pracoval jsem na ní devět měsíců a velmi intenzivně jsem studoval jeho dílo a jel jsem do New Yorku, kde má nadaci. Byl jsem velmi poctěn, že jsem to mohl dělat. A tak jsem strávil spoustu času v jeho archivu a narazil jsem na pár snímků, kde fotografoval talíře. Říkal jsem si: „Proboha, on už talíře fotil!“ A pak tam byl jeden krásný, krásný, krásný obrázek bílého talíře na černém pozadí a na tom talíři byly žáby a vypadalo to prostě absolutně krásně. Nechci se na něm přiživovat. Nikdy bych tohle nemohl udělat, kdybych se nejmenoval Talíř! Ale co se snažím říct, je, že jedna věc vede k druhé.
Co dělá módní fotografii dobrou módní fotografií?
Pokud jde o mě, nevím proč, ale myslím si, že rozumím nebo umím porozumět tomu, co se návrhář snaží sdělit. Dokážu velmi dobře jeho práci přeložit do fotografie nebo něčeho vizuálního. Zdá se, že rozumím účelu toho oblečení. A taky vždy ukazuju oblečení. S některými fotografy se to má tak, že na jejich fotografiích není oblečení vidět. Jaký to má pak smysl?
Koho jste fotil nejraději?
Svou matku.
Nebylo to náročné?
Bylo to otřesné! Zpočátku to bylo nejtěžší. Zlomit ji. Protože matky vás neberou vážně, pořád s vámi zacházejí jako s malým dítětem. A čím déle jsem ji fotil, tím méně se sama sobě na fotografiích líbila, což chápu. Pořád opakovala: „Tuhle nesnáším.“ Taky jsme si to ale zvláštním způsobem hodně užili a ještě více nás to sblížilo. Vždy jsem jí říkal „Mami, podívej se na tohle, tohle je vážně dobré, protože blá, blá, blá...“ a ukazoval jsem jí věci, na které jsem byl pyšný, ale ona vždy odpověděla jenom: „Okay.“ Nebo když jsem ji vyfotil v lese a pak jsem jí říkal, že jsem celou sérii prodal Pompiduovu centru v Paříži, a jak jsem na to hrdý, protože to je velká prestiž, ona na to: „Cože? Oni za to zaplatili? Kdo by si to chtěl koupit?!“ Pak jsem byl jednou v nějakém stupidním magazínu, stál jsem tam vedle Eltona Johna, a ona vykřikla: „Pane bože, tady jsi!“ To byla teprve skutečně pyšná, víte, ukazovala to v kadeřnictví.
Napadá vás nějaká rada, kterou byste chtěl dát začínajícím fotografům?
Mám pod sebou osmnáct studentů a nevím, co bych jim řekl! Myslím, že se musíte prostě dívat kolem sebe a používat sami sebe k vyjádření toho, kdo jste, být sami sebou a nesnažit se být někým jiným. Nemůžete dělat kompromisy. Tedy musíte, všechno musí nakonec dávat smysl, ale musíte přitom zůstat svoji, jinak jste ztracení.
Článek vyšel v magazínu Esprit.
