Jak bydlí designéři: kovová skříň, zahrádka a opravená křesla

Kde se v bytě cítíte nejlépe?

„Skvěle se teď cítím úplně všude, tohle je mé vysněné bydlení. Cítím se dobře v ložnici, kde je největší klid, zbožňuju spánek a máme tam francouzské okno do zahrady, takže si tam člověk připadá jak na venkově a ne v Praze,“ říká Musilová. 

Ale hned doplňuje, že ráda je i v kuchyni, protože nesmírně ráda vaří a v obýváku má zase svůj pracovní koutek a pohodlné křeslo. „A terasa? Nemohu se dočkat jara, léta a sluníčka. Takže v mém bytě není ani jedno místo, které bych preferovala, každé si užívám na něco jiného se stejnou láskou,“ usmívá se designérka. 

A jak řeší doplňky do bytu? „Ulítávám na blešácích, bazarech a nákupech z druhé ruky. Zažívám pocit štěstí, když ulovím starožitné sklo, staré modrobílé nádobí, lodní kufr nebo truhlu, skříň, obrázek. Dokonce někdy nákup spojíme s výletem za Prahu,“ říká. 

„Pokaždé také, když vyrazím mimo republiku, hledám kromě restaurací, památek i blešáky. V Praze na Žižkově jsem na blešáku nedávno koupila nádherný, dřevěný vyřezávaný rám a dva modrobílé talířky. Mám z toho radost i teď. Občas si také vyrobím něco sama, jako třeba paletový stolek, který je v obýváku už pár let. A samozřejmě si ráda pořídím doplněk od českých designérů, posledně jsem si udělala radost sklo-betonovou vázou od Prasklo. 

A nejoblíbenější kousek nábytku? „Teď pořád okukuji novou kovovou skříň v obýváku. Dlouho jsem o ní snila a teď tu je. Koupila jsem ji na muzza.cz, je velmi praktická, mimo to i krásná. A zbožňuju naše dvě křesla Halabala, jsou staré z chalupy. Taky potřebovaly renovaci, koupila jsem nové potahy - hořčičně žlutou a pepř a sůl. Na Moravě dostaly nový kabát, taťka je obrousil, já je nalakovala a teď tu dělají parádu. Asi se nedá vybrat jeden kus nábytku, je tu víc věcí, co mám ráda a mají svůj příběh. 

Barbora Musilová Barbora Musilová Odjakživa jede na vlně minimalismu a to i v oblékaní. Vlastním povoláním je produkční, takže od nápadu k realizaci byl jenom krůček, tedy steh. Všechno se naučila sama podle knih či tutoriálu na internetu, a po 6 měsících ušila první ledvinu, která měla v okolí úspěch. Všechny věci šije sama v ruce, kůže si jezdí vybírat třeba i vlakem s panem Černým (její pes pozn. redakce) a nejde jí rozhodně o velkovýrobu, spíše naopak o mini série.