  |
Malá šumavská obec Chlistov je sice ospalou, ale půvabnou vesnicí. Ještě nedávno se psala s dlouhým í, v místním referendu si ale její obyvatelé odhlasovali krátkou – a prý původní – verzi. Dominantou je tu kostelík s křivolakými schody, v minulosti mu sekundoval zámek. Jeho stavba je dnes už srovnaná se zemí a na rozlehlém pozemku stojí jen bývalý kravín.
V něm si Květa Korečková, chlistovská rodačka, založila dílnu na výrobu chodské keramiky. Pod jejíma rukama tu měsíčně vznikají desítky keramických a malovaných talířů, hrnečků, ale i svícnů či sošek zvířat.
Podle tahu poznáš malíře
K řemeslu malířky chodské keramiky ji přivedl ředitel základní školy v Klatovech. Rodičům malé Květy, která byla zručná ve výtvarné výchově, doporučil, aby svou dceru poslali do učení v podniku Chodovia Klenčí. Na začátku 90. let se Květa Korečková osamostatnila a založila si firmu Ketty, pod níž chodskou keramiku vyrábí dodnes.
Základem k její výrobě je směs z kaolinu, živce a jílů. „Je to speciální receptura určená na vypalovací teplotu 1140 stupňů a nemusí se již přežahovat. Výrobky nechám uschnout, zaretušuji a začistím. Nesmí na nich být žádný prach, aby se na povrchu udržela glazura. Pak výrobky namáčím a stříkám bílou glazurou,“ zasvěcuje nás Květa Korečková do výroby tradiční chodské keramiky.
Květa Korečková je jednou ze tří výrobců na světě, kteří zdobení chodské keramiky ovládají.
Květinové vzory vycházejí z chodských krojů. Původně byl ale střep hrubší, malba jednoduchá. S rozšířením turistického ruchu chtěli výrobci keramiku zatraktivnit pro přijíždějící zákazníky a přizvali si profesionální malíře z Moravy, aby jim s vytvořením nových dekorů pomohli. Jednotlivé dílny si vzory osvojily a vytvořily svůj specifický rukopis. „Podle písma poznáte pisatele, podle chodské malby poznáte jejího autora,“ říká Květa Korečková, když na bílé dlaždici rozmíchává zelenou barvu.
Výsledná hmota musí být vláčná, a tak odsype trochu práškové barvy a smíchá ji s hřebíčkovým olejem a terpentýnem. Použité ingredience jí pak umožní tvořit na květinách lehké stínování. Pnoucí kvítí si malířka nijak nepředkresluje. Velký džbán pouze rozdělí křížkem načrtnutým tužkou, a už skládá jednu růži za druhou. Aby měla pevnější ruku a zároveň si namalovaný vzor neponičila, opírá se o džbán malíčkem. Každý okvětní lístek přitom musí být namalován jediným rychlým tahem.
Je to dřina
Stylizované květy rostlin si může Květa Korečková na keramiku skládat, jak se jí zlíbí, uzdu fantazii ale příliš popouštět nemůže. „Nové vzory si vymýšlet nemohu. Že bych si vytvořila novou kytičku – pryskyřník nebo vstavač –, tak to opravdu nejde. Druhy květin jsou dané. Na černé keramice je to mák, klas, kopretina, pomněnka a jetel. Pak jsou letní dekory, kam se přidává ještě modrá chrpa,“ vysvětluje malířka, oblečená do staré květované zástěry. Opravdu se podle ní nikdy nestane, že by si usmyslela přimalovat na černou keramiku výjimečně chrpu. „No to nevím. Chrpa je v kombinaci s temným podkladem příliš smutná,“ odmítavě kroutí hlavou.
Nejraději prý maluje na velké keramické kusy jako vázy a talíře, kde se může s květinovými vzory řádně rozmáchnout. Menší výrobky jako keramické náprstky, stojánky na vajíčka nebo miniaturní žehličky maluje s menším nadšením. Když ale maluje na bílý džbán přímo pod širým nebem, ve vzduchu je cítit hřebíček a ona klade jeden lístek za druhým, zdá se její zaměstnání jako to nejpohodovější na světě. Ohánět se štětcem je však podle ní to nejjednodušší. Za masivním džbánem totiž stojí tahání těžkých pytlů i mohutných forem z hutné modelářské sádry.
Chodská keramika
Letní keramika v bílé barvě stačí pomalovat pestrým kvítím, výroba černé varianty je mnohem složitější – a také dražší. Vypálené nádobí se kompletně natře černou barvou a nechá zaschnout. Směsí hřebíčkové silice a zinkové běloby se na temný podklad namaluje kompletní květinový vzor. Barva ale černý podklad vyleptá, takže se jen setře buničinou a nechá po sobě takzvané bílé spodky. Ty pak fungují jako omalovánky. Karmínem, žlutou, zelenou a modrou barvou se pak kreslí požadovaná květena, již lze najít na okrajích obilných polí – máky, kopretiny či také rmen, jetel, astry, pomněnky, šípky, zvonky a další neurčité druhy, které se jednoduše označují jako pětilístky či tříprsty.
„Chce to určitou zručnost, protože když černou namícháte příliš suchou, sleze vám. Když je zase kvůli velké dávce oleje mastná, klasy ani máky nevyšoupete,“ vysvětluje Květa Korečková, když se ohání štětcem vyrobeným z ocasů veverek nebo z jemné srsti zajíců, především z jejich uší. Vymalované kvítí se musí ještě zaretušovat a upravit tak, aby majitel nového džbánu nebo talíře mohl žít v domnění, že se květiny malují přímo na černý podklad.
Tři poslední
„Za socialismu byly dekory takové odfláknuté. Když jsem se učila na škole, vzory byly jednodušší. Teď se zase vracíme ke kvalitě. Když chcete prodávat, musí to být hezké,“ říká Květa Korečková. Kromě ní se výrobě chodské keramiky věnují už jen další dva výrobci. Všichni se ale blíží důchodovému věku a nikdo z jejich dětí nadšení pro tradiční řemeslo nezdědil. Navíc neexistuje žádná publikace, díky níž by se postup výroby chodské keramiky uchoval pro další generace.
„Přes zimu bych o tom měla napsat učebnici, ovšem chodská keramika je tak krajová, že ani nevím, zda by někdo stál o její vydání,“ váhá malířka. „Ale i kdybych ji měla napsat jen pro své děti, stálo by to za to. Popsat, jak rozdělat barvu, čeho se vyvarovat, jak keramiku vypálit, jaké barvy použít, to nevygooglíte.“
Květa Korečková dnes se svými výrobky navštěvuje lokální trhy, dodává je do specializovaných obchodů a věnuje se i výrobě zakázek. Pravidelnými zákazníky jsou u ní organizátoři výstavy koz a ovcí v Horšovském Týně, pro něž vyrábí hlavní ceny.
Již dva roky ale Květa Korečková spolupracuje s duem Óda, Johanou Němečkovou a Barborou Vildovou. Mladé designérky vyrábějí tradiční české výrobky s cílem vtisknout jim moderní tvář. Tak z jejich iniciativy vznikla nejen trendy kolekce chodského porcelánu, ale i nábytku, skla či modrotiskového textilu. Ve spolupráci s Květou Korečkové vyrábějí talíře, mísy a hrnečky, jejichž květy a lístky nejsou pestrobarevné, ale naopak nenápadně bílé. Ručně malovaný dekor lze objevit jen při pozorném prozkoumání – nebo když se nádobí vezme do ruky a pod prsty jsou cítit tahy štětcem.
„Nejdřív jsme měly problém s bílou barvou. Chovala se úplně jinak než ostatní barvy. Vůbec jsem s ní nedokázala vytvořit stín, kraje se loupaly. Musela jsem pak tedy barvu víc ředit a štětec jinak vést,“ svěřuje se s náročným výrobním procesem bělostného porcelánu chlistovská malířka. „Moje maminka říká: Kdo to může chtít? Vždyť to není vůbec vidět! Mé dceři se ale líbí moc. Mladí lidé dnes mají jiný styl prostírání, a když dáte na šedý nebo tmavě zelený ubrus porcelán s bílou malbou, vypadá to opravdu nádherně.“
Koupí i krávu
Pro projekt Óda Květa Korečková právě dokončila čerstvou zásobu porcelánu, v dílně ale už má rozpracovanou další zakázku – 800 drobných dlaždiček. Zákazník si bílými dlaždicemi ozdobenými chodskou pomněnkou či vlčím mákem obloží kuchyň. „Pán mi řekl, že nechce žádnou Itálii, kde je dlaždička jako dlaždička. Že chce něco jiného. Rozhlížel se v mé dílně, objevil tu keramický obrázek a prohlásil: To je ono! Ptala jsem se ho, co mám dělat, když se mi některá dlaždice malinko prolomí. No to je ono – musí být vidět, že je to ruční práce,“ pochvaluje si.
Zákazníci se speciálními požadavky si u Květy Korečkové podávají dveře s milovníky chodské keramiky, kteří do svých rozsáhlých sbírek přijímají s nadšením vše, co v chlistovské dílně vzniká. „Když občas vyrobím něco nového, říkám si, že to v životě nemohu prodat. Pak ale přijde sběratel a je nadšen. I když pomaluji krávu, tak si ji koupí,“ směje se malířka. „Nedávno jsem tu měla takovou zajímavou dózu. Nedala se pořádně vzít do ruky ani otevřít. Byla jednoduše k ničemu. Ale sběratel z ní byl nadšený, že je jiná a nikdo ji ještě nemá.“ Sběratelé tak mezi dvěma sty druhy keramických výrobků paní Korečkové vybírají rarity a potěší je každý nový kousek. „Čas od času připravím nějakou novinku pro radost a rozšíření těchto zajímavých sbírek.“
Jednou se ale Květa Korečková ocitla se svým řemeslem v nelehké situaci, to když si v 90. letech zažádal jeden z výrobců chodské keramiky o udělení patentu. Produkce bílého nádobí s květinovým vzorem by pak byla možná pouze v Klenčí pod Čerchovem. „Název chodská keramika bych vůbec nemohla používat a tady v Chlistově bych musela dílnu zavřít,“ vzpomíná na chvíli, kdy se musela ponořit do knih o historii chodské keramiky.
Vše zachránila až historička umění Ludmila Kybalová. „Potvrdila mi, že je nesmysl, aby si chodskou keramiku nárokovala jedna vesnice. Nakonec mi potvrzení vystavilo i domažlické muzeum,“ pochvaluje si.
Když mě to popadne, musím jít
Ve stavení obloženém dřívím a kytkami v malovaných nádobách dělá malířce společnost jen fenka Bára. V dílně je šero a chlad, stačí ale vyjít na zápraží, a člověka obejme výhled na šumavské lesy. Květa Korečková má svou rozlehlou zahradu nejen k relaxaci. Před pár lety se rozhodla k pořádání dýňového festivalu. Dětem v okolí rozdala semínka a zorganizovala setkání nad výpěstky. Oranžových tykví se prý sešly čtyři tisíce. Jindy zas malířka uspořádala kloboukovou slavnost a k zábavě přizvala i místní kapelu.
Když je v zahradě klid, pěstuje bylinky, zkouší z nich nové recepty a píše pro zahrádkářské časopisy. Je autorkou knížek o lidových tradicích, o malování perníčků a chystá se napsat o léčivých rostlinách. Profese malířky chodské keramiky, kterou udržuje jako jedna z posledních, ji ještě neunavila. Výhodu má prý v dílně uprostřed přírody. „Když mě to popadne, nic mě tu neudrží. Kolikrát pracuji, najednou se úplně vidím v lese, na houbách. To pak musím s prací skončit, vzít psa a jít.“
