Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Zlaté české ručičky. Podívejte se na tři talentované šperkařky a jejich díla

Design

  5:00aktualizováno  14:23
Jaké šperky tvoří nová generace českých šperkařek? Vybrali jsme tři značky, které rozhodně stojí za to sledovat.

Šperky Márie Kobelové foto: Petr Karšulín

MÁRIA KOBELOVÁ 
Za svou novou kolekci Euphoria si odnesla cenu pro nejlepšího šperkaře letošního Designbloku. Nechala za sebou takové matadory jako Janju Prokić či Zdeňka Vacka. Přitom ještě před třemi lety stála na lešení pod štukovým stropem Státní opery, na jejíž rekonstrukci se jako restaurátorka podílela. V roce 2016 zase, ještě jako studentka, překvapila porcelánovým servisem inspirovaným kameny na svatováclavské koruně. „Mám ráda Patricii Urquiolu nebo Lucii Koldovou, jejichž práce proniká do různých oborů. Všechno nové je pro mě obrovská výzva, kterou ráda zdolávám,“ říká Mária Kobelová. Na první pohled vypadá plaše a étericky, když ale přijde řeč na její nejnovější kolekci Euphoria, je mi jasné, že za její klidnou tváří se ukrývá pořádný živel.

Přímá linka Plzeň–Prievidza
Rodačka ze slovenské Prievidze má řemeslo v krvi. Zatímco její tatínek pracoval jako čalouník, maminka je krejčová. „Naši moc nevěděli, co se mnou, ale šlo mi kreslení a modelování, tak mě přihlásili na Střední školu užitkového výtvarnictví v Kremnici,“ vzpomíná Mária. „Učili jsme se vyřezávat, dělali jsme obruby na kameny i složitější šatony, pájeli, pilovali, něco málo jsme dělali s voskem. O design tehdy ale vůbec nešlo,“ vypráví. Po maturitě se přihlásila na Fakultu designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni. „Plzeň je krásné město. Propojuje ho přímá autobusová linka s Prievidzou a hlavně je to hodně daleko od rodiny,“ vtipkuje Mária, když se jí ptám, proč si pro studia nezvolila Bratislavu či Prahu.

V ateliéru Kov a šperk začínala pod vedením Vratislava Karla Nováka. „V prváku jsem tehdy sotva prošla, protože mi nešlo vyjadřovat se konceptuálně,“ vzpomíná Mária. Dnes to jsou paradoxně právě propracované koncepty, co její šperky povyšuje na jedinečná umělecká díla. „Někteří designéři nemají správně uchopený koncept, proto jejich práce působí jednotvárně. Jejich dílům prostě schází myšlenka. Samozřejmě není dobré, aby ta myšlenka byla až moc hluboká, ale nějaká by tam být měla,“ směje se a dodává, že za jejími výtvory stojí desítky popsaných stránek textu. „Je mi jasné, že zákazníka nějaké litanie nezajímají. Proto se snažím kolekce popisovat ve zkratce,“ vysvětluje.

Škola Máriu naučila i další věc, která je dnes pro její šperkařskou tvorbu zásadní. „Jako obor magisterského studia jsem si zvolila keramiku u Gabriela Vacha. Učili jsme se 3D vizualizace, ale pracovali jsme i se sádrou, vyráběli formy. Ty ostatně používám i dnes pro výrobu větších náušnic,“ popisuje Mária, jak se jí při práci daří zužitkovat dovednosti z různých oborů, díky nimž získala vlastní styl práce. „Dopředu si kreslím jen křivky, samotné tvary šperků hledám až při modelování z vosku. Myslím, že právě díky tomu mé šperky působí přirozeně a organicky,“ vysvětluje.

Vymodelovaný tvar designérka zafixuje v silikonové nebo leukoprenové formě. Do ní nalije vosk a vznikne skořápka. „Je to vlastně stejný způsob práce, jako když vyrábíte hrneček,“ říká. Skořápku pak dlabe špachtlí, díky čemuž její šperky získávají strukturovanou vnitřní stranu.

Poté přichází na řadu odlití šperku: to Mária, stejně jako pokovování, přenechává odborníkům. V závěru se ovšem ke šperku vrací a pomocí pilníků či lupínkové pilky ho opracovává do finální podoby. „V poslední kolekci jsem upravila způsob leštění. Už neleštím do vysokého lesku, ale hraju si s matem. Některé části tvořím smirkem, jiné kartáčuji,“ popisuje.

Malé velké věci
Máriina nejnovější kolekce Euphoria je rozdělena do čtyř skupin šperků podle různých typů euforie. „Každá kolekce vychází z toho, co právě prožívám,“ vysvětluje designérka a upozorňuje, že první šperk z nové kolekce, na níž začala pracovat v prosinci 2019, byl velký prsten „XXX“. Když se zajímám, do které ze čtyř euforií patří, Mária se rozesměje. „Do té sexuální. Ale nehledejte za tím nějaký podtext. Nápad vznikl tak, že se mě všichni ptali, jestli jsem šťastná. Co je štěstí? Zjistila jsem, že pro mě je štěstí, když se uvolním, prožívám euforii. A jelikož jsem nechtěla dělat kolekci v jednom stylu, vybrala jsem čtyři fáze euforie, čtyři druhy štěstí“ říká Mária.

Prsten „XXX“ je doplněn českými granáty. „Chtěla jsem vyjádřit pocit, který máme, když prožíváme vášeň, rozkoš, orgasmus,“ vysvětluje Mária. Náušnice– štěstí, náhrdelník–důvěra či prsten–láska jsou zdobeny diamantem, symbolem čistoty a nevinnosti. Uznání, jistotu a spokojenost si Mária spojuje s životní euforií plnou osobních a kariérních úspěchů. Stříbrné šperky tedy doplnila barevnými kameny, které jí evokují to sladké, co život nabízí. Kolekci uzavírá série Párty spojená se zábavou, tancem, uvolněním a užíváním si života. V ní se objevuje třeba náhrdelník Úlet, náušnice Serotonin či prsten Duše s černými diamanty alias černou duší.

Ačkoliv Mária běžně pracuje i se zlatem, v kolekci Euphoria použila výhradně stříbro. Zejména některé kusy jsou totiž velmi objemné a zlato by je prodražilo. Třeba náušnice Jistota váží 65,8 gramu. „Vidím velké věci, ale z finančních důvodů jsou malé,“ směje se designérka. I když se prezentuje především kolekcemi svých šperků, v budoucnu by ráda navrhovala židle nebo křesla. „Nepovažuji se za klasickou šperkařku, nejvíc mě láká produktový design. Upřímně doufám, že se k tomu někdy dostanu,“ říká Mária. Jejím snem je, aby ji s nabídkou vytvořit vlastní kolekci oslovila některá z velkých značek.

Šperky značky L’Antidote

L’ANTIDOTE 
Genialita minimalistických šperků značky L’Antidote se ukrývá v detailech. Na počátku celého příběhu přitom byly dvě nespokojené maminky, které nemohly sehnat vhodné náušnice pro své dcerky a které se jednoho dne potkaly v šatně mateřské školy.

Markéta Macháčková a Natali Zein od té doby ušly dlouhou cestu, během níž dekonstruovaly běžné typy šperků a znovu je postavily tak, aby byly nejen krásné ze všech stran, ale i praktické. „Manžel zpočátku vůbec nechápal, o čem mluvím. Tehdy jsme zrovna byli v pařížském obchodním domě Le Bon Marché, kde se pohybuje spousta žen se šperky od světoznámých klenotníků. Dala jsem mu čas, aby je pozoroval a soustředil se při tom nejen na krásné přední strany náušnic, ale také na puzety. Po čtvrt hodině se vrátil s tím, že to, co viděl, nebylo nic pěkného a že konečně chápe, o co nám s Markétou jde,“ vzpomíná Natali.

Zpátky do lavic
Kamarádkám nechyběly nápady ani odhodlání. „Vzaly jsme náušnici a začaly ji kompletně měnit. Soustředily jsme se hlavně na ty části, které nám při nošení nejvíc vadily a byly nepohodlné,“ říká Markéta. Spolu s Natali začaly pátrat v historii šperku a snažily se přijít na to, kde se vzaly univerzální a nepraktické, zato široce používané uzávěry náušnic. „Procházely jsme různé prameny od Indie po Ameriku, ale na toto téma jsme nenašly skoro nic. Prostě to vypadá, že stejně jako si ženy zvykly na korzety a vysoké podpatky, zvykly si i na uzávěry píchající do kůže ucha,“ říká Natali.

Ve vzduchu visel jeden zásadní problém. „Obě jsme v srdci umělkyně. Zajímáme se o módu, architekturu i design, ale prakticky jsme se řemeslu nikdy nevěnovaly,“ říká Natali, která se před mateřskými povinnostmi pohybovala ve světě financí, zatímco Markéta pracovala jako sestřička na ARO.

Kroky šperkařstvím nepolíbených kamarádek tak logicky vedly na místa, kde se rodí talenty – do ateliéru šperku na pražské UMPRUM. Jenže narazily. „Jediné, co je zajímalo, byl design a moje otázky na funkční detaily jim přišly hloupé. Tak jsem se rozhodla jít na to z úplně jiné strany a ve svých pětatřiceti letech se přihlásit na Solunku,“ vzpomíná Markéta, která ani během studia na zlatnickém učilišti nenašla, co hledala.

„Jednu věc jsem ale během praxe pochopila. Puzeta a tyčka, které jsou součástí většiny náušnic, jsou typizovanými komponenty, které se prostě přivaří na zadní stranu náušnice, a šperkař si tak ušetří spoustu práce. Najednou může vyrobit místo desítek náušnic tisíce. A stejné je to s uzávěry náramků, řetízků a náhrdelníků. Dělají to tak všechny velké i malé šperkařské firmy. Myslím, že je za tím především lenost a touha po vyšších ziscích,“ vypráví.

Ani zjištění, že šperk sama nevyrobí, Markétu neodradilo a spolu s Natali začaly pátrat po zlatnickém mistrovi, který by jejich nápady přivedl k životu. „Fascinovalo nás, že nikdo z oslovených zlatníků nevěděl, jak náš nápad vyrobit. Jeden člověk nám dokonce tvrdil, že to nejde, a pak námi prezentovaný návrh začal sám vyrábět. Prostě nám život do cesty házel jeden klacek za druhým,“ vzpomíná Markéta a shoduje se s Natali, že právě podobné věci je nakonec mnohému naučily a pomohly jim v cestě k vysněnému cíli.

Princ na zlatém koni
Nakonec se ukázalo, že moderní myšlenky vyžadují moderní postupy. Markéta s Natali tak našly řešení ve 3D tisku. „Při pátrání po tiskárně, která by nám s výrobou pomohla, jsem narazila na jednu, kde už s tiskem šperků měli zkušenost. Na naši schůzku rovnou přizvali i svého zlatníka. Dnes už je i naším zlatníkem, kterého si opečováváme a hýčkáme. Shodou okolností je to absolvent Solunky a také první člověk z oboru, který pochopil, čeho chceme dosáhnout,“ chválí Markéta kolegu, který šperky L’Antidote nejen tiskne a zasazuje do nich kameny, ale také je ručně opracovává a leští. „Má talent, je otevřený inovacím a podílel se i na našem patentovaném uzávěru. Někdy nás ale musí brzdit. S Markétou totiž neustále chrlíme nové a nové nápady, aniž bychom si uvědomovaly, že jejich realizace vyžaduje čas,“ říká Natali.

Jako první opustily dílnu L’Antidote plánované náušničky pro děti, ke kterým se postupně přidávaly i větší designy pro dospělé; všechny opatřené patentovaným uzavíracím mechanismem Dome vyrobeným ze zlata (některé modely jsou osazeny i sedmi diamanty), který připomíná kupoli florentského dómu a je navržen tak, aby byl bezpečný a pohodlný. „Šperky od začátku vyrábíme z 18karátového růžového a bílého zlata. Nově jsme zařadily i 14karátové, aby si naše šperky mohlo dovolit víc zákazníků,“ říká Markéta. Kolekce se postupně rozrostla i o prsteny a nejnověji pak o náhrdelníky a náramky, které opět zaujmou inovativním zapínáním. Dvojice designérek před nedávnem vytvořila také minimalistickou brož pro slovenskou prezidentku Zuzanu Čaputovou.

Stejně jako na dokonalém zpracování šperků záleží dvojici na balení, v němž šperky (převážně prostřednictvím e-shopu) putují k zákazníkům. O krabičku z francouzského papíru, ovázanou ručně opracovanou hedvábnou organzou z chráněné dílny Envero, se postaralo Studio Činčera. Její drahocenný obsah je navoněn speciálním parfémem.

TEREZA OTÁHALÍKOVÁ
Lidé mají tendenci se spokojit jen s tím nejdražším, protože si myslí, že je to hodnotné, nadčasové a kvalitní zároveň. Teenageři tak po svých rodičích vyžadují šperky slavných značek a jen málokdo si uvědomuje, že skutečný český poklad upadá v zapomnění – jablonecká bižuterie přitom svého času měla ve světě jméno, o jakém se mnohým značkám nesní ani dnes.

Právě na tradici pasířského řemesla dnes staví své kolekce designérka Tereza Otáhalíková. Svou tvorbou chce dokázat, že označení „bižuterie“ nemusí být hanlivé. „Šperk je doplněk, který má určitou designovou hodnotu, a já si nemyslím, že by ta hodnota byla nižší jen proto, že není vyroben z drahého materiálu. I bižuterie může být láska na celý život,“ říká designérka, která v letošním roce zazářila s novou kolekcí Constellations.

Šperky Terezy Otáhalíkové

Královna české bižuterie
„Když jsem před pár lety s bižuterií začínala, kamarádky se smály, že jednou se ze mě stane královna české bižuterie. No a už mi to zůstalo,“ směje se Tereza, která původně vystudovala oděvní design a ke šperku ji přivedla náhoda. „Po škole jsem měla ty klasické představy o tom, že budu slavná designérka oblečení, že budu mít svůj ateliér. Ono to ale nebylo tak jednoduché,“ vypráví svůj příběh rodačka z Frenštátu pod Radhoštěm. Ještě než se však Tereza stačila po dokončení školy rozkoukat, ozvala se jí Olo Křížová a pozvala ji na pohovor. V té době totiž začínala šéfovat DesignLabu značky Preciosa a potřebovala složit nový tým.

„Tak se ze mě stala designérka šperků pro Preciosa Crystal & Components. Mým úkolem bylo navrhovat kolekce, jež budou inspirací pro klienty ze specifických odvětví, jako je třeba výroba brýlí,“ vzpomíná Tereza, která se kvůli nové práci musela seznámit s výrobou komponentů. „Do té doby pro mě štras a třpytivé kameny znamenaly kýč. Ve výrobě jsem ale měla možnost vidět, jak každý kamínek vzniká, jak se brousí a leští. V té chvíli jsem se do českého křišťálu zamilovala a uvědomila si, že chyba není v kamínku, ale ve způsobu jak se použije, jak citlivě se s ním zachází,“ popisuje.

Tereza však v Preciose nevydržela dlouho. „Je to obrovská firma, a než si v ní něco prosadíte a než vůbec něco vznikne, trvá to strašně dlouho. Já jsem takhle pracovat nechtěla a rozhodla jsem se, že se do tvorby šperků pustím na vlastní pěst,“ vzpomíná designérka na chvíli, kdy se dohodla s jednou jabloneckou firmou zabývající se kompletací šperků, že u ní bude vyrábět své vlastní kolekce.

Majitelé firmy jí začali natolik důvěřovat, že jí umožnili vstoupit do svých bohatých archivů a pátrat v historii jablonecké bižuterie. „Jsou tam nádherné věci, které mi nedají spát,“ popisuje Tereza a ukazuje mi na mobilu několik fotografií, které na první pohled vypadají, jako by byly součástí kolekce vysokého šperství některého slavného klenotnického domu. „Do budoucna bych se ráda věnovala renesanci jablonecké bižuterie. Mým cílem je, aby česká bižuterie neupadla v zapomnění,“ říká odhodlaně.

Dobré konstelace
Zatím to vypadá, že cesta, kterou si vybrala, vede správným směrem. Terezina kolekce Constellations totiž vzbudila na módní scéně vlnu pozitivních emocí a zdá se, že i moderní zákazníci by díky ní mohli vzít českou bižuterii na milost. „Celá ta kolekce vznikla z mé vlastní potřeby. Šperky jsem totiž nikdy moc nenosila tradičním způsobem, což se ukázalo jako nepraktické. A tak jsem začala hledat jiné cesty. Samozřejmě jsem chtěla nosit výrazné šperky, ale pro začátek jsem nechtěla nic opulentního. K mému stylu to prostě nesedí,“ zamýšlí se nad kolekcí, která obsahuje řadu náušnic a broží kopírujících organické tvary. Do budoucna se však opulenci nebrání a to právě proto, že jí to variabilita a pestrost materiálu dovoluje.

Když se ptám, jak designérka své kolekce navrhuje, rozesměje se. „Je to hodně experimentální. Nekreslím si návrhy. Pracuji tak, že mám k dispozici stůl plný komponentů, se kterými pracuji. Nezasvěcenému člověku to může připadat jako obrovský binec, ale já se v něm vyznám,“ popisuje. Jednotlivé komponenty pak pokládá na papír opatřený izolepou, a skládá tak tvary. „To vše se pak otiskne do speciální hlíny, komponenty se spájí a vznikne forma a prototyp, který se dál brousí a pokovuje. Paní vzorkařka pak zapíše postup jednotlivých výrobních kroků,“ vysvětluje Tereza, která samotnou výrobu nechává na zručných pasířkách z jablonecké dílny.

I když na Jablonecku stále fungují školy, které vychovávají nové generace pasířů a brusičů, o řemeslo mladí lidé ztrácejí zájem. „Je to špatně placená práce, a když už se mladí lidé rozhodnou oboru věnovat, spíše než práce v továrně je láká prosadit se pod vlastním jménem,“ popisuje Tereza současnou situaci.

„Je to škoda, protože kvalita práce českých brusičů a pasířů se s čínskou sériovou výrobou nedá srovnat. Když přijdete do Zary nebo do H&M a podíváte se na jejich bižuterii, na první pohled vám musí být jasné, že jde o mizernou kvalitu,“ říká s tím, že pro ni jako pro designéra jsou komponenty vyrobené v Česku přidanou hodnotou. „Vím, že se můžu spolehnout na složení materiálu, a znám lidi, kteří na komponentech pracovali,“ pokračuje a doufá, že k české bižuterii si lidé opět najdou cestu.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!