Lidovky.cz: Design je kreativní disciplína. Kdy jste se poprvé pocítil touhu něco tvořit?
Pro mě bylo odmala přirozené se vyjadřovat tvořením. Používal jsem k tomu jakýkoli výtvarný prostředek. Nejblíže jsem měl ale vždy k vytváření něčeho prostorného. Kreslení a modelování byl můj každodenní chléb, protože jsme jako děti neměly takové možnosti jako dnes. Svůj fantazijní svět jsem si musel tvořit sám. O designu jsem v podstatě nikdy nepřemýšlel, a v dodnes myslím především na to splnit si sen. Nějakou funkci doplňuji až následně, pokud cítím, že by se v mé práci mohl uplatnit nebo celé práci pomoci.
Lidovky.cz: Studoval jste v prestižním ateliéru K.O.V. pod vedením Evy Eisler na pražské UMPRUM a absolvoval stáže v Řecku a New Yorku. Kde jste se toho naučil nejvíc?
Studoval jsem u Evy Eisler a byly to krásné roky studia. Naučila mě přemýšlet v širokém spektru. Vidět jednu věc z několika pohledů a horizontů. Naučit se s těmito fakty pracovat, hrát a cíleně je využívat. Co je prsten? Když se zvětší, mohl by jeho tvar inspirovat architekty? Nebo designéry interiéru? To byly otázky, se kterými jsem musel pracovat. Utkvělo mi v hlavě to, že jeden tvar může plnit roli hned několika disciplín, druhů umění, mít více funkcí.
Štěpná RůžičkaŠtěpán Růžička je oceňovaným českým designérem a hudebníkem. Studoval v prestižním ateliéru K.O.V. pod vedením Evy Eisler na pražské UMPRUM a absolvoval stáže v Řecku a New Yorku. Odbornou kritiku zaujala jeho kolekce broží nazvaná B-birds vyrobená z víček od zavařovacích lahví. Je jedním z členů hudebních skupin Republic of Two a Piano.  |
Stáž v Řecku se týkala mého předchozího studia na Vyšší odborné škole oděvního návrhářství. Byl jsem vybrán na dva pobyty do jedné athénské firmy sportovního oblečení. No upřímně, moc si to nepamatuji. New York nebyla stáž, je§ jsem prezentovat naší ateliérovou tvorbu v rámci výstavy K. O. V. do Českého centra v New Yorku. Byl to týdenní pobyt - velká nádhera. Město snů.
Lidovky.cz: Nepřemýšlel jste, že byste zůstal v zahraničí?
Nikdy jsem nepřemýšlel, že bych někde zůstal. Od začátku mého studia jsem měl ženu a děti přišly hned v závěsu, takže jsem se měl vždy kam vracet. Jiná situace by byla, kdybych dostal nabídku residenčního pobytu nebo užší spolupráce s nějakým studiem, kam bychom mohli odjet všichni. To jsou pak věci, které by stálo za to probrat a zamyslet se na nimi.
Lidovky.cz: Pohybujete se mezi různými žánry, působíte nejen jako designér a umělec, ale i jako hudebník. Co vás živí?
Živí mě samozřejmě stejně jako 90 procent výtvarníků něco jiného. Čtvrtým rokem předávám to, co umím malým dětem, snad si z toho něco zapamatují. Do toho točím keramiku.
Lidovky.cz: Vaše umělecké vyjádření s morbidním nádechem vyvolává silné reakce. Vnímáte to tak také?
Ano, vnímám. I když v tom sám morbiditu nevidím, tak chápu, že někomu to může přijít na hraně. Já si všímám krásy tvaru, co nejlepšího zpracování a určité poetičnosti věci. Zachytil jsem plno někdy až za vlasy přitažené kritiky, ale pořád mi to přijde lepší to pořádně schytat, něž kdyby si mě ani nevšimli a splynul bych s ostatními. Co si člověk pamatuje z výstavy? No to, co je buď nejlepší, nebo to u čeho se málem pozvracel. Ať si sami lidé určí, kde jsem já. Udělá mi radost obojí.
Lidovky.cz: Někde jste řekl, že kůže je pro vás materiál, který zvláštní dávku živé paměti. Čím? Dokázal byste to vysvětlit?
Pracuji s hovězí kůží. Materiál, který mi chodí poštou, má za sebou dlouhý proces opracování a úprav, aby vypadal tak, jak si ho od doručovatelů převezmu a doma rozbalím. Je to mrtvé, ale dřív nebylo. Kráva žila sakra dlouho, aby se do její kůže zapsaly všechny ty dny, který ona sama prožila. Na co myslela, když žila? Může mojí práci ovlivnit to, z jaké krávy mám teď kůži?
Lidovky.cz: Na Designbloku jste představil kožené kabelky poměrně netradičních tvarů. Myslíte, že jsou běžně nositelné?
Představil jsem kabelky inspirované tvarem lidského srdce. Kabelky mají madlo vzniklé z aorty a mají i zip, který může připomínat dělení mezi srdečními komorami. Takže to jako kabelka, což je módní doplněk na ukládání věcí, které nechcete nosit v ruce nebo po kapsách, když jdete ven, funguje. Samozřejmě je to o vaší odvaze si jí vzít. To už je volba každého z nás.
  |
Lidovky.cz: S Tomášem Spilkou jste měli společnou módní přehlídku, byla to přínosná zkušenost?
Dělali jsem spolu pánskou kolekci inspirovanou a reagující na mužské tělo a pracovní zaměření. Takže to mělo vypadat trochu urozeně, trochu macho, trochu business a taky ukázat, že někteří mají i svaly. Já dělal ty svaly a Lukáš se staral o to ostatní. Vnikla podle mě povedená věc. Navzájem jsem si dali do naší budoucí práce hodně. Jako když spojíte dva kousky těsta a pak je od sebe zase oddělíte, většinou se na ty dva kousky nabalí i něco z toho druhého.
Lidovky.cz: Hrál jste se svým bratrem ve skupině Republic of two. Spolupráce trvá, nebo jste se každý vydal jinou cestou?
Stále hrajeme a myslím, že neplánujeme dělat jakýkoli krok, který by naše hraní měl ukončit. Mikoláš spolu s Jiřím Burianem tvoří autorskou dvojici známou jako Republic of two. Já jsem se zbytkem kapely doprovodné uskupení, které se svým složením mění a je čistě na obou z nich, kdy se povolá kapela a kdy zahrajou sami. Hraji ještě v Mikolášově sólovém projektu nebo kapele, to je ostatně jedno, jak to budeme nazývat. Jmenujeme se Piano. Doporučuji si poslechnout. Je to možná ještě lepší než moje kožený kabelky.
Lidovky.cz: Jak nejraději trávíte volný čas?
Samozřejmě s mojí rodinou, se ženou a dětmi. Všechno počká, ale tohle ne.
