5. července 2019 5:25 Lidovky.cz > Relax > Design

Katedrála Notre-Dame ve stínech zítřka. Je možný jiný než konzervativní přístup k obnově?

Notre Dame v Paříži. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Notre Dame v Paříži. | foto: Reuters

Historik architektury Zdeněk Lukeš ve svém textu Spor o Matku Boží (Orientace LN 8. 6.) tvrdí, že při obnově pařížské katedrály „ani konzervativní přístup nezůstává bez otázek“. Není ale moc jasné, jaké otázky by to vlastně měly být. Zato je zřejmé, že stranou pozornosti stále zůstává několik zcela základních věcí, bez jejichž pochopení se ve „sporu o Matku Boží“ dál nedostaneme.

Když v Paříži hořela katedrála Notre-Dame, mnozí lidé to pokládali za znamení. Osobně jsem to tak nevnímal. Spíš považuji každou podobnou událost za určitou zkoušku, která testuje, do jaké míry je společnost schopna racionálně reagovat.

Nějakou formu racionality lze jistě očekávat od politiků i od veřejnosti. Zásadní díl odpovědnosti ale mají ti, kdo platí v dané oblasti za experty. Dokážou formulovat pokud možno jasné stanovisko na základě toho, co o problému vědí, nebo se naopak povezou na vlně emocí? Dokážou obhajovat rozumné řešení, nebo budou nadbíhat módním a mediálně vděčným názorům? Řečeno konkrétně – pokud už k požáru chrámu Matky Boží v Paříži došlo, je vůbec možný jiný než konzervativní přístup k jeho obnově?

Záběr z rychle postupujícího požáru pařížské katedrály.

Čtyřicet metrů nad zemí

Máme-li dostavět jakoukoli stavbu, je prvním úkolem vyřešit vztah mezi existující konstrukcí a jejím doplněním. Existující konstrukci přitom musíme rozumět. V případě Notre-Dame to znamená pochopit, v jakém vztahu byla její dochovaná zděná část vůči krovu, který zanikl spolu s věží nad křížením. Jinými slovy tedy pochopit, zda náhodou také on nebyl součástí celkového statického systému katedrály a zda jeho destrukce nemá na tento systém negativní vliv.

Hasičům se podařilo požár katedrály zcela uhasit.
Ohořelá katedrála Notre-Dame.

Není možné navrhovat nový tvar třicet nebo čtyřicet metrů nad zemí, aniž bychom vzali v potaz, co se nachází pod ním. Nelze se tvářit, že jakoukoli část celku můžeme nahradit čímkoli jiným bez ohledu na statiku. Na toto prosté zjištění nemusíme být odborníky – stačí minimální zkušenost s jakýmkoli typem stavby či aspoň stavebnice, nejlépe doplněná znalostmi fyziky na úrovni střední školy.

Teprve po vyřešení základního vztahu mezi dochovanou a projektovanou částí stavby má smysl řešit estetiku navrhovaného tvaru. Samozřejmě by bylo ideální myslet tento tvar už jako konstrukci, a ne pouze jako formu, jejíž technická realizace se „nějak“ vyřeší. Návrhy na dostavbu katedrály Notre-Dame o něco takového vůbec neusilovaly a bylo fatálním selháním většiny odborných časopisů o architektuře, že je vůbec publikovaly. Tím uvedly v omyl veřejnost, která podlehla dojmu, že tyto projekty by bylo možné uskutečnit.

Města sémanticky hluboká

Pařížská Notre-Dame byla postavena tak jako většina katedrál – tedy v podstatě jako prosklený skelet z viditelného kamene a skryté konstrukční oceli. Důležité je, že zaniklý dřevěný krov byl logickou součástí tohoto systému. Můžeme si to představit třeba následovně: pokud se pokusíme postavit dvě hrací karty kolmo k podložce, obě spadnou. Pokud však na ně shora položíme třetí kartu, vzniklý systém se udrží, dokud nedostane dynamický impulz zvenčí – někdo neotevře dveře nebo nebouchne do stolu.

Pokud si představíme Notre-Dame (nebo jakoukoli jinou katedrálu) v řezu, vypadá podobně. Když proti sobě stojí dvě vertikální konstrukce, je výhodné spojit je v jeden celek. K tomu dojde jednak zaklenutím hlavní lodi, jednak položením vazných trámů a dále celého krovu. Výběhy kleneb jsou totiž nasazeny podstatně níž, než je výška koruny stěn. V pařížském případě musíme počítat i s tím, že to byly právě tyto nejvyšší části stěn hlavní lodi spolu s klenbami, které byly vystaveny po několik hodin vysokým teplotám a mohou být staticky narušeny. Obavy hlavního architekta katedrály Notre-Dame o bezpečnost stavby jsou zřejmě dány nejen nejistotou o stavu vyšších částí chrámu, ale také tím, že při absenci krovu může být snížena stabilita celého systému.

1860. Chrám Matky Boží v Paříži po úpravách, které provedl architekt...

1860. Chrám Matky Boží v Paříži po úpravách, které provedl architekt Viollet-le-Duc.

Poměrně strmý tvar střechy je přitom i po zániku krovu pro každou příští dostavbu kostela Notre-Dame předdefinován tvarem štítů v průčelí obou ramen příčné lodi. Ty není možné ignorovat či ponechat jejich osudu. Řada publikovaných „projektů“ dostavby kupodivu ale nevzala v potaz ani tento základní fakt. Byly to nahodilé vizualizace, které vůbec neřešily vztah mezi existující stavbou a jejím doplněním (pro přesnost budiž řečeno, že ta část projektů, která aspirovala na elementární serióznost, respektovala alespoň tvar střechy určený tvarem štítů).

Sečteno podtrženo: to, co Zdeněk Lukeš označuje jako „konzervativní přístup“ k obnově katedrály, je v podstatě přístup jediný možný. S víc než sedm set let starým skeletovým systémem zkrátka nelze příliš experimentovat. Pokud se k tomu někdo odhodlává, pak nejspíš jedině proto, že ucítil příležitost, jak posunout vnímání principů památkové péče v historických, sémanticky hlubokých městech ve prospěch moderních architektonických intervencí, které by radikálně proměnily jejich podobu, a otevřely je tak ambicím různých zájmových skupin.

Ve střední Evropě bylo mnoho středověkých kostelů zasaženo během bombardování za druhé světové války. Často přitom došlo k poškozením podobným, jaké teď postihlo katedrálu Notre-Dame: vertikální konstrukce zůstaly stát, ale zřítily se klenby hlavní lodi a zanikly krovy nad nimi.

Pro příklady není třeba chodit daleko: mnoho českých turistů někdy navštívilo kostel sv. Vavřince v Norimberku, Frauenkirche v Mnichově či dóm sv. Štěpána ve Vídni. Málokdo ale ví, že velmi věrohodně působící klenby i střechy těchto staveb byly obnoveny podle tvaru těch původních. Podobně byla obnovena střecha katedrály ve francouzském Nantes po požáru v roce 1972 či zastřešení příčné lodi v anglickém Yorku, které roku 1984 zřejmě zapálil blesk (příčina požáru dodnes není známa).

Důvody, které vedly ke všem těmto rekonstrukcím, přitom nebyly pouze estetické. Relativně lehký (ať už dřevěný, či ocelový) krov krytý sedlovou střechou je pro daný úkol prostě tím nejlogičtějším řešením.

Naprosto neadekvátní je v těchto souvislostech Lukešova relativizace významu té etapy obnovy pařížské katedrály, která je spojena se jménem Viollet-le-Duca. Ten přistupoval k chrámu Matky Boží jinak než autoři digitální doby. Jeho návrh věže nad křížením lodí vycházel z vynikajícího vhledu do logiky konstrukce – nešlo o žádné „přizpůsobení jeho představám“, jak Zdeněk Lukeš píše.

Viollet-le-Ducova konstrukce nahradila středověkou věž, která se ve větru nakláněla, a proto musela být ještě v 18. století odstraněna. Architekt pochopil, co bylo příčinou nestability původní věže, a svou věž proto na rozdíl od starší situace zakotvil na zděný nosný systém křížení. Zároveň zůstal věrný středověké tradici nejen v tvarosloví věže (což je jediný prvek srozumitelný povrchnímu pozorovateli), ale také volbou materiálu, jímž bylo dřevo. Třeba dodat, že z hlediska požární bezpečnosti se tím žádného prohřešku nedopustil, protože v jeho době nebylo ještě možné případnou ocelovou konstrukci proti požáru zajistit. Viollet-le-Duc byl i přes některé postupy, dané dobovým stavem poznání, důstojným pokračovatelem předmoderních stavitelů katedrál, a už jen proto si jeho dílo, zároveň moderní i tradiční, zaslouží naši úctu.

Tam na Slovanech

Strukturální analýza katedrály nemůže být nahrazena projekty vycucanými z prstu. Podobně není možné ospravedlňovat zásadní změnu estetiky historické stavby bez ohledu na její vlastní logiku, například abstraktními komparacemi s jinými stavbami, jak se o to Zdeněk Lukeš ve svém textu pokouší. Taková srovnání možná dobře vypadají někde v diskusi na sociálních sítích, ale postrádají racionální jádro.

Je vcelku zřejmé, proč uzavřeli jižní věž katedrály sv. Víta v Praze „renesančním“ ochozem a následně „barokní“ helmicí. Oba zásahy sledovaly naprosto praktické zřetele a nijak nenarušily statickou ani optickou logiku věže. Proto je nevnímáme jako zcela cizorodý prvek, i když lze litovat, že Petr Parléř nebo někdo z jeho žáků nemohli věž dokončit v přímé návaznosti na původně rozestavěný projekt. Používat tento příklad k odůvodnění nějaké „kreativní“ dostavby katedrály Notre-Dame v době, která se po dlouhém vývoji dobrala zásad památkové péče, je mírně řečeno překvapivé.

Podobně je problematické pokládat za „osobitý vklad nové epochy“ takové počiny, jako je „kongeniální betonové dvojvěží“ F. M. Černého v západním průčelí kostela Panny Marie Na Slovanech. Obnova kostela Panny Marie Na Slovanech po jeho těžkém poškození na konci druhé světové války byla silně problematická. Kostel ve středověku zřejmě neměl v západním průčelí věže, ty byly vystavěny až v 17. století. K jejich další úpravě pak došlo po roce 1880, když se v klášteře usadili benediktini z Beuronu, kteří do Prahy přinesli svůj jedinečný výtvarný styl, jehož důraz na elementární geometrické vztahy dnes pokládáme za jeden ze zdrojů moderního umění. Černého novotvar byl možný i díky demolici některých částí stavby, které přečkaly bombardování. Nelze se ubránit dojmu, že v podtextu dostavby kostela byla snaha potlačit vzpomínku na beuronské benediktiny, kteří k nám přišli z tehdy nemilovaného Německa. Dnes by naopak bylo snahou co nejvíc beuronských prvků zachovat.

Zastírači

Zároveň můžeme říci, že Zdeněk Lukeš srovnáním s osudem kostela Na Slovanech nechtěně poodhalil možné motivace těch, kdo se tak horlivě a nezodpovědně vyslovovali pro „tvořivou“ dostavbu pařížské katedrály, respektive se zamýšleli nad „netradičním řešením“.

1840. Notre-Dame před rekonstrukcí.

Ano, vzpomínku na přítomnost beuronských benediktinů se v Praze opravdu podařilo opticky potlačit. Podobně by nějaký hodně odvážný a ignorantský projekt pomohl zastřít, že katedrála Notre-Dame je vlastně křesťanským kostelem, a přispět k další disneylandizaci centra Paříže. Doufejme proto, že usnesení francouzského Senátu obnovit katedrálu do podoby, kterou měla před požárem, dojde sluchu. A že rozum spolu s respektem k odkazu předků zvítězí nad přehlížením dějin, a koneckonců i fyzikálních zákonů.

Při této příležitosti bychom se měli pokusit oživit v sobě vlastnosti, které bývaly vcelku běžné, ale dnes lehce upadly v zapomnění: skromnost, sebeobětování a úctu k nadosobnímu řádu. Skutečná tvořivost totiž nemá nic společného s okázalými gesty ani s tvorbou zaměřenou čistě na efekt.

Moje dcera má dvě mámy. Mám na to právo?
Moje dcera má dvě mámy. Mám na to právo?

Jsem mámou jedné úžasné holčičky, která si žije ve svém batolecím světě a nic ji netrápí. To však bohužel nemohu úplně říct o sobě, tak jsem se rozhodla se ze svých obav a pochyb aspoň vypsat.