Jak bydlí designéři: šum letenských stromů a žlutá lampička Lidokov po babičce

A dodává: „Vedle mám otevřené dveře na balkónek a tak můžu nenápadně poslouchat šum letenských stromů a sousedského povídání. Do výklenku s pracovním stolem jsem se zamiloval v momentě když jsem ho uviděl. Ta láska na první pohled už trvá nějakých pět let. Výklenek jsem samozřejmě musel osadit vhodným stolem. Dřevěná deska a nohy k ní byly první kus nábytku, co jsem si pořídil po návratu z Londýna. Zároveň to byla jedna z historicky prvních desek stolu co kamarádi Master&Master vyrobili. Nevadilo mi tehdy že jsem měl matraci na zemi a oblečení v taškách, důležité bylo mít místo na práci.“ 

O byt se dělí se spolubydlícími, což sebou podle jeho slov, nese spousta  nevýhod ale i výhod. „ Za pět let co tu bydlím se tu vystřídalo hodně kamarádů a stěny našeho bytu by mohli vyprávět. I přes občasné dohady o úklidu mám rád, když člověk přijde domů a může si na chvilku s někým popovídat, dát sklenku vína a pak se zavřít do pokoje - když potřebuje. Mám rád lidi kolem sebe, asi je to životní fáze, která se časem změní, ale přítomnost kamarádů je pro mě momentálně důležitější, než dobře utřený prach nebo designová pohovka,“ vypočítává. 

Doplňky do bytu nakupuje hlavně od svých známých - talentovaných designérů. „Mám rád objekty s příběhem a osobností. V posledních měsících jsem nakoupil vázu “SOLD” od Lukáše Nováka a úchvatný svítící objekt od Marka Šilpocha. Doufám, že mi vydrží stovky let, moji prapravnuci budou objekty dědit a dohadovat se o ně, stejně tak jako já jsem podědil koberec od mojí babičky. Jednoho dne mi volala, že ten koberec co se mi tak líbí budou vyhazovat, tak že jestli ho chci, tak ať si pro něj přijedu,“ říká designér. 

Poklady od popelnice

S věcmi, které najde u popelnice nemá žádný problém, co se mu líbí, si bere sebou domů. „Od popelnice máme například v předsíni velké zrcadlo. Po cestě domů nad ránem jsem ho spatřil u popelnice v naší ulici, usmálo se na mně, já se usmál na něj a jeho osud nám byl oběma jasný. Popelnicování, ale v Praze zatím moc nejede,“ říká.

„Když jsem žil v Barceloně, Londýně či New Yorku, mohl si člověk s trochou štěstí a trpělivosti z vyhozených věcí zařídit byt nebo šatník. Důležitý byl systém, který měla města nastavena pro tyto nálezy, myslím, že to byl první čtvrtek v měsíci, kdy se před domy odkládal starý nábytek. Moje tehdejší šéfová v Londýně mi vyprávěla, jak při dobách studií na RCA podnikali časté výlety do bohatších čtvrtí Londýna. Odtamtud si odvezli nejednu Vitru,“ usmívá se designér. 

K některým hodnotným věcem, přišel Škop náhodou. Na jedné z přednášek v prvním ročníku na UMPRUM se na projekci prý mihnul koberec podobný tomu, který babička vlastnila. „Nedával jsem tehdy pozor a to, že koberec je dílem slavného českého výtvarníka Antonína Kybala, jsem se dozvěděl až v momentě, kdy jsem si ho přivezl domů. Od babičky mám také žlutou lampičku Lidokov na pracovním stole. Její design je pro mě symbolem nedozírné a neoceněné hodnoty českých výrobků. Často hledíme do světa, uctíváme Dietra Ramse, Charlse a Raye Eamsovi nebo Johnyho Iva, přehlížíme ale, že tehdy ve fabrice v Lidokovu byla nějaká paní či pán, co navrhl nádhernou stolní lampu, jenž by s přehledem obstála ve světové konkurenci. Pod lampičkou ale nikdo podepsaný není, autorství je přiřčeno pouze a jedině socialistické fabrice Lidokov,“ vysvětluje. 

A nejoblíbenější kus nábytku? Takový prý nemá. V zimě je mu nejlépe u topení, na večer má rád lampy a když jde spát, tak je to postel. „Momentálně mám asi nejraději grafiku, kterou jsem dostal od přítelkyně. Je to reprint litografie plakátu k Olympijským hrám v Mnichově roku 1972. Tehdy se psaly dějiny grafického designu, kdy autoři minimalistického vizuálního stylu chtěli ukázat naprostou racionalitu novodobého Německa. Funkcionalistické betonové olympijské městečko se ale stalo dějištěm teroristického útoku, který snahu o racionalitu a mírumilovnost zadupal do země. Plakát mnichovských olympijských her doplňuje krásná grafika Horsta Antese. Nejdůležitější pro mě byl ale fakt, že mě Sára, moje přítelkyně zná asi fakt dobře, když mi darovala takový unikát,“ říká nakonec Škop. 

Vítek Škop Vítek Škop je absolvent UMPRUM a grafický designér. Zaměřuje se na propojování uměleckého světa s komerčním. V současné době vydává první učebnici Fyziky v rozšířené realitě. Projekt pod názvem vividbooks si klade za cíl nadchnout děti pro výuku Fyziky. Žáci se podívají přes kameru tabletu na pracovní list a na něm rozhýbá probíraná látka. Následně si na list zakreslí co se naučili. Nakreslí si tak vlastní učebnici. Vítek je zároveň autorem vizuálních systémů pro festival Dvořákova Praha, město Plzeň, Národní Hřebčín Kladruby nad Labem a tvůrce aplikace Prague Histories či výstavy Czech Innovation Expo, která se objevila tento rok mezi finalisty Czech Grand Design . Za sebou má pracovní zkušenosti z Londýna New Yorku či Barcelony.