Hanák, nebo Ganák?

Zvrat nastal po připojení ČR k Ruské federaci po volbách v r. 2010 – jelikož pracovních příležitostí i nadále ubývalo, H. se rozhodl nabídnout svoji tvář k laserovému sejmutí Mosfilmu. Uspěl. Virtuální Tómaš Gának – opět tmavovlasý, kučeravý a silně modrooký – se díky počítačové animaci herecky výrazně zlepšil: za dvojroli Juliů, Fučíka a Meinla, v historické sáze „Ot Gusa po Gavla“ (sponzorované již zastřeleným ruskokrumlovským oligarchou) získal Ganákův animátor dokonce Zlatou myš na festivalu v Čeljabinsku.

Díky lišácké smlouvě s Mosfilmem, vypracované v Miami v kanceláři Janeczech, Gross & Piggs, měl H. dlouhodobým pronájmem obličeje zajištěn trvalý a nemalý příjem. Zhruba v té době přichází konečně na svět – po nehtech, vlasech, chlupech či penisech – i prodlužování věku. Otcem „bioageismu“ (prolongace lidského života až na 130 let zpomalením stárnutí buněk) byl britský prof. Aubrey de Grey.

Po jeho vzoru se Hanák, jako první Čechoslovákorus, podrobil kúře a byl prodloužen; neodradily jej ani neúspěchy dosud nejslavnějšího pionýra dlouhověkosti, původně černošského zpěváka a tanečníka Michaela Jacksona, který postupem času musel svoji rekonstruovanou (a pak humpolácky flikovanou) tvář skrývat za stále většími brýlemi či si „nahánět“ milosrdné umělé vlasy do čela, aniž by ovšem dokázal utajit strašné a neodvratné propukání tzv. „pinocchiovského syndromu“, kdy se nos, původně negroidně bambulkovitý, počíná zašpičaťovat (tzv. „hrotáž“) a poznenáhlu i prodlužovat; nešťastný Michael měl za pár let nos tak dlouhý (pokusy o spiralizaci nosu selhaly), že jej prakticky nemohl nestrkat do čehokoli, bohužel včetně politiky; proto byl později „tiše“ odstraněn během společné akce CIA a černošské, jindy obvykle protivládní organizace Black Power).

Prodloužený H. je zván na VIP akce, plní titulní strany, vede vlastní fythcentrum (ForeverYoungTH). S přibývajícími léty se však dostavují problémy: žije sice naplno, navštěvuje nejexotičtější destinace i divoké večírky, dokonce občas i čte – nic jej však doopravdy nebaví ani netěší; má pocit, že vše už tu bylo; čas se vleče, občas už není do čeho píchnout (a nezahřeje už ani honorář za prodloužený – a o to nesnesitelnější – víkend s rovněž prodlouženou Paris Hilton v přímém přenosu). Jedna z mála zbylých radostí mu navíc ukazuje odvrácenou tvář: zatímco lidem na ulicích vylézají při průjezdu Hanákova dvacetilitrového Ferrari oči z důlků, mohutná akcelerační síla vozu naopak bolestivě zatlačuje jeho oči do důlků. Na dveře ťukají antidepresiva.

Většina spolužáků a přátel z dětství postupně umírá; roku 2030, krátce po připojení Ruské federace k ČLR, skoná v Radkově u Tábora (Tia-n-bo´ra), se slovy „takový konce, Bože, takový konce...“, i jeho maminka, poslední osoba, kterou „pan Metu-žalem“ – jak na něj prý pokřikovaly děti – měl: žena zmizela a vlastní děti o mladého starce nejevily sebemenší zájem; znemožňovaly mu styk s vnoučaty i prapravnoučaty, měnily si příjmení. Navenek stále ještě přijatelně vypadající, vnitřně však již značně tlející (a ohavný bioplyn permanentně produkující) Hanák se živí řídnoucími štěky v estrádách (už sto let stejnými vtípky však nemůže zaujmout), účastí v dokumentárním filmu či besedami s ukázkou roznožky po vesnicích a samotách.

Chudne, uzavírá se do sebe, po desítkách let abstinence začíná pít. Už nechce překážet; chce pryč. Konečně, ve 129 letech, se rozhodne k „návratu“. Profesoru de Greyovi však právě – během přednášky o možnosti žít do 220 – selhávají svalové ovladače jazyka s následkem zadušení. H. jej následuje o rok později, nepředstavitelně šťasten.