Německý architekt Heinrich Lauterbach se narodil ve Vratislavi - tehdy ovšem východopruském městě Breslau (nyní polská Wroclaw) v roce 1893. Studoval nejprve výtvarné obory na tamní Akademii, později se však seznámil s významným představitelem německého architektonického expresionismu Hansem Poelzigem a dál se věnoval především architektuře. Působil také v Berlíně nebo Drážďanech, ale nejvýznamnější stavby zanechal v rodném městě, kde se v roce 1929 aktivně zúčastnil výstavby takzvané výstavní kolonie funkcionalistických vil WuWa (Wohnung- und Werkraumausstellung), obdoby naší o něco mladší zástavby na pražské Babě. Tyto akce (předcházel jim Stuttgart 1927, Brno 1928 a Vídeň 1932), pořádané sdružením Werkbund (u nás Svazem čs. díla), nabízely představitelům střední třídy moderní rodinné domy ve funkcionalistickém stylu, navržené mladými projektanty. Návštěvníci si je mohli prohlédnout a vpřípadě zájmu také zakoupit. Kromě Lauterbacha se vratislavské akce zúčastnili například Adolf Rading nebo Hans Scharoun - další avantgardní architekti té doby.
Vstupní dveře, okenní rámy i točité schodiště do zahrady jsou v jasně červené barvě, v kontrastu se světle béžovou omítkou
V letech 1931-1933 získal Lauterbach zakázku na projekt dvou luxusních rodinných domů v Jablonci nad Nisou. První z nich, vilu vývozce bižuterie Jaroslava Háska, najdeme v krásné přírodní scenérii na svahu nad jabloneckou přehradní nádrží. Hásek si nevybral Lauterbacha náhodou - navštívil vratislavskou výstavní kolonii, kde ho právě jeho domy zaujaly.
Kožní lékař Friedrich Schmelowsky se svou paní Marií zakoupili pozemek ve vilové čtvrti asi 300 metrů nad jabloneckým divadlem. V této oblasti mezi dnešní Opletalovou a Randovou ulicí stojí domy ve stylu secese i art deco, klient si však přál moderní architekturu ve funkcionalistickém stylu. Na svažitém pozemku tak vznikl pozoruhodný dům. Směrem do ulice působí jen nenápadné průčelí protáhlého hranolu s okenními pásy a nezbytným kruhovým okénkem. Střecha je samozřejmě plochá, ovšem ve snížené části s obývacím pokojem je nezvykle ukončena čtvrtválcovým profilem, který stavbu ozvláštňuje. Zahradní průčelí je méně asketické. Snížená část s obývákem je celá prosklená a propojená subtilním vřetenovým schodištěm se zahradou. Z kubusu stavby vystupuje arkýř s kruhovým oknem.
I tady se objevují tehdy oblíbené nautické motivy, ale nejsou tak dynamické, jako u liberecké vily architekta Thilo Schodera. Zajímavá je i barevnost. Omítky jsou béžové, okenní rámy jasně červené, vnitřní okna pak mají buď žlutý (obytné místnosti), nebo modrý nátěr.
Ve více úrovních
V přízemí vily zaujme především dvouúrovňový obývací pokoj -z jídelny se po několika schodech sestupuje do snížené části s pracovnou. To je princip takzvaného prostorového plánu Adolfa Loose. V přízemí je rovněž hala, kuchyně a pokoj pro služku, v patře pak ložnice, v suterénu pomocné provozy. Dům má ocelovou skeletovou konstrukci a jeden ze sloupů je vidět i ze zahrady, neboť část s pracovnou je vyzdvižena nad terén. Uvnitř domu se zachovalo původní zařízení, což nebývá obvyklé. Současného majitele této památky však nyní trápí praskání zdí, způsobené budováním podzemní přepadové štoly z nedaleké přehradní nádrže. Doufejme, že se tento technický problém podaří vyřešit.
Dům má ocelovou skeletovou konstrukci a jeden ze sloupů je vidět i ze zahrady
Práce německých, rakouských nebo židovských architektů na našem území jsou často velmi zajímavé. Nejde jen o vily, ale také činžovní domy, kostely, školy, továrny. Mnozí z nich projektovali v oblasti Sudet. Jejich dílo bylo po léta buď zcela ignorováno, nebo sledováno jen okrajově. Teď se tento neblahý stav pomalu mění a zejména mladí badatelé už nerozlišují, jaké národnosti je autor nebo stavebník. Zajímá je především kvalita. A ta bývá často prvotřídní. Když jsem měl před mnoha lety poprvé možnost navštívit Schmelowského vilu v Jablonci, byl to pro mne velký zážitek, protože podobnou stavbu jsem do té doby neznal. Toho si je naštěstí současný majitel dobře vědom a o dům řádně pečuje. Takových pokladů se ale u nás skrývá ještě hodně, jenže mnozí vlastníci to ani netuší. Platí to zejména pro pohraničí. Na takové příklady, které stojí za záchranu, se v některém z příštích dílů podíváme.
