18. května 2019 6:06 Lidovky.cz > Relax > Design

Jupka v šatníku. Modrotisk spojuje českou a japonskou kulturu, říká designérka

Na podobě oblečení se podílí i módní návrhářka, ilustrátorka a bývalá modelka... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Na podobě oblečení se podílí i módní návrhářka, ilustrátorka a bývalá modelka... | foto: ČTK

Designérka Zuzana Osako ráda pracuje s motivy českého folkloru. V jejích kolekcích naleznete oděvy s jemnými květinovými vzory, jupky a oblíbila si i modrotisk, z něhož vytvořila pro českou výpravu sportovců oděvy na slavnostní zahájení letní olympiády v Tokiu. „Právě modrotisk spojuje českou a japonskou kulturu,“ říká.

Módní návrhářka a ilustrátorka Zuzana Osako vyrostla v moravském Podluží a dalo by se předpokládat, že odtud pramení její láska k folkloru. Ve skutečnosti se do tajů dávných tradic ponořila až v Japonsku, kde ji její tchyně zasvětila do čajových obřadů a kulinářského umění. Po návratu do Česka se začala věnovat i tuzemským tradicím a založila vlastní módní značku. V jejích kolekcích se vyjímá třeba jupka i pravý modrotisk.

LN: Chodila jste jako malá v kroji?
Příležitostně, když se někde zpívalo. Já nijak dobře nezpívám, ale přesto jsem chodila do sboru a vystupovali jsme v krojích.

LN: Měla jste už tehdy vztah k tradicím?
Když jsem žila doma, vnímala jsem je všude kolem sebe, ale jako samozřejmost. Prababička, která s námi bydlela, chodila v kroji celý život. V ničem jiném jsem ji neviděla. Dnes už zbývá jen posledních pár babiček, které to tak mají. Děda byl profesionální muzikant a hrával v kroji, takže jsem je měla pořád na očích. Vždycky v sobotu jsme je s babičkou škrobily a žehlily. Co má ale člověk pod nosem, toho si neumí vážit. Došlo mi to až v Japonsku.

Zuzana Osako

Narodila se v roce 1982 v Lužicích u Hodonína. Od základní školy se věnovala modelingu, díky němuž se dostala do Japonska, kam se provdala. V roce 2015 založila zakázkové krejčovství TRADICE, jehož kolekce obsahují tradiční střihy a vzory. Pravý modrotisk se objeví i na slavnostním oděvu vytvořeném pro úvodní ceremoniál letních olympijských her 2020 v Tokiu.

LN: Ve vašich kolekcích najdeme i ryze tradiční oděvy, jako je třeba jupka. Vypadají stejně, jako vypadaly kdysi?
Ano, ale máme i prodloužené a kabátkové varianty, které jdou lépe k běžné postavě nebo třeba k džínům. Klasická jupka sedí nejlépe útlým ženám, já myslím, že móda má v první řadě slušet. Používáme proto klasické prvky, přizpůsobujeme je ale siluetě.

LN: To se ženská postava tolik změnila?
Jupka se tradičně nosila k nabírané sukni. Stáhl se pas, vytvořily se,,přesýpací hodiny“. Ženy byly buď širší, nebo tenčí, ale slušelo to všem.

LN: Když navrhujete modely s modrotiskem, pracujete s tradičními technikami?
Ano. V celé republice jsou jen dvě rodinné firmy, které se tradičním modrotiskem zabývají. Řemeslo si předávají z generace na generaci. My jezdíme do Olešnice za panem Danzingerem. Čerpáme z jeho archivu, který obsahuje asi dvě stě padesát vzorů, často jsou velmi staré a dají se pěkně kombinovat. Na olympiádu je ale vyroben originální vzor na počest dané příležitosti.

Jupka, od délek k pasu, až po tříčtvrteční kabátek, který ze střihu klasické...
Zuzana Osako

LN: Jak modrotisk vzniká?
Formíř nejprve vyrobí formu, kterou vyřeže do kusu dřeva nebo již vytvoří z měděných drátků. Vzor se pak tiskne tak, že se rezervou obtiskne na bílé plátno a není skoro vidět. Až uschne, obarví se v indigu, rezerva se z látky odstraní a zůstane bílý vzor na modrém podkladu. Pan Danzinger je prý jediný, kdo používá pravý indigovník.

LN: Oděvy z modrotisku jsou ale asi náročné na údržbu...
’Oproti moderně tištěným látkám ano. Když s ním švadlenka pracuje, vždycky má modré prsty. Barva pouští. Je proto třeba oděv prát v ruce, samostatně, pětkrát vymáchat a naložit do octové lázně… Je to zkrátka kousek, o který musíte pečovat.

LN: Jsou klientky ochotné věnovat péči o oděv čas?’
Polovině klientek hodně záleží na tom, aby šlo o pravý modrotisk. Druhá polovina chce tradiční vzor, ale tištěný digitálně. Jde hlavně o dětské oblečení nebo věci do domácnosti, aby se daly denně užívat a potom hodit do pračky. Pokud chcete tradici dostat k široké veřejnosti, musí být „užitkově přizpůsobená“. Modrotisk je oblíbený pro oblečení do kanceláře a dostal se i do šatníku vysoce postavených osobností. Splňuje požadavek formálního oděvu, ale také potěší. Když naproti vám sedí kolegyně v košilových šatech z modrotisku, je radost se na ni dívat celý den. A od zákaznic víme, že dostávají spoustu komplimentů.

LN: Myslíte, že jsou pro lidi tradice stále důležité?
Vracejí se. Lidé si postupně uvědomují jejich význam. Je to globální trend a mám z toho velkou radost.

LN: Řekla byste, že jsou Češi vlastenci?
Máme toho málo, co národ spojuje. Věřím, že český člověk je dobrý, ale je často uzavřený, kritizuje. Podle mě to dělá proto, že je smutný. Myslím si, že za to může politická scéna a kulturní zlozvyk být negativní. Potřebujeme jako národ zlepšit náladu. Velice mě proto těší, že na olympiádu vybrali můj návrh, který nese odkaz národní hrdosti. Doufám, že v lidech probudí emoce a řeknou si:,,Češi šli v ‚našem‘.“

LN: Jak to mají v Japonsku?
Setkáte se tam se všemi variantami kimon, dokonce i na ulici v Tokiu. Od tradičních na slavnostní události až po moderní střihy. I na nich ale nějaký tradiční vzor najdete, modrotisk je na textilu na denním pořádku. Nejde ale jen o módu, jde to napříč všemi tradicemi. Máte svého učitele a ten vás zasvěcuje celý život. Moje tchyně se věnovala aranžování květin a čajovým obřadům. Byla v nich velmi dobrá, přesto ale, když umírala, říkala, že se nestačila naučit všechno – a to jí bylo přes devadesát.

LN: Udržujete nějakou japonskou tradici i tady v Čechách?
Vaření. To je podle mě nejlepší japonské umění. Kniha tradiční japonské kuchyně začíná krájením zeleniny, které má svá pravidla. Na každé jídlo se krájí jinak – aby měla tu správnou strukturu, chuť a byl to opravdový zážitek. V Japonsku nic není náhoda. Například máte doma oltáře pro své zesnulé. Jako běžný dárek se dává ovoce, a než ho naservírujete, nabídnete ho bohům spolu s květinami, rýží a zeleným čajem. U nás svaté koutky kdysi bývaly taky a i já ho dnes mám doma. Nedávno mi zemřel dědeček, tak jsem si vystavila jeho fotku, křížek a každý večer mu zapálím svíčku. Cítím, že to dodává lásku do života, a je jedno, o jaké jde náboženství.

LN: Co vás do Japonska vlastně přivedlo?
V sedmnácti jsem tam jela pracovat na léto jako modelka a potkala jsem tam svého (nyní již bývalého) muže. Chtěli jsme bydlet mimo Japonsko, ale jeho otec vážně onemocněl, a tak jsme tam neplánovaně zůstali celých pět let.

LN: Jaké to bylo, mít japonskou tchyni?
Na začátku to byl boj. Trvalo tak tři roky, než mě přijala. Navíc mezi námi byl několikagenerační rozdíl. Byla to velice tradiční žena, která lpěla na tradičním rozdělení rolí, co přísluší ženám a co mužům, že žena má být doma s dětmi. Já jsem to vnímala podobně, akorát jsem si to přinesla ze své rodiny, z jiné kultury.

LN: Bylo těžké se na Japonsko adaptovat?
Nejdřív to bylo těžké kvůli jazykové bariéře, ale nakonec mi pomohly maminky ze školky. Když jsem uměla základní věty, snažily se mi porozumět, ačkoli to třeba ani nedávalo smysl. Byly velmi tolerantní. Vstřícnost vůči cizincům je v Japonsku mnohem větší než u nás. Nakonec jsem ale narazila na bariéru v mezilidské komunikaci. Ani mezi dobrými přáteli totiž nesmíte projevit emoce. 

LN: Japonci jsou tedy hodně uzavření?
Usmívají se, i když jim není nejlépe, protože nechtějí druhé zatěžovat svými problémy. Když ale procházejí těžkým obdobím, nemají se na koho obrátit, protože se nesluší o problémech mluvit. Zato já jsem zvyklá říkat věci na rovinu, tak jak jsou, aby se všechno rychleji vyřešilo. To na mě ale vždycky vrhli pohled, jako by mě chtěli probodnout katanou.

LN: A tak jste se nakonec vrátila do Česka?
Začalo mi být smutno. Těch pět let v Japonsku bylo ažaž. Uvědomila jsem si, že patřím tam, odkud pocházím. Vždycky když se vracím na Moravu a vidím tu modrou oblohu a krajinu, která má úplně jiné tóny než v Praze, a cítím ten vzduch, vím, že jsem doma. Není náhoda, kde jsme se narodili. Ve folkloru najdete kořeny taky. Květinové vzory, o čem se v písničkách zpívá, to vše je nějak spojené s daným prostředím.

LN: Jak se se změnou prostředí vyrovnávaly vaše děti?
Nejmladšímu byly teprve dva, takže ten žádnou změnu ani nezaznamenal a dcera si ve školce zvykla velice rychle. Nejtěžší to bylo pro nejstaršího syna, který byl vytržený z místa, které měl rád a kde mu bylo dobře. Navíc české školní prostředí je tvrdší. Syn se například poprvé setkal se šikanou. Odmalička byl zvyklý, že svět je dobrý, a do té doby se mu nestalo nic zlého, bylo to pro něj proto těžké.

Denně nosila kroj má prababička, maminka maminčiny maminky, která s námi žila,...

LN: Vidíte a já bych čekala, že japonské školství bude mnohem tvrdší…
Z hlediska učení ano. Nároky jsou vysoké, a komu učení moc nejde, pro toho je těžké tlak ustát. Chování jeden k druhému je tam ale moc hezké. Moje děti nemají problém s učením, ale špatně nesou křivdy. Je ale pravda, že když syn nastupoval v Japonsku do první třídy, obrečela jsem to. Přišlo mi, jako by nastupoval do armády. Malé děti byly seřazené v oblecích a klaněly se na povel. S nástupem do školy se dítě stává součástí systému a znamená to konec svobody. Domů se vracel ve čtyři odpoledne a pak se věnoval koníčkům, protože když chcete v Japonsku v něčem vyniknout, trénujete do noci. Je to pořádný dril. Muž v tom zůstane celý život a žena, dokud se nevdá. Dodělá vysokou, jde do zaměstnání, jakmile si ale najde manžela, do práce se už nevrátí.

LN: Česko a Japonsko se zdají být velice odlišné kultury. Mají něco společného?
Třeba zrovna modrotisk! A oba jazyky jsou foneticky velmi blízké, máme téměř totožné skupiny slabik a jejich výslovnost.

LN: Čím by nás Japonci mohli inspirovat?
Právě návratem k tradičním hodnotám v každodenním životě. My jsme na ně zapomněli. Někomu je dává náboženství, myslím ale, že ohromně důležité jsou třeba seriály, aby nesly morální hodnoty. Můžou mít velký vliv. Já jsem vyrůstala na foglarovkách, a když potkám někoho, kdo je četl, hned k němu mám více důvěry. Líbí se mi, že japonské dětské knížky jsou plné tradic, písniček, jídla, které se sdílí a přivádí rodinu dohromady. Nedávno jsem třeba strávila pár dní s přáteli a po večerním programu jsme si řekli, že si něco zazpíváme. Představte si, že kromě státní hymny a Skákal pes přes oves jsme nepřišli na písničku, kterou bychom znali všichni! U nás se málo zpívá a to by se mělo změnit.

Marie Niček, spolupracovnice LN

České ženy jsou na rodičovské nejdéle, návrat do práce mají nejtěžší
České ženy jsou na rodičovské nejdéle, návrat do práce mají nejtěžší

V Česku máme jednu z nejdelších rodičovských vůbec. Matky dvou dětí stráví doma průměrně 6–8 let, přestože by se mnohdy chtěly vrátit do práce dříve. Jaké jsou u nás rozdíly v rodičovské oproti ostatním evropským zemím?