Zuzana Gombošová je drobná tmavovlasá žena. Působí trochu plaše, mluví tiše a soustředěně. Vlastně se po rozhovoru nedivím, že před pár lety opustila místo designérky v tureckém oděvním ateliéru Özlem Süer, kde se šily společenské a svatební róby, ale i módní kolekce pro bohatou tureckou a středovýchodní klientelu, aby se začala věnovat vědě – vývoji nových materiálů.
I když se narodila na Slovensku, studovala na liberecké univerzitě s tím, že bude módní návrhářkou. Osud (a ani ona sama) však zjevně nechtěl, aby se celý život věnovala vytváření jedné kolekce za druhou. Ale naopak aby se začala věnovat něčemu, co je zatím v plenkách, i když to má zajisté velkou budoucnost: novým ekologickým materiálům, které vytvářejí mikroorganismy metodou kvašení neboli dnes tak populární fermentací. Ostatně, když se mi Zuzana snaží trpělivě vysvětlit, co vlastně dělá a jak její osudový materiál neboli bakteriální celulóza neboli Malai vzniká, přirovnává vše k výrobě velmi populárního nápoje kombucha.
  |
A proč jsme se rozhodli zpracovat její příběh do Espritu o úspěchu? Kvůli tomu, jak zapáleně jde za svou věcí. Kvůli tomu, že jí vadí pracovní podmínky v továrnách, kde se vyrábí oblečení, že se zamýšlí nad udržitelným rozvojem i nad tím, proč je módní průmysl hned po tom ropném největším znečišťovatelem životního prostředí. A v neposlední řadě i proto, že na koleně dokázala se svým přítelem Susmithem z indické Keraly vytvořit přístroje, díky nimž na základu z kokosové vody pěstuje nový biomateriál. Když jsme si spolu povídali, maně mě napadl Otto Wichterle – vždyť ten si také přístroj na výrobu kontaktních čoček vytvořil na koleně, z dětské stavebnice Merkur. A co s ním dokázal.
Malai
Zuzana Gombošová přiletěla před pár týdny z Indie do Evropy proto, že shání peníze, které by jí umožnily dále rozvíjet bakteriální celulózu Malai. Když mi biomateriál ukazuje, vlastně ani nevím, jak jej charakterizovat. Asi nejvíce ze všeho připomíná kůži (Zuzana z něj na ukázku vyrobila kabelku, ale i další drobné předměty jako třeba náramek), ale stejně jako k látce k ní má daleko. I proto, že kvůli němu nezemřelo žádné zvíře – tedy když nepočítáme mikroorganismy, které s výrobou Malai pomáhají. „Ano, je to taková genocida mikroorganismů,“ směje se Zuzana, „ale k té dochází, i když se třeba jen osprchujete. Navíc při výrobě biomateriálů se mikroorganismy nemusí vždy znovu pěstovat, stačí, když si jich část uchováte pro další výrobní proces.“
Materiál Malai je velmi pevný, pružný a na povrchu jemný. Zvláštně voní – jeho vůně není nepříjemná, ale zároveň nepřipomíná nic, co bych znala. A hodí se na spoustu věcí – na doplňky, jako jsou kabelky nebo boty, na čalounění, ale i na stěny coby „tapeta“.
Stejně jako kůže se nedá prát, protože by ztratil svou jemnost, proto jej Zuzana zatím nedoporučuje používat na oblečení. „Ale možná by to šlo, kdyby z něj bylo ušité něco, co přímo nepřichází do styku s kůží, a byla by na něm podšívka – třeba kabát. Ale my jsme teprve v počátcích, samozřejmě že se dále dají zlepšovat jeho vlastnosti v závislosti na praktickém využití,“ vysvětluje Zuzana, která Malai hodlá během letošního roku představit na Design Weeku v Londýně a na pražském Designbloku. V jednání je také spolupráce s designéry, kteří by jej využili při své tvorbě, a Zuzana připravuje malou kolekci předmětů, jež bude možné zakoupit.
Londýnská léta
Zuzaně Gombošové se během jejího studia módního návrhářství v Liberci naskytla možnost odjet na půlroční stáž do tureckého Istanbulu. Nakonec zde zůstala dva roky. „Byla to krásná škola na břehu Bosporu a také jsem zde měla mnohem větší kontakt s oděvním i textilním průmyslem než v Česku,“ vzpomíná Zuzana, která nakonec skončila coby módní návrhářka v už zmíněném oděvním ateliéru Özlem Süer. „Začala jsem si ale pomalu uvědomovat, že stále dokola navrhuji něco nového. A začala se ptát, odkud jsou materiály, kdo je vyrobil, co obsahují, proč vlastně šiji svatební šaty, které má někdo na sobě pár hodin a pak už je znovu nepoužije. Byla jsem v kontaktu s místními menšími ateliéry a dílnami, kde lidi pracují od nevidím do nevidím s velmi malým ohodnocením finančním i společenským, a to Turecko není nejhorší destinací, co se výroby týče,“ vypráví Zuzana Gombošová.
Zjistila, že nechce celý život stále dokola v jedné linii navrhovat další a další šaty a ani nechce, aby byl někdo kvůli nim vykořisťován. Začala přemýšlet, co dál, a rozhodla se odjet do Londýna na dvouletý kurz nazvaný MAMaterial Futures na jedné z nejslavnějších návrhářských škol Central Saint Martins. „Učili jsme se nové směry v designu, ekologii, udržitelnost, ale i nové technologie – a jak je využít.“ Zuzana se rozhodla zaměřit právě na materiál, protože ten je základem všeho, samozřejmě nejen v módním průmyslu. Začala tedy zkoumat mikroorganismy. „Těch nových materiálů je celá řada – například samohojivý beton, který využije mikroorganismy k zacelení praskliny. Dnes se tomu věnuje několik laboratoří po světě,“ vypráví Zuzana. O tom, že jde správným směrem, ji utvrdila slova jednoho vědce, že dosud je lidmi prozkoumáno méně než jedno procento ze světa bakterií. Před lidstvem se tak otevírá říše neskutečných možností.
Zuzana se zaměřila právě na bakteriální celulózu, která se velmi dobře pěstuje: výsledný materiál pak má různé vlastnosti – podle toho, čím se bakterie během jejich „práce“ krmí. „Přišla jsem tedy s konceptem přístroje, který by umožnil více kontrolovat způsob růstu mikroorganismů, který by umožnil jednou vytvořit objekt, jindy materiál více podobný papíru,“ vypráví. Dost mě zarazí, jak může vystudovaná designérka začít sestavovat takovýto přístroj. Zuzana se směje: „Nejsem žádný Leonardo da Vinci, samozřejmě jsem vše konzultovala s odborníky, ale třeba svářet jsem se naučila sama.“
Rok pracovala v Londýně, který byl skvělý proto, že svou práci mohla představovat na nejrůznějších platformách a fórech. Nicméně nejde o nejlevnější místo na světě a Zuzanin projekt byl přece jen v plenkách. Proto v roce 2015 přijala nabídku od indické firmy Godrej & Boyce, velkovýrobce všeho možného – od nábytku přes nejrůznější jemné přístroje až po komponenty pro kosmické rakety. Zamířila do Bombaje, aby zde působila v designovém a inovačním středisku. Zde se skupina vědců a inženýrů zabývala způsobem, jak ekologicky využít velké množství odpadního materiálu firmy, jenž nešel dobře recyklovat.
Indická léta
Nicméně ani v Bombaji neopustila svou práci s bakteriální celulózou. Zjistila, že na Filipínách se bakteriální celulóza využívá v potravinářském průmyslu – Filipínci z ní vytvářejí jakýsi sladký dezert. „Říkají tomu nata de coco a celulózu pěstují na kokosové vodě. Věděla jsem, že hodně palem je i v Indii, a tak jsem začala pátrat, zda někdo něco podobného nedělá i tam,“ vysvětluje Zuzana.
V bombajské firmě se také seznámila se svým přítelem a nyní i partnerem v podnikání Susmithem. Po roce oba zamířili do jeho rodné Keraly, aby rozjeli pěstování bakteriální celulózy na kokosové vodě. „V Bombaji bych nemohla žít dlouho, je to velmi intenzivní město a stejně i znečištění je tam velmi intenzivní. Oproti tomu Kerala je příjemnější, i když je také hustě osídlená, většina lidí žije na vesnicích, mezi palmami,“ vzpomíná s tím, že během těch dvou let si musela zvyknout na nejrůznější kulturní odlišnosti. A nešlo jen o to, že registrace její firmy trvala téměř rok. „Jinak vnímají i čas, pro Indy je nejdůležitější jídlo a životní rutina, kvůli práci ji nenaruší. Trvalo mi, i než jsem si zvykla na dohodnuté sňatky – Indové berou vztahy mnohem pragmatičtěji než my.“
V Kerale Zuzana objevila jednoho muže, jenž má továrnu na zpracování kokosů – z ořechů však využívá jen dužinu, z níž lisuje olej nebo ji rozemele. Kokosová voda (jeden ořech jí obsahuje kolem 150 ml) se sbírá do kádí a vylévá se. Zároveň se seznámili s jedním mikrobiologem, jenž vodu využívá k pěstování bakterií pro potravinářské účely a dohlíží i na proces vzniku Malai.
Výroba nového materiálu je nyní ve fázi patentování, tak jen stručně a poněkud obecně: do kokosové vody se přidají nejrůznější složky, které ji vyváží, aby se v ní bakteriím dobře a spokojeně žilo. Do vody se pak přidá bakteriální kultura a pak se čeká, až se na povrchu vytvoří bílá pevná vrstva. Ta se sebere a rozemele do jemného krému. Bakteriální celulóza je poměrně nestálým materiálem, proto Zuzana musela přijít na to, jak ji ustálit a přidat do ní i přírodní vlákna, která jí zajistí pevnost a flexibilitu. Pak se vše formuje do podoby plátu, v současné době jsou Zuzana a její přítel schopni vyrobit materiál metr krát metr velký.
Samozřejmě že Malai existuje v několika barevných verzích. Barví se jak celulóza, tak přidaná vlákna a využívají se jen přírodní barviva. Vše vzniká v domě, kde jsou i prototypy přístrojů. „Je to takový cottage industry,“ usmívá se Zuzana. Na vývoj materiálu padly Zuzaniny úspory, úspory jejího přítele, finančně vypomohla i Zuzanina rodina. I když se začíná blýskat na lepší časy, Zuzanu Malai zatím neživí. „Rádi bychom firmu budovali na principu decentralizované produkce - jedna rodina pěstuje určité množství, další také, jiná se zabývá jiným výrobním krokem. Chceme to nechat v lidské rovině. Rádi bychom měli celou škálu materiálů, které využívají místní zdroje.“
