2. července 2019 4:16 Lidovky.cz > Relax > Design

Kameník není jen chlap, co tluče do kamene’, říká Martin Foit

Martin Foit | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Martin Foit | foto: Alexander Dobrovodský

Martin Foit je kameníkem z pražského Zlíchova. Opracované kameny jeho rodina dodávala na Pražský hrad už za dob architekta Jože Plečnika. Dnes je možné přejet rukou po pultu z jeho dílny třeba v restauracích Ambiente. Proč není kameník jen chlap, který tluče do kamene, proč nelze hodnotit kámen, dokud se nenařeže, a proč Čechům vadí v kamenech žíly, nám prozradil kameník již z osmé generace Foitů.

To si nejsem jistý. Záleží na drobnostech,“ krčí rameny zaměstnanec kamenictví na můj dotaz, u jakého druhu kamene Martin Foit právě pózuje. „Ale zeptejte se pana Foita, ten to bude určitě vědět,“ posílá mě za majitelem zlíchovského kamenictví. Rodinnou firmu jen nezdědil, pro kameny žije. Dokáže se rozplývat nad jejich zbarvením, zároveň mu nevadí popadnout s chlapy kus kamene a přemístit jej z místa na místo.

Jsme v pražské čtvrti Zlíchov, kterou z jedné strany omývá Vltava, na druhé se tyčí Děvínský vrch. Do poloviny 19. století zde stála vápenka a následně tu byl založen kamenický provoz. Od roku 1991 zde sídlí společnost rodiny Foitů na opracování kamene. Materiál tu objednávají u evropských dodavatelů, převážně v Itálii. V oblasti Verony se kámen řeže na desky v požadované tloušťce, pak zamíří na další zpracování sem do Prahy.

Martin Foit se původně kamenictví věnovat nechtěl. Vystudoval elektronické...
Martin Foit se původně kamenictví věnovat nechtěl. Vystudoval elektronické...

I když tu Martin Foit nyní zaměstnává 18 lidí, kameníkem jsou vyučeni jen tři – včetně něj. „Hodně lidí při představě kameníka vidí chlapa, který jen tluče do kamene,“ kroutí hlavou vlastník zlíchovského kamenictví. „Ale samotný obor je dnes složitější. Vyžaduje se u něj technické myšlení, čtení z plánu, obsluha CNC strojů. Kameník musí umět základy programování a mít představivost, když skládá kameny do kreseb. Učíme se celý život.“

Kromě práce na zakázce do Karibiku teď Martin Foit přemýšlí o rekonstrukci svého kamenictví. Nechce tu prý postavit žádnou „zateplenou krabici“, ale naopak zachovat industriální vzhled fabriky, která se už zdálky pyšní vysokou nádrží na vodu se jménem jeho předků.

Máte nějaký recept na to, jak udržet řemeslo v rodině?
O žádném nevím. Podívejte se, já jsem kameníkem nikdy být nechtěl. Náš rod pochází z Mrákotína, kde jsme v minulém století vlastnili lom. Náš nejslavnější předek byl František Vladimír Foit, můj prastrýc, který v roce 1927 dodal na Pražský hrad obelisk, jenž dnes stojí vedle svatovítské katedrály. Byl to také náš druhý největší cestovatel – hned po Emilu Holubovi. V roce 1931 projel s doktorem Jiřím Baumem v automobilu Tatra 12 poprvé Afriku. V roce 1947 znovu, tentokrát se svou ženou Irenou, a to ještě před Zikmundem a Hanzelkou. Ti jeli do Afriky až jako komerční inženýři. František tu cestu projel a naplánoval. V průběhu druhé africké cesty došlo v Československu ke komunistickému převratu a majetek rodiny byl znárodněn.

Co se pak s Františkem stalo?
Stal se profesorem na Kenyatta College Nairobské univerzity. V březnu 1968 se tam s ním dokonce setkali účastníci studentské expedice Lambaréné. V roce 1971 zahynul při autonehodě v Jugoslávii, kam přesídlil díky svému věhlasu a velkému daru svých sbírek afrického umění. Jeho žena Irena zemřela už jako stará dáma v Telči. I když měli jednu dceru, z jejich větve už žádné pokračování v kamenictví není. Z rodu Foitů se věnuji kameni pouze já.

Proč jste se původně nechtěl řemeslu věnovat?
Vystudoval jsem elektronické počítačové systémy na SPŠE v Úžlabině, ale chtěl jsem dělat v logistice. Později jsem si dodělal kamenickou průmyslovku v Hořicích. V roce 2015 jsem Kamenictví s.r.o. od svého otce odkoupil.

Kámen není věc, kterou si pořizujete na rok nebo dva. Není to koberec, který...

Dnes tedy nelitujete?
Ne. Když něco dělám, dělám to pořádně. Máme velmi dobré reference, skvělé zákazníky. Jen za poslední tři roky jsme pracovali například na domě Janáčkovo nábřeží 39, na jednom z nejluxusnějších projektů v Praze. Realizovali jsme zakázku v Bratislavě, kde se jednalo o velký dům pro privátního investora. Teď připravujeme zakázku do Karibiku. Loni jsme zase dodávali kamenické výrobky do Namibie.

Jak se k takovým příležitostem dostane kamenictví z pražského Zlíchova?
Mají na nás kontakty interiérové firmy, které nás osloví, protože vědí, jak fungujeme. Znají naše zázemí, reference i strojní vybavení. Vědí, že jsme schopni zakázku realizovat. Přece jen, pokud jste šest hodin jízdy od namibijského Windhoeku na farmě s rozlohou 2000 kilometrů čtverečních, nesmí vám nic chybět.

Kdo jsou například vaši zákazníci?
Architekti a privátní klientela. Spolupracujeme také s kuchyňskými studii, kterým dodáváme kuchyňské desky. Dále máme kontakty na stavební firmy, pro něž realizujeme určitý díl stavebních prací jako dlažby nebo obklady. Naším hlavním oborem je strojní opracování kamene s určitým podílem lidské práce. Stroje, i když jsme velmi dobře vybaveni, lidskou práci nenahradí, jen ji usnadní. Zvýší produktivitu, zvýší přesnost. Vyrábíme tak i parapety, schody, atypické masivní nebo rotační prvky, kuželky či pítka na pěší zóny. Naší specializací jsou ale také kanalizační kameny, které se používají do pražské kanalizace. Bývají tam velká převýšení a všechny spojky i rozbočky se upravují do kamene.

Věnujete se i výrobě náhrobků?
Hřbitovní architekturu děláme také, i když v malém množství. Vyrábíme spíš atypické náhrobky. Neděláme to tak, že bychom kameny kupovali ve světě, tady je vystavili a pouze montovali. Když dnes přijdete na hřbitovy, vidíte tam různé druhy materiálů a čtyři typy náhrobků. Nebo vlny na pomnících. Touto cestou jsme se nedali. My děláme to, co tady navrhuji a vymýšlím já tak, aby se to hodilo pro samotný prostor, pro vyjádření konkrétního člověka. Aby to nebylo jen něco monumentálního, ale aby bylo vidět, že si s tím člověk pohrál a dal tomu duši.

Kde kameny nakupujete?
Naši hlavní dodavatelé pocházejí především z Evropy – z Itálie, Německa, Francie, Rakouska či Španělska. Jsou to firmy, které ve světě nakupují kamenné bloky, rozřežou je na polotovary a prodávají je dál. My je pak nakupujeme spolu s architekty a investory, popřípadě podle zadání. Dál je zpracováváme, namontujeme a klientovi předáváme hotové dílo.

Jezdíte si pro kameny i osobně?
Většinou fungují online sklady. Dodavatelé mají jednotlivé desky nafocené. Ale pokud jsou to kameny, které jsou designově složitější a náročnější, už je ve světě přebírám osobně. Kontroluji jejich kvalitu, rozměry, strukturu, aby se pro konkrétní projekt hodily.

S jakými kameny pracujete?
Zpracováváme přírodní kameny – žuly, vyvřeliny, vápence, mramory, což jsou metamorfované vápence, tedy přeměny za účinku teploty a tlaku. Pak děláme onyxy, což jsou chemické sedimenty, travertiny. Dnes jsou také hodně žádané takzvané kvarcity, tedy křemence, hodně tvrdé kameny z Brazílie. Mají zajímavou strukturu. Barevností připomínají mramor, tvrdostí žulu. Pak se hodně používá technický kámen, který strukturou nahrazuje mramor, protože ten se na kuchyňské desky nedá moc používat.

Kamenictví Foit nakupuje kameny spolu s architekty a investory u evropských...

Kamenictví Foit nakupuje kameny spolu s architekty a investory u evropských dodavatelů. Na pražském Zlíchově se bloky zpracovávají a dál montují na zadaném místě.

Čím to?
Mramor neodolá kyselinám a zásadám. U českých klientů je s tím problém. Snažíme se tomu tedy vyhnout, i když do světa dodáváme mramorové desky běžně. Češi to chtějí mít pořád načančané, stále nové, monochromatické – jako autolak. Nesmí tam být během užívání žádný defekt, což u mramoru nelze zajistit. Když půjdete do bistra v Miláně, uvidíte tam i stoleté kamenné desky jako pracovní pulty. Obroušené budou o centimetr i dva. Tam k tomu mají jiný přístup. Italským klientům nevadí žíla ani optický defekt. Berou to tak, že je to příroda. Pro Čechy tedy na kuchyně žulu, kvarcit a technický kámen.

Stává se, že si objednáte kámen, avšak kvůli nějakému defektu jej musíte odmítnout?
Musíme vědět, jestli lze defekt odstranit vyříznutím nebo posunutím. Pokud je ale defekt takového rázu, že klient kámen nechce, musíme jej odmítnout, objednat další blok, nechat ho nařezat, a tak pokračovat, dokud není podle představ klienta. Bývají to velmi drahé materiály, takže se není co divit, že lidi nechtějí dělat kompromisy. Nákupní cena může být od 30 do 2000 eur za metr čtvereční. Kámen není věc, kterou si pořizujete na rok nebo dva. Není to koberec nebo lino, které během víkendu vyměníte. Kámen musí být v interiéru až do další generální rekonstrukce, řekněme tedy sto let, někdy i víc.

Máte svůj oblíbený kámen?
Onyx. Má krásné barvy, i když se s ním hůř pracuje. Musí se hodně vybírat a skládat do kreseb. Materiály s kresbou jsou pro mě vždy ty nejzajímavější. My jsme onyx použili třeba v Hotelu Savoy na pražském Pohořelci. Průkopníkem je ovšem vila Tugendhat. Málo se ví, že architekt Ludwig Mies van der Rohe nejdřív vymyslel onyxovou stěnu podle velikosti bloku a až pak kolem ní postavil dům. Stěna tehdy stála 200 tisíc prvorepublikových korun. Ovšem u onyxu je těžké najít dobrého dodavatele, protože těch tříd je opravdu velké množství. Co blok, to unikát. Onyx se hodně vozí z oblasti Perského zálivu, z Íránu, z Pákistánu. Jsou to přeci jen o něco problematičtější destinace, takže občas se musí dost dlouho čekat, než dorazí blok ve správné kvalitě. Jednou jsme čekali i čtyři měsíce. Blok jsme totiž nechali v Itálii nařezat – a měl uprostřed žílu. Kámen jsme museli nejednou odmítnout a požádat o další.

Existuje v kamenictví něco jako módní vlny?
V devadesátých letech byly módní barevné žuly – červené, zelené nebo třeba fialové. Dnes už se to ustálilo. Dnešní trend jsou černé nadčasové kuchyně ve strukturálním povrchu. Černá deska, bílý korpus, dubová podlaha – to je design, který se neokouká. Bývají materiály, které jsou občas nahoře, jindy dole. Ale přece jen je náš obor konzervativnější a investice v něm veliké. Investoři velmi zvažují, jak projekt pojmout, protože se jedná o investici, kterou udělají jednou za život.

Je možné, že by Češi přišli použití kamenů v interiéru na chuť?
Vnímám to jen přes kavárny a restaurace, ale ještě před pár lety byly jejich interiéry zařizovány z dřevěných palet. Teď jako by provozovatelé začali znovu investovat i do pultů z kamene. Zjistili, že to je dobrý materiál na pracovní desky, protože je kompaktní a homogenní. Můžete na něm pracovat s horkým i studeným, a to přímo na něm. Naším významným klientem je například gastronomická skupina Ambiente. Jednou z posledních společných realizací byl pult z kvarcitu do řeznictví a restaurace Kantýna. Vymýšleli jsme ho spolu s architektem Rudolfem Netíkem. Kdyby se Ambiente rozhodlo změnit lokalitu, pult je vytvořený tak, že jej lze rozebrat a převézt jinam.

Máte nějakou vysněnou zakázku?
Nikoli. Rádi pracujeme jak na velkých, tak malých zakázkách. Ale samozřejmě jsou projekty, které člověka těší. Třeba když se na něm použije několik set metrů čtverečních onyxu nebo když je investor osvícený, nechá nás pracovat, dá nám čas a nesmlouvá o ceně. To až budou podobné projekty za dvacet let ostatní hodnotit a budou u toho říkat, „to dělal Foit“, budu spokojen.

Kamenická práce

Máte firmu komu předat?
Mám dva syny, Alberta a Antonína, ale zatím jsou malí. Je jim šest a osm let. Manželka Klára navíc pracuje jako restaurátorka gobelínů, takže uvidíme, k jakému řemeslu se budou mít. V kamenictví ovšem oba vyrůstají, jsou na to prostředí zvyklí. Ale jestli je bude bavit a budou se chtít oboru věnovat, to teprve uvidíme. Když budou chtít být třeba zahradníkem nebo učitelem, stejně s tím nehneme.

Kdyby jednou vaše kamenictví už neneslo jméno Foit, nemrzelo by vás to?
K tomu nesmíte takhle přistupovat. Pokud se rozhodnou pro kamenictví, rád jim pomůžu. Pokud ne, nezbude než několikagenerační kamenickou historii rodiny Foitů ukončit.